Desire to fly •CZ• REVIZE

9. Evita

Dnes už jsem trénink zrušit nemohla a ani nechtěla. I přesto, že jsem při pomyšlení na mého černého koníka cítila jakousi prázdnotu, chtěla jsem se do areálu vrátit a alespoň pomoci s prací, která bude potřeba.
Vešla jsem do stájí, kde nebylo moc lidí. Kromě stájníka jsem tam konkrétně