Desire to fly •CZ• REVIZE

7. Dotáhne to s nimi daleko

Nejprve jsme pohlédla do jejího obličeje a když jsem pochopila, že se nejedná o vtip, přetočila jsem pohled na obrazovku telefonu. Byl tam rezavý štíhlý kůň, kterého držel za uzdečku usměvavý pán. Kůň to byl pěkný, osvalený s krátkou zrzavou hřívou.

„Ten bude tvůj?" zeptala jsem se nevěřícně.

„Jo!" vypískla znovu nadšením, a jala se něco hledat na svém telefonu.

„A kdy má přijet?" zeptala jsem se se zájmem. Ne že bych Naomi nepřála vlastního koně, jen jsem si tak úplně nebyla jistá jestli je to dobrý nápad, když jsem pozorovala její chování k ostatním koním. Pro pamlsek sice nešla daleko, díky tomu ale také neměla od koní respekt, a ti si jednoduše dělali, co chtěli. Jezdkyně také nebyla perfektní, ale pokud ten kůň bude hodný učitel, mohl by jí pomoci. A jestli na to mají peníze, a kůň bude žít spokojeně... Vlastně jsem jí přála to štěstí.

Sama jsem koně chtěla už od dětství. Vždy se s tím ale pojily komplikace - když jsem byla malá, většinou to byly argumenty typu "je to velké zvíře, možná až vyrosteš", potom následovalo "co kdybys onemocněla? Kdybychom odjeli pryč? Kdo by se o něj staral?" pak něco jako "je to velký závazek, není to jako pořízení křečka" a další a další, a pak to skončilo buď rodinou hádkou nebo slovy „Už stačilo. Jdi se raději učit,".

„Měli bychom ho přivézt asi za týden, druhý prázdninový den. Nemůžu se dočkat," vydechovala dojetím a neodtrhla oči od obrazovky telefonu. Vrhla jsem po Claire ustaraný pohled pochybující o Naomině zdraví, a pak se zasmála. Claire si dala ruku před pusu ale také jí unikl smích. S úsměvem jsem se od nich odtrhla, vzala Encorovo sedlo a zamířila s ním do sedlovny.

Teď jsem nepochybovala o tom, že v blízké době to tu bude ještě hodně zajímavé.

Už se stmívalo, a já si sbalila věci a mířila pro kolo, abych domů dorazila ještě než bude tma. Koně už chroupali večeři, a poslední kdo tady zbyl byla Claire a pár majitelů koní, kteří už se měli také k odchodu.

„Počkej prosimtě," zaslechla jsem za sebou. Po otočení jsem zjistila že na mě mluví štíhlá tmavooká blondýnka.

„Ano, Claire?"

„Hele, naši říkali, že zítra jste k nám zváni na večeři, tak ně napadlo, jestli bys nechtěla jet se mnou už po koních," prohlásila.

„Aha?" řekla jsem a zasmála se. „To jsem ani nevěděla. Ale jo, bylo by fajn kdychom mohli jet spolu," usmála jsem se. Claire také s úsměvem přikývla, pak jsme se rozloučili a já zamířila domů.

Večer jsem přemýšlela proč bychom k nim chodili na večeři. Dost silně jsem pochybovala o tom, že by to navrhla Claire, ale neměla pocit že naši rodiče by se znali. Došla jsme si dolů pro večeři a rozhodla se zeptat.

„Cari, to táta mi to řekl, také je neznám. Vypadá to na nějaké kolegy z práce," pokrčila rameny a dál se věnovala stříhání květin. Zabručela jsem něco na srozumitelnou a odebrala se do svého pokoje.

Druhý den uplynul rychle. Odjezdila jsem si sama a Encor byl hodný, jen trošku líný. Byli jsme asi půl hodiny na jízdárně, a pak jsem ho nechala vykrokovat na vyjížďce.

Claire se chovala přátelsky, asi proto že se tu dnes Naomi neobjevila, a k večeru má parkovišti zastavilo auto jejich rodičů. Její táta byl takový uhlazený, nevýrazný muž, zato máma usměvavá přátelská blondýnka, která se nás celou cestu vyptávala na to, jak jsme se dnes měli. Za asi 15 minut jsme vystoupili u velkého bílého domu. Měl prosklený obývák s výstupem na zahradu, a i jeho druhé patro bylo plné oken, kudy tam proudilo světlo.

U večeře nás posadili s Claire vedle sebe, a dospělí se pustili do rozhovoru. Naši tátové byli opravdu kolegové ve stavební firmě. Většinu večeře vysvětloval můj otec Thomasovi nějaké plány nebo nové nápady které by mohly vylepšit chod firmy, a ten jen nadšeně přikyvoval a čas od času dodal nějaký realistický poznatek, když se táta trochu rozvášnil. Mamky seděly a věnovaly se spíše svému talíři než sami sobě.

Já jsem se s Claire pustila do rozhovoru o závodění, koních které už za svůj život vystřídala a nakonec Naomi a ostatních holkách ze stájí. Mezitím jsem s chutí snědla obloženou kachnu na zelenině, a dezert v podobě drobných zákusků. Pak se naši tátové kamsi vypařili. Moc jsem si toho nevšímala, a pokračovala v napínavém rozhovoru.

Večer utekl rychle, a já si z něj odnesla dobrý pocit. I na naše udělali Claiřini rodiče dojem, a loučili se přátelským pošťouchnutím.

Druhý den po škole jsem zamířila rovnou domů. Encor dostal volno, a jiná důležitá práce tam nebyla. Navíc jsem si musela opravovat známky z chemie, a tak jsem se rozhodla, že večer strávím učením.

„Zlatíčko, potřebuju s tebou mluvit," ozvala se za mnou Lydia. Otočila jsem se a věnovala jí pozornost.

„Za dva týdny budeš mít narozky, tak jsem ti jen chtěla říct ať neplánuješ nějakou oslavu. Oslavíme to s babičkou a Agnes, když už pro jednou přijela, ju?" prohlásila a usmála se na mě.

„Jojo," řeknu jen a zamířím do pokoje, vstříc chemickým učebnicím. S Mischel a Lauren budu moci své narozeniny oslavit na koních, nebo si společně zajdeme do kina. Nic víc jsem ke štěstí nepotřebovala.

Otevírám sešit a koukám na ty prapodivné vzorce, které mi nedávají smysl. Čeká mě dlouhý večer...

~~~

Dny plynuly rychle, a já si s Claire začala kupodivu rozumět. Začala se chovat mile a přátelsky, jen Mischel se na ni pořád dívala skrz prsty. Trénovali jsme obvykle spolu, protože se Encor se Sheron vpohodě snesli a my dvě si mohli na trénincích pouštět písničky.

V pátek, poslední školní den, jsem si plná obav vyzvedla vysvědčení. Nakonec mě ale mile překvapila trojka z chemie, kterou jsem si tvrdě vybojovala. Jinak jsem byla se svým výsledkem docela spokojená. Pominul víkend a na začátek prázdnin se bohužel zatáhly mraky a spustil se déšť. Museli jsme trénovat v hale, ale i tak bylo teplo a příjemný vlhký vzduch. V pondělí se poprvé po dlouhé době objevila Naomi. Měla auto nacpané novým jezdeckým vybavením které si začala rozendávat do skříní. Chvíli jsem ji pozorovala, než mi došlo co se děje. Zítra měl přijet ten její kůň.

Naomi byla zabraná do vybalování a připravování boxu a tréninkové nástěnky. Já jsem si s Claire sedla do klubovny a povídali jsme si. Najednou vešla Tara.

„No ahoj holky, už mi to tu chybělo," usmála se a rozhlédla po nás.

„Taro, co ta noha? Už tady zase budeš?" zeptala jsem se s radostí, a má trenérka přikývla. Mezitím co se léčila po pádu z Cherry, dohlížely na nás nějaké praktikantky, které pomalu nevěděly kolik nohou kůň má.

„A od zítra tu budeme mít novýho valáška, Naomi si pro něj pojede. Tak jen abyste to věděli, bude v prvním boxe místo Encora," řekla.

„A kam půjde Encor?" zeptala jsem se trochu a obavami.

Tara si přisedla na křeslo vedle nás a podívala se na mě. „Hele Caro, Encor je dobrý kůň a skvělý učitel, který má co nabídnout. A tak jsme se rozhodla udělat to, kvůli čemu jsem ho pořizovala. Moje děti už trochu odrostly a chci aby se na něm začaly učit jezdit. Skvěle jsi ho přijezdila a stal se z něj skvělý kůň. Určitě to a nimi dotáhne daleko," řekla se smutným úsměvem a pohlédla na mě. „Půjde do malé stáje ke Sky, Brianovi a Montaně." dopověděla.

Koukala jsem na ni s vytřeštěnýma očima a vyschlo mi v hrdle. Encora mají začít jezdit Tařiny děti? Jen tak se rozhodla sebrat mi koně na kterém jsem pracovala jako na vlastním poslední 4 roky? Na kraj se mi hrnuly slzy. Tara sklopila oči a poplácala mě po zádech.

„Můžeš začít jezdit na klubových koních jako ostatní," řekla a zvedla se. Dál už jsem jen slyšela její kroky a zaklapnutí dveří když prošla do stájí. Zírala jsem do podlahy a rozbrečela se. Cítila jsem jak mě Claiřini ruce objaly okolo ramen a její konejšivá slova.

Nevěděla jsem co říct. Nevěděla jsem co dělat. Dnes to bylo dost možná naposledy co jsem se projela na Encorovi.