Trosečníci [SasuNaru] ✓

10. Všichni tady chcípneme

Z bezesného spánku plavovláska vyrušil jemný, avšak přesto bolestivý dotek na hrudi. Ústa se mu roztáhla do letmého úsměvu a na pomalu se probouzející mysl mu vyvstala nádherná myšlenka, možná vzpomínka na to, jak se k němu ze strany tiskne jeho milenec s dlouhými hnědými vlasy, a zatímco spokojeně sleduje, jak se roztomile probírá, mu pečlivě zastřiženými nehty zlehka hladí odhalenou, opálenou hruď.

Ta malá, nevinná vize se mu velice líbila, ale i přesto se ve vzduchu ohnal rukou, aby Nejiho zahnal, přece jenom se ještě stále cítil docela nedopečený a rád by si ještě odpočinul. Přetočil se na bok, ruku si strčil pod polštář, jehož struktura mu na omak přišla podivně sypká a zamručel. Čekal, že ho druhý chlapec nechá být, že jeho signál pochopí, ale bohužel se tak nestalo. Nehty se mu, tentokrát o dost hruběji než předtím, zaryly do boku, až musel ze spánku nespokojeně syknout.

"Sakra, nech mě spát, Neji!" zavrčel a paží vyrazil do vzduchu, aby ho odehnal, přičemž v něm na moment hrklo. Jak bylo možné, že mu jeho vlastní hlas zněl tak strašně ochraptěle? Tohle se mu tedy zrovna dvakrát moc nezdálo!

Opět se na podivně tvrdé a navlhlé posteli přetočil zpět na záda a donutil z ničeho nic pálící oči, aby se otevřely. Do nebesky modrých hloubek se mu okamžitě zabodly ostré paprsky slunce, které skrz zatažené závěsy bůhvíproč silně svítily. Dlaní si je rychle překryl a několikrát zamžoural, aby tomu jasnému světlu přivykl, než je po několika sekundách konečně naplno rozevřel, zvedl hlavu a zamrkal.

Trvalo mu snad jen dvě sekundy, než mu došlo, že rozhodně není doma v posteli pod měkkými přikrývkami, které by mu mohly poskytnout alespoň minimální domnělé bezpečí. Místo bílého stropu se jeho azurová okna do duše zapíchla do jasně modré oblohy, na níž lítali cizokrajní ptáci. Několik okamžiků na ně zmateně hleděl, absolutně nechápaje, co se děje a jestli se mu to náhodou jenom nezdá, než se nadzvedl v loktech, jimiž se zabořil do písku a nadzvedl se. Pohled mu téměř okamžitě padl na obrovského ptáka, nejspíše racka, který na něj kulil oči a naprázdno otevíral zobák, přičemž se dlouhými drápy zarýval do jeho těla skrz tričko.

Naruto několikrát zamrkal a zlehka se pousmál.

"ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!" zaječel jako smyslů zbavený, rychle jako blesk se zvedl, čímž ze sebe zvíře shodil a začal se zběsile rozhlížet ze strany na stranu. Jako šílenec se točil dokolečka a snažil se a najít nějakou budovu nebo loď na obzoru, kde by snad mohli být nějací lidé, ale ať se o to pokoušel sebevíc, vůbec nic se mu najít nepodařilo.

Nakonec se jen zastavil na místě a pohled zapíchl před sebe a zahleděl se na obrovský, sytě modrý oceán, po jehož hladině se proháněla jedna vlna za druhou. Nohama se zabořil do zlatého, rozpáleného písku a zděšeně zjistil, že má jen jednu botu. Na moment se otočil za sebe a zrak mu padl na hustý, tropický les, z nějž se ozývaly všechny možné i nemožné, líbezné i strašidelné zvuky, a nasucho polkl. Znovu se, nyní již s bušícím srdcem, obrátil a opět se zahleděl na zcela liduprostý obzor v dáli.

"A kurva...," vydechl, složil hlavu do dlaní a zavrtěl hlavou. Ne, tohle nemohla být pravda! Nemohlo se stát to, co si myslel!

A v ten okamžik si vzpomněl na poslední události, které měl v paměti uložené. Sledoval Uchihu do kapitánovy řídící kabinky a tajně pozoroval, jak se on a ta jeho trotlovská banda vytahuje. Když odešel kapitán, tiše a nepozorovaně se vplížil dovnitř, začal machrovat a přiskočil ke kormidlu, aby se taky přede všemi ukázal. Začal se s tmavovláskem prát a pak se najednou ozvala hlasitá rána a silný otřes, který je všechny srazil k zemi. Nějakou chvíli se hádali, než přiběhli dospělí a vyhnali je ven za ostatními. Moc dobře si pamatoval, jak hned po druhém otřesu uviděl, že Uchiha se chystá zdrhnout a následoval ho! Pak ze sebe vysypal kopu kravin, o nichž úplně nechápal, proč je vlastně říká zrovna jemu a pak... pak se zase začali prát.

