Nikdo, nikdy. [ Outer Banks - První díl ]

39 : Paměť

Zvuk televize, kterej je čím dál tím víc hlasitej mě přerušil ze dlouhého spánku. Probudila jsem se a vůbec jsem netušila, co se stalo nebo kolik času uběhlo od bouračky s mámou. Šáhla jsem si opatrně se zavřenýma očima na břicho, které strašně bolelo, takže jsem sykla bolestí. ,,Kate? Kate? Jsi tady? Haló, prober se.." slyším dokola se opakující mužské hlasy, které si myslím, že znám.

• • •

,,Kate.. slyšíš mě? To jsem já, JJ." zkusila jsem úplně otevřít oči a když uvidím hezkého, blonďatého kluka, pousměju se. ,,JJ, kdo?"
,,JJ Kate, jsem JJ, pamatuješ si mě?" začaly mu slzet oči a já vůbec nevěděla proč. Nevím ani kde jsem, co tu dělám nebo co se stalo. Při tom, co se snažím vzpomenout mě zabolí hlava a jediný na co si vzpomínám je máma a auto, ve kterém jsme jely. Není tu. Je mrtvá. Co se stalo? Odehrává se mi v hlavě a cizí kluk na mě upírá pohled, protože čeká na odpověď. Nevím to jistě, ale znám ho. Viděla jsem ho, jen ne jeho obličej. Vybavila se mi vzpomínka, kdy jsem seděla na mole a viděla ho na lodi.
,,Jsi tak krásnej, konečně tě vidím.." řekla jsem jen tak, otočila se od něj hlavou na bok a rozhlížela se kolem sebe. Poznala jsem, že jsem v nemocnici a když se zase podívám na něj, protože uslyším to, jak se tiše zasmál, jeho úsměv se rozzářil, ale pořád u toho brečel. ,,Proč?" vypustila jsem ze sebe. ,,Kate.. Rafe tě postřelil, vzpomínáš?" zeptal se mě a u toho si z tváře setřel jednu slzu, která se mu měla v plánu kutálet po obličeji. Nemám ponětí, o čem to mluví. Myslela jsem si, že jsme nabouraly, ne že mě někdo postřelil.

• • •

,,Rafe? Jakej Rafe?.." když jsem se zeptala, zahučelo mi v hlavě a chytla jsem se za ní. On se rozbrečel ještě víc a dlaněma si nazarazil do očí, pak si je promnul. ,,Kate.. jsem tvůj- um.. nevím co.. kamarád. Bydlela jsi s babičkou, seznámila se s náma, s pogues a zapletla ses do vztahu s Rafem. Teď bydlíš u něj, u Cameronů a i když jsme ti to tolikrát říkali.. sleduj jak to dopadlo.. Probudila ses po třech týdnech z kómatu a utrpěla jsi ztrátu paměti. Prej nikdo neví, za jak dlouho se ti vrátí.. Přísahám, že toho kreténa zabi-" zastavila jsem ho, on vydechnul a usmál se na mě při breku. Najednou do pokoje přišla sestra a já pořád zpracovávala to, všechno co mi řekl. Někoho s názvem Pogues znám, teda myslím. Je mi to povědomé ale.. chci vidět toho kluka, co mě prej postřelil. ,,Blbost." řekla jsem si a upřela na ní pohled.

• • •

,,Dobrý den Katelyn, jak se cítíte?"
,,Znám vás, já si vás pamatuju.." vybavila se mi vzpomínka z nemocnice. Taky se mi vybavovaly slova jako žaludek a nemoc. Někdo mě u toho držel za ruku. Kdo?
,,Už jsem tady byla, že jo?" sledovala jsem její rysy v obličeji a všechno kolem. Bůhví, jestli nejsem zdrogovaná. ,,Jo Kate, byla.. Vzpomínáš si." řekl kluk, JJ, a u toho se s posledníma slzama zasmál. ,,Mohl by jste prosím na chvíli opustit pokoj? Za chvíli vás zase zavolám." pevně mě stiskl za ruku a bez protestu se zvednul k odchodu. Proč na mě tak šáhnul?

• • •

,,Utrpěla jste ránu do břicha. Naštěstí né moc hlubokou, i když to nebylo jen škrabnutí, bylo to hodně riskantní." řekla, a mně se vybavilo objímání s lidma. Někdo jako John, Ki.. Kia.. ,,Naštěstí střela nezasáhla plod, takže jste v pořádku, kromě té ztráty paměti.. Tu jste ztratila při pádu na hlavu a i díky tomu krvácení." dodala a přerušila mě v myšlenkách o mých nejspíš, kamarádech. ,,Plod?" zarazilo mě to a proto jsem se zakašlala. I když chci něco vyzvracet, nejde to. Jsem těhotná. ,,Kdy jsem prosím vás mohla otěhotnět? Nikdy jsem s niký-" chtěla jsem říct ale záblesky několika sekundových pocitů a vzdechů se mi nahrnuly do hlavy. S někým jsem spala. S kým?
,,Jste těhotná přes tři týdny a je zázrak, že to plod přežil. Měla jste minimum procent k tomu, aby jste sama nepotratila. Všichni se tomu divíme a fandíme vám. Jste v pořádku a paměť se vám ( dle mého ) rychle vrátí." řekla mile a něco si zapisovala do desek. ,,To je hezký že mi fandíte, ale já kurva těhotná být nechci." hnusně jsem po ní štěkla a snažila se přemýšlet nad tím, proč a co v sobě vlastně mám. Čí to je a jakej je k tomu důvod. ,,Kdy můžu jít na potrat? Co nejdříve?" zeptala jsem se jí ale na otázku mi neodpověděla. ,,Necháme si vás tady další 3 dny a jinak.. pro vaše dobro bych nikomu o těhotenství neříkala, teda dokud se vám nevrátí paměť. Může to pro vás být dost nebezpečné." zavřela za sebou dveře a rovnou do nich vtrhnul JJ s jídlem na tácku.

• • •

,,Musíš mít hlad. Idioti. Probudíš se a nedaj ti ani najíst." plácnul naštvaně a já na něj vykulená koukala, protože nevím, co říct, když mě začal 'krmit' lžičkou a nějakou hnusnou kaší. ,,Je to hnusný, že?" čichnul si k tomu a ze srandy s odporem se na to zašklebil. ,,Co myslíš?" zasmála jsem se.
Je vtipnej, líbí se mi. Vzal si lžičku do ruky a zkusil to. Chvíli to zpracovával na jazyku, ale po chvilce to rychle vyplivl do koše. Začala jsem se mu strašně smát a i když mi fakt není dobře, nevadí mi to.

Směju se s ním ráda .

Najednou mi něco řeklo.

• • •

,,Takže.. jsi můj kamarád jo?" zeptala jsem se, protože mě to vážně zajímá. Co když je otec on? Myslím, že bych nikdy jen tak s kamarádem nespala. ,,Asi bych tomu úplně neříkal kamarád.." prudce se nadechl a lžičkou kroužil v jakési polívce. ,,Jestli jsi můj kamarád, doneseš mi dobrý jídlo a mobil? Vlastně i heslo k telefonu?" ironicky jsem se sobě zasmála a když to šel vyřešit, zase jsem se snažila zadívat do minulosti ale ono nic. Potřebuju telefon a fotky, aby mi popsal a vysvětlil, vlastně celej můj život.