Nikdo, nikdy. [ Outer Banks - První díl ]

1 : Já, Kate

Jmenuju se Katelyn Gold a před týdnem jsem se přestěhovala do Outer Banks. Bydlela jsem v New Yorku, pak v dětském domově ale teď jsem tady, skoro tisíc kilometrů daleko od mého domova. Nevím, jestli bych mámin dům pořád měla nazývat domov, ale je to zvláštní a zároveň hrozný si dopustit to, že už se tam nikdy nevrátím a i to, že mámu už nikdy neuvidím. V děcáku jsem se uzavřela do sebe a všechno se mi v hlavě pomátlo. Jako kdyby se čas, který uběhl, vypařil a místo několika dnů se stala sekunda.

• • •

V hlavě mám hlasy které jsou čím dál tím horší a hlavně mají pravdu. Pořád dokola si vyčítám, proč jsem nepřepla tu písničku, když jsem s mámou jela na nákupy. Řekla jsem jí že tu písničku přepnu až dohraje ale ona rozrušená ji chtěla přepnout sama, proto hledala u svých nohou mobil, který jí z ruky vypadl, když na klávesnici naklikávala písmena D-i-a-m-o-n-d-s. Samozřejmě se nedívala na cestu a poslední, co jsme já i ona viděly, bylo šedé auto, které jelo naproti nám ale ve stejném pruhu.

Proč jsem to rovnou nepřepla?

Můžu za to já.

Je to moje chyba.

Hlas mě vytrhl z myšlenek a zabolela mě hlava.
Musela jsem se odreagovat, tak jsem rychle vstala z postele a po chvíli na ní zase spadla, protože se mi všechno kolem točilo a přede mnou byla jenom tma a šum.

• • •

Když přeskočím k Outer Banks, vlastně se mi tady líbí. Bydlíme v kameno-dřevěném domě a máme i molo s lodí. Jediné, co mě tady štve, je to, že babička nerada mluví o vážných věcech, třeba o tom proč mi máma celou dobu říkala že je babička mrtvá.
Jediné co mi řekla bylo to, že s ní máma nevycházela, tak se na ty věčné hádky s ní vykašlala a šla si vlastní cestou, ale tahle odpověď mi nic nedala. Chápu babičku. Jak říkala, nechce mě rozrušit minulostí ale budoucností nejspíš ano, když mě přihlásila na školu která je veřejná. Jak jinak.

 • • •

,,Kate, oběd!" zakřičela na mě babička zezdola a já se vydala za ní. ,,Ahoj babi!" objala jsem ji a stoupla si ke kuchyňské lince, abych se podívala na to co uvařila. ,,No dobré ráno ty ospalče, nemyslíš, žes tak trochu zaspala snídani?" usmála se a na talíř mi dala losos s hranolkama a zeleninou. ,,Možná trochu?" zasmála jsem se a vzala si talíř z její ruky když mi ho chtěla položit na stůl. ,,To je dobrý, děkuju, ale jestli ti to nebude vadit, půjdu si to sníst na molo." odešla jsem ke skleněným dveřím od terasy ale babička mě predběhla a dveře mi otevřela. ,,Vždyť se tam musíš strašně hrbit, ale jak chceš Kate, klidně bež. A hlavně nezapomeň, že večer jdeme na tu večeři!" zavolala na mě z dálky, ale to už mé myšlenky byly jinde.

• • •

Seděla jsem na mole a poslouchala ten uklidňující zvuk moře a ptáků, co lítali na obloze.
Dojídala jsem zbytek hranolek co mi zbyly, kdyžto jsem uslyšela motor lodi a holčičí řev.
A byl to přesně ten řev, kdy ze sebe chcete dostat všechnu tu zlost a vztek. 
Najednou jsem spatřila bílou starou loď s napísem HMS POGUE a na ní tři kluky s tmavě vlasou holkou a jediný, koho jsem si stačila pořádně prohlédnout byl kluk s blonďatými, rozčepýřenými vlasy. Díky našemu očnímu kontaktu mi došlo že mě zahlédnul ještě dříve než já jeho.
Zmizeli, a jediné, co jsem v tu chvíli slyšela bylo :
,,Kie sklapni! Viděli jste jí?"