A najednou oba skončili v záchranném člunu na rozbouřeném moři! Déšť a vysoké vlny, které je odnášely stále dál a dál od lodě, zamezovaly tomu, aby jejich křik o pomoc někdo zaslechl! A pak...

Naruto se zarazil. Co bylo pak?

A v ten okamžik mu to došlo. Zorničky se mu ještě víc zúžily a životodárný orgán narážel o žebra rázem tak zběsile, jako kdyby se chtěl prorazit skrze hrudní koš a utéct kamsi do neznáma! Znovu se začal rozhlížet kolem sebe, aby našel druhého chlapce, který byl v té šlamastyce spolu s ním a roztřásl se po celém těle. Dlaně se mu silně klepaly, těžko říct, zda z toho šoku a stresu, či z nedostatku vody, který si v ten okamžik začal dost silně uvědomovat, ale to teď bylo vedlejší! Na tom zatraceným člunu byl právě kvůli Uchihovi! To znamenalo, že ho musel najít!

Avšak ať hledal, jak chtěl, nikde na zemi nikoho neviděl, alespoň do vzdálenosti, kam dohlédl. Kousl se do rtu a silně stiskl ruce v pěst. Pootevřel ústa a slabě, sotva neslyšně zvolal: "S-Sasuke?" zachraptěl, "Uchiho, k-kde jsi?!"

Poslední slova zavolal již trochu hlasitěji, ale nikdo se neozýval. Na krásné, písečné pláži byl naprosto a úplně sám. Dlaní si překryl ústa a do očí se mu nahrnuly slzy. Uzumaki nikdy neplakal, nebo se o tom alespoň nezmiňoval, ale teď? Co jiného měl jako kurva dělat?! Ocitl bůhví kde úplně sám a neměl ani páru, co by měl v ten okamžik udělat! Najednou se necítil jako skoro dospělý muž, ale jako malý, sedmnáctiletý a zcela bezradný chlapec.

"Jsem v prdeli," vydechl, "Jsem úplně v prdeli, ttebayo!"

***

Před dvaceti hodinami

"Takže děcka, jsme v pěkným průseru!" zavrčel skrze hlasitý šum deště dopadajícího na povrch paluby naštvaně Kakashi, který na svoje rozespalé studenty zíral, jako kdyby je chtěl právě zabít. Bělmo černých očí měl načervenalé, jak z něj ještě nestihl vyprchat všechen alkohol a z úst mu táhlo jak ze sudu, tak, až někteří žáci raději stáli venku na dešti, jen aby nemuseli čichat ten příšerný smrad pod přístřeškem. "Nevím, jak se vám to povedlo, ale jsem přesvědčenej, že je to vaše vina! Takže kvůli těm vašim kravinám se teď nejspíš velmi rychle potopíme. Teda pokud někde nepřeskočí jiskra a nezačne to tady celý hořet, jelikož podle slov kapitánů nám z tý díry, která je velká jako kráva, teče palivo!"

Všichni puberťáci se na sebe podívali se strachem v očích. Někteří z nich, jako byl třeba Kiba, si mysleli, že se jedná o žert a tak se jim ve tváři rozlil pobavený úsměv, avšak ostatní, ti chytřejší, se začali třást jako osiky a tiše si šeptat.

"T-To vám řekli kapitáni?" vyjekla Ino s hysterickým podtónem v hlase.

"Jo," odfrkl si Hatake, který očividně neměl moc dobrou náladu, a zatímco si v hlavě představoval, jak tohle bude do prdele vysvětlovat školní radě, nasraným rodičům a právníkům, které na něj určitě pošlou, teda pokud tady všichni do několika hodin neskapou, je všechny přejel opravdu naštvaným pohledem, "Poradili mi, abych vás svolal na jedno místo a utěšil, že bude všechno v pořádku."

"A-a bude?" vykoktla tentokrát růžovláska stojící opodál.

"Ne! Nejspíš tady všichni kvůli vám chcípneme, ale právě teď už vysíláme nouzový signál! Takže budeme doufat, že se někdo zrovna hodně nudí, nemá co na práci a dřepí u přijímače a že sem brzo někoho pošle. Do té doby se tu schováme a přesvědčíme se, že jsme všichni!"

"P-pane učiteli," promluvil z ničeho nic bělovlásek, který se zmateně rozhlížel ze strany na stranu, "Nemůžu najít Sasukeho. A přitom si jsem jistej, že sem musel dojít těsně přede mnou."

Celá třída se začala rozhlížet kolem sebe, jak hledala ztraceného tmavovláska, než stále sílící šum vystrašeného šepotu proťal další, úplně vypsychnutý hlas.

"Naruto taky chybí!" všiml si Neji, kterému se pomalu, ale jistě začalo stresem stahovat hrdlo.

Šedovlasý sklopil pohled k zemi a zavrtěl hlavou.

"Proč mám pocit, že to, že tu chcípnem, bude právě jejich vina?" šeptl si sám pro sebe, tak, aby ho nikdo z ostatních neslyšel.