Trosečníci [SasuNaru] ✓

17. Třeba to nakonec nebude tak zlý

Seděli tam ještě několik desítek minut a kochali se krásným prostředím, než se konečně sebrali a vyrazili na cestu zpět. Jak plavovlásek předtím dobře podotkl, slunce se již začínalo stáčet k západu a rozhodně by nebylo dobré, kdyby na pláž dorazili večer, nebo se potmě nedejbože ztratili a zabloudili. Podle všeho byl ostrov opravdu obrovský a tak jim bylo jasné, že ztratit v té zarostlé džungli směr musela být naprostá brnkačka. Těsně předtím, než vyrazili, se oba ještě pořádně napili přímo z pramene, samozřejmě přes šátek, což bylo podle Naruta naprosto k ničemu, ale už se ten den nehodlal se Sasukem pohádat potřetí.

Cesta zpět byla vzhledem ke klesajícímu terénu mnohem kratší a oběma se šlo mnohem lépe, hlavně tedy černovláskovi, který to pocítil zejména na svých plicích. Zatímco hrdě kráčel v čele jejich malé výpravy, díval se všude kolem, ale zároveň byl zahloubaný ve svých myšlenkách. Uzumaki si o něm teď nejspíš myslel, že mu úplně hráblo, ale čemu by jim pomohl, kdyby začal jančit a vyvádět tak jako on? Samozřejmě, že ho všude kolem děsila spousta věcí, od umření hlady, po uštknutí jedovatým hadem, ale nepřišlo mu, že by kvůli tomu měl dělat velké caviky. I když to šlo velmi ztěžka, snažil se myslet pozitivně, hledat na jejich situaci to nejlepší a pokud možno si brzkou smrt nepřipouštět.

Nikdy mu nedělalo nějak extra velký problém, ovládat své emoce a stávalo se jen výjimečně, že by mu ruply nervy. Jako Uchiha se prostě a jednoduše musel umět ovládat. Protože pokud by tomu tak nebylo, nejspíš by se psychicky zhroutil už hodně, hodně dávno.

Co ho ale trápilo nejvíc ze všeho, bylo jeho astma. Většina jeho alergií se týkala především zvířecích chlupů, roztočů a plísní, ale když pravidelně nepoužíval svůj inhalátor, měl opravdu velké potíže s dýcháním při fyzických aktivitách. Moc lidí nevědělo, jak na tom zdravotně byl a plavovlásek to věděl jen kvůli tomu, že si byli první tři měsíce v právku vážně velmi blízcí. I když byl Sasuke vesměs šprt, snažil se i přes svůj hendikep i sportovat, aby se mu nikdo nemohl vysmát. Inhalátor pak používal, když byl v šatně sám, těsně předtím, než ostatní přišli ze sprch, nebo až poté, co odešli na další hodinu. Tady skoro nic z toho, co mu dráždilo dýchací cesty, nejspíš nebylo, ale obával se toho, co tu mohl potkat za nové alergeny. A to ani nemluvil o těžko přístupném terénu, nedostatku jídla, vody a o stresu. 

Bylo mu jasné, že kdyby se něco vážně pokazilo, nejspíš by na to doplatilo právě jeho zdraví.

Do “tábora” dorazili těsně před setměním. Jediné, co stihli, bylo nanosit z okraje lesa nějaké sušší klestí a staré opadané listí, které jim pomohlo k rozdělání ohně. Blondýn by si nejraději udělal pořádně velký táborák, protože doufal, že nocí kolem nich budou projíždět výletní lodě, ale černovlásek tak naivní nebyl. Moc dobře věděl, že mohli rozdělit jen malý ohýnek, který nepřiláká okolní zvěř. I když se divoká zvířata ohně bála, stejně je i tak nějakým zvláštním způsobem lákal. A on by byl nerad, kdyby se jim podařilo vylákat nějakého dravého obyvatele lesa. Na umírání si ještě stále přišel moc mladý.

Asi ještě hodinu zcela mlčky seděli u svého táboráku, než jej nakonec uhasili pískem a vlezli si do záchranného člunu. Ačkoliv spolu za půlku dne skoro nepromluvili, automaticky si lehli zády k sobě, každý otočený na jednu stranu, aby tak měli pokryté celé pole a kdyby se v noci něco chystalo, si toho všimli a mohli včas vyskočit. Ten večer, ačkoliv byli v teplé oblasti, bylo docela chladno a tak jim teplo druhého těla přišlo docela vhod. I když si to nejprve ani jeden z nich neuvědomoval, byli šíleně unavení. Přece jenom ten den vstávali opravdu brzy a měli za sebou dost dlouhou túru, takže jakmile se dotkli gumového, nepromokavého dna člunu, dost rychle oba uhnuli.