Desire to fly •CZ• REVIZE

39. Zklamání

„Hele, musíme se na tom domluvit. Kdo všechno by v tom termínu mohl a chtěl jet?“

Seděli jsme v klubovně na křeslech kolem dřevěného stolku, a já se rozhlížela po ostatních holkách v očekávání jejich odpovědí.

Claire promluvila jako první. „Já jela minule jen jako výpomoc. Takže teď mám právo na to se účastnit,“ prohlásila sebevědomě a rozhlédla se po ostatních. V těchhle chvílích se v ní ta trochu arogantní povaha nedala přeslechnout.

Já jsem jen přikývla.

„Taky bych chtěla jet. Na posledních závodech jsem se spolu s Claire umístila nejlíp, takže myslím že my dvě bychom měli jet. Máme největší šance, že z nás něco bude,“ prohlásila jakoby samozřejmě.

„To si ze mě děláš... Srandu,“ podívala jsem se na ní dost příkře, a hodně se držela abych místo toho nepoužila sprostý slovník. Jak se takhle může bezostyšně chovat?

„Nebo počkej, možná že jinak. Ty jsi se s Mischel umístila ještě hůř, chudáku. To ty bys asi vlastně měla trochu zapilovat v tréninku,“ řekla sarkasticky, s dost velkou dávkou smutku a lítosti v hlase. Laura se jen přidala se záchvatem neskrývavého smíchu.

„Tedy, jestli by ti to vůbec k něčemu bylo...“ doplnila dívka přede mnou, a v křesle se nahnula dopředu, blíž ke mě, teď už s úsměvem.

Uznávám, tohle mě dostalo.

„Co si to o sobě myslíš...?!“ začala jsem, ale Claire mě stihla přerušit těsně předtím, než jsem se po ní stačila vrhnout.

„Hele Naomi zavři na chvíli klapačku. Tvoje kecy tu nikoho nezajímaj. Ty i Cameron jste jeli minule, takže teď máme možnost já s Mischel.“ prohlásila důsledně a obrátila se na Misch, „Ty chceš jet?“

Ta jen chvíli pozorovala celou situaci s telefonem v ruce, ve kterém si doteď něco psala, přísným pohledem zpražila Naomi a promluvila.

„Ráda bych sice jela, ale ten víkend bohužel nemám čas. Takže to klidně nechám někomu jinému...“ řekla a lehce ukázala bradou směrem ke mě, aby byl znám její favorit.

„Fajn, jenže myslím že teď bude problém se domluvit s touhle paní dokonalou,“ ironicky jsem se podívala na Naomi, která jakoby vzala urážku optimisticky a s klidem se na mě dívala.

„Nebude to problém. Máme o to zájem obě, takže myslím že by to mohla rozhodnout Tara. Souhlasíš?“ prohlásila a podívala se na mě.

Změřila jsem si ji pohledem, ale pak přikývla.

„Fajn,“ procedila jsem mezi zuby.

Tara dorazila za chvíli. Měla jen práci s trénováním nějakého koně, ale poté co ho dovedla do boxu zamířila rovnou ke klubovně, kde jsme na ní čekali.

Nervózně zabručela poté, co jsme ji vysvětlili náš problém. Očima studovala mou i Naomi tvář.

„Hele, nejradši bych byla kdybyste si to domluvili sami. Ale pokud se k tomu mám vyjádřit já...“ povzdechla si a s omluvou se na mě podívala, „myslím, že by měla jet Naomi. Backham si ji chválil, no a u tebe prakticky ani jeden trénink s ním nedopadl zrovna dobře,“

Ohromeně jsem vydechla.

Takže je fakt na její straně. Nejdřív ji poradí koupit anglickýho hřebce, pak jí ho napíchá nějakým svinstvem na povzbuzení, a pak se jí zastává i v případě účasti na soustředěních. Co ta jí za to asi musela zaplatit?

„Jasný, chápu,“ řekla jsem značně zklamaně, a možná ještě více otráveně z celé tenhle situace než jsem měla v plánu. Naomi ke mě jen vítězně pohodila hlavou a odešla.

I Tara se s trochu omluvným úsměvem měla k odchodu, ale předtím než prošla dveřmi, ještě se otočila.

