Trosečníci [SasuNaru] ✓

23. Už s tebou nechci mluvit

Idylka mezi dvěma ostrovany pokračovala i v následujících dnech, ale i přes to všechno se v mysli plavovlasého mladíka rodilo spoustu negativních myšlenek a emocí. I když zcela souhlasil s tím, že honění či orální sex bylo naprosto perfektní k uvolnění páry, nebylo tomu tak naprosto pokaždé. Čas od času bylo potřeba, promluvit si a druhému říct, co ho trápí, ale to bohužel Naruto neudělal. Tak moc si vážil jejich nového vztahu, že ho nechtěl ničím pokazit a tak v sobě raději všechno dusil. Tiše tak sledoval svého spolužáka, kterého snad nikdy neviděl tolik se usmívat jako právě tady.

Uchiha vypadal jako vyměněný. Netušil, zda to bylo tím, že měl o podobných věcech načteno spoustu dobrodružných knížek, avšak pomalu, ale jistě mu jeho přístup začal lézt na nervy. V černočerných hloubkách mu hrály jiskřičky štěstí a podezřele často se usmíval. Jistě, mohlo to být také tím, že mohl být rád, že se to mezi nimi po tolika letech konečně rozseklo, ale tomu se Narutovi nechtělo tak úplně věřit. Nebo to minimálně nebyl ten jediný důvod.

Proto jej tiše pozoroval až do jednoho jediného dne, kdy už to nevydržel a vytekly mu nervy. Sasuke v ten okamžik zrovna loveckým nožem ostřil jeden ze zlámaných klacků, které jim sloužily jako lovecká zbraň a dle výrazu ve tváři se na to hodně soustředil. Kvůli obrovskému horku a vlhku toho dne byl svlečený jen do půli těla, po němž mu stékaly kapičky potu, což téměř okamžitě zaujalo Uzumakiho chtivé oči. Na sekundu pocítil chuť, znovu se vyventilovat jako před několika málo dny, a tak vyšel z jeskyně, u níž opravoval velké palmové listy, které nedopatřením sklouzly na zem a odhalily tak vchod dovnitř. Svižnou chůzí vyrazil rovnou dolů k potoku za ním, ve snaze se trochu uvolnit a v okamžiku, kdy od něj byl sotva pár metrů, chystal otevřít pusu a vykřiknout na něj, ať se připraví na pořádný tóčo, ale druhý chlapec byl rychlejší. Těsně předtím, než k němu Uzumaki dorazil, setřel si hřbetem dlaně pot z čela a když zjistil, kdo se k němu blíží, v očích mu nadšeně zajiskřilo.

"Podívej! Ty poslední jsem nedopatřením zlámal o kameny, takže si myslím, že se ještě budou hodit," začal a koutky úst se mu jemně nadzvedly do sotva znatelného úsměvu. Pak položil zostřený klacek na hromadu k ostatním a sáhl po lahvi s vodou, aby se osvěžil. "Víš napadlo mě, že bysme možná mohli zkusit jít dál."

Blondýn se nechápavě zarazil na místě a jako nevinné štěně natočil hlavu na stranu. "Kam dál? Jak to myslíš?" ptal se zaraženě, "Jako že bysme odsud měli odejít, teď, když se nám konečně podařilo, dát to tady dohromady?"

Při posledních slovech zvědavě nakrčil obočí a do hlasu mu pronikl podtón paniky. Dýchací svaly se mu podivně stáhly, jako kdyby astmatik nebyl Sasuke, ale právě on a byl by přísahal, že se mu zvedl tlak. To přece nemohl myslet vážně! Teprve teď to tady konečně dodělali a mohli si trochu oddechnout, a začít se připravovat na jejich nalezení v podobě zapálení velkého signálního ohně, jeho udržování a sestavení nápisu SOS z kamenů, aby je brzy někdo zachránil. Naruto doufal, že pokud po nich náhodou nikdo nebude pátrat, nakonec bude kouř vidět třeba že satelitních snímků a že si toho velice brzy všimnou meteorologové při sledování počasí, nebo třeba armáda. Jistě, bylo mu jasné, že to byly jen nejspíš plané sny, ale v něco prostě doufat musel. A ne, aby se stěhoval ještě víc do vnitrozemí.

Uchiha si jeho rozpoložení očividně nevšiml a jen pokrčil rameny. "Nevím, možná jen obhlédnout, co kde je a tak. Třeba se nám podaří najít nějakou větší přírodní plantáž s ovocnými stromy. Bylo by fajn, mít trochu pestřejší jídelníček. Nemůžeme pořád jíst jenom to málo, co doteď," vysvětlil, než se zvedl a vzal druhého jednou rukou kolem ramen, "Nevím jak ty, ale já bych se už chtěl pořádně najíst."

Plavovlásek ho v podstatě nevnímal. Jediné, na co se najednou dokázal soustředit, byly všechny jeho obavy, které se enormní rychlostí kumulovaly uvnitř v jeho hrudi. Spodní ret se mu rozklepal náhlým děsem. V ten okamžik se celý roztřásl úzkostí, která se šířila celým jeho tělem a náhle si přál jen jedno - dostat se od Sasukeho co nejdál.

Několikrát sebou škubl, než jeho paži z ramen shodil a zhluboka dýchaje od něj ucouvl.

Starší se po něm zvědavě podíval. "Je ti dobře? Jestli ne, můžeme to odložit," navrhl a ve tváři se mu objevila grimasa plná starostí. Nebylo by dobré, kdyby zrovna tady onemocněl. Ale když se nad tím zamyslel kolem a okolo, byl v podstatě zázrak, že se ani jednomu z nich zatím vůbec nic nestalo.

"Ne!" zaječel z ničeho nic Uzumaki, prsty obou dlaní si vjel do vlasů a začal hlavou točit ze strany na stranu, "Ne ne ne ne ne! Já nikam do prdele trajdat nebudu a ty taky ne! Zešílel jsi?! Jsme na podělaným, pustým ostrově bez civilizace! Sotva máme co jíst, co pít a ty by ses chtěl pouštět do nějakejch výprav? A co potom jako, hm?! Přestěhujeme se tam, aby nás nikdo nenašel a budeme tu vesele žít celej zbytek života jako pračlověci v bederních rouškách, až se nám rozpadnou hadry?!"

Tmavovlásek zeširoka vykulil oči a strnul. Co to do něj pro Jashina najednou vjelo?! Vždyť takhle to přece vůbec nemyslel. Starostlivý výraz z jeho obličeje do vteřiny zmizel a nahradil ho zcela jiný, zcela chladný a kamenný, jakási obranná maska, kterou si po smrti rodičů zvládl vypěstovat.

"Nechápu o čem to mluvíš," zamručel.

Blonďák se hystericky rozesmál, než jen znovu zavrtěl hlavou a ukázal na něj prstem. Nechápal jak bylo možné, že ho najednou ovládla taková panika, ale potřebovalo to ven! Nic jiného s tím dělat nešlo.

"Nekecej, ttbeayo! Nejsem debil, vidím tě, jak když něco děláš, tak si broukáš! Ty! Nikdy dřív jsem tě neviděl se usmívat, natož si broukat a teď děláš obojí jako vysmátej idiot!"

"A napadlo tě třeba, že jsem šťastnej?!" vyjel na něj černovlásek, kterého už nebavilo poslouchat, jak na něj jenom řve. Nebyl do háje žádnej fackovací panák!

Narutova spodní čelist povadla a zorničky v jeho očích se šokovaně rozšířily. Tak to byla pravda! On tu byl vážně šťastný, fakt tu chtěl zůstat uvězněný už napořád! Silně stiskl ruce v pěst a místo, aby mu odpověděl, se otočil a vyrazit na kamennou stezku směrem k jeskyním. Potřeboval být chvíli sám, potřeboval vstřebat, že kluk, do kterého se nejspíš do háje zamiloval, je úplnej magor, co ho tu chce věznit!

"Kam to zas jdeš?! O něčem se tu snad bavíme, ne?!" zavolal druhý zvýšeným hlasem jeho směrem a vydal se hned za ním, aby ho zastavil.

"Už s tebou nechci mluvit!" odsekl modrooký, "Úplně ti hráblo!"

S posledními slovy začal šplhat po zvětšujících se placatých kamenech až nahoru a chystal se, zavřít se v jeskyni a pro jednou tam Sasukeho na noc nepustit, aby se konečně vzpamatoval a došlo mu, jak je to tady nebezpečné, když ho za loket chytla Uchihova pravačka. Nepříjemně se ohnal, aby mu dal konečně pokoj, ale v další okamžik se ozval klouzavý zvuk, jak druhému podklouzly boty a následně na to tupá rána.

V ten jeden jediný moment se plavovláskovo srdce na vteřinu zastavilo. Urychleně se otočil jeho směrem a zalapal po dechu.

"SASUKE!"