„Zkusim se zeptat jestli by pro tebe přece ještě nějaký pokoj nebyl. Ale nic neslibuju,“ řekla povzbudivě než zmizela.

Druhý den jsem byla zahloubaná v myšlenkách. Přemýšlela jsem nad tím vším co se v posledních dnech stalo a zjistila přítomnost divného pocitu, který mi svíral vnitřnosti a udržoval mě v nervozitě. I když jsem si ho děsivě uvědomovala, nešlo se ho vědomě zbavit.

Jakoby mi celým tělem otřásal ledový proud vzduchu. Ani na tréninku s Claire, při hezkém počasí a na svěžím, nezvykle hodném Cashovi se to nijak nezlepšilo.

Čekala jsem na to, jestli se neukáže Tara s lepšími zprávami.

Odchytla si mě až k večeru před stájemi, kde jsem zametala prach a hlínu z uvaziště.

„Ahoj Cam, hele mluvila jsem s nějakým organizátorem, ale prý už vážně další místo nemají. Mrzí mě to,“ řekla upřímě a chtěla asi dodat ještě něco povzbudivého.

Přerušil ji můj pohled s nevyřčenou otázkou, která i tak vysela ve vzduchu. Trval možná půl sekundy, ale i tak byl dostatečně čitelný na to, aby ji zastavil před dalšími slovy. Ale místo odpovědi nebo nějakého vyjádření, toho proč zrovna Claire, protože mi to vážně smysl nedávalo, se jen s tichým polknutím otočila.

„Prosím nakrmte ještě koně. Dojdu pro Minerala do výběhu a zavřu zbytek valachů,“ prohlásila něco o organizaci dnešního dne a rychle zmizela.

S mrzutým a protáhlým obličejem jsem zametala uličku stájí, poté co jsem s Mishel rozdělila hromádky sena do všech boxů. S myšlenkami někde jinde jsem se nenechala vyrušit ani tiše zvonicím telefonem v mé kapse, na který mě až po chvíli upozornila Mish, taky už trochu otrávená z mé špatné nálady.

„Vydrž, vezmu si to,“ prohlásila jsem jen prostě, a vytáhla telefon. Moje první přání bylo, abych mohla hovor co nejrychleji ukončit a zase se věnovat utápění v naštvání na Claire, Taru i celou tuhle stáj.

Trochu mě zarazilo až když jsem na tmavé obrazovce rozeznala jméno Eduard. S překvapením jsem stiskla tlačítko a dala si telefon k uchu.

„Ahojky, copak?“ snažila jsem se znít mile, a rychle přijít na to, proč volá.

„Ahoj, slyšel jsem že Tara sháněla na recepci ještě jeden volnej pokoj na soustředění. Ty jsi se nedostala?“ ptal se.

V první řadě mě trochu zarazilo, že se asi musel u recepce přímo ptát na moje jméno, že si byl tolik jistý že se to týkalo přímo mě. Přešla jsem to ale, a potvrdila mu jeho myšlenku.

„Jo, bohužel pro každou stáj je jen maximální počet míst na volných pokojích, a vzhledem k tomu že já jsem byla naposledy, mají teď přednost ostatní. Mrzí mě to,“ řekla jsem trochu zklamaně, a rozhodla se ho podrobnostmi nezatěžovat.

„A kdyby to šlo zařídit, jela bys i když bys neměla přímo svůj pokoj?“ řekl trochu nejistě z mé odpovědi.

Teď jsem to úplně nechápala.

„Myslím tím, my s Darcym máme vždycky rezervovaný stejný pokoj, jeden z apartmánů. Jsou si sice jen dvě postele, ale i rozkládací gauč, a vzhledem k tomu že je větší než normální pokoje, tři lidi by se sem klidně vešli. Tak jsem ti to chtěl nabídnout...“ řekl opatrně a pak ztichl, a čekal na mou reakci.

Kdyby mě teď někdo viděl, asi by koukal dost zvláštně. S vykulenýma očima, ani nevím jestli mírným zděšením nad tou představou být na pokoji právě s těmihle dvěma, nebo naopak zvrhlou radostí nad tím, že bych měla příležitost dostat na to soustředění. Chvíli jsem jen tiše přemýšlela, a když se Ed nadechoval na nějaké omluvné vysvětlení, skočila jsem mu do řeči a přerušila jeho nervozitu.

„Jasně, moc ráda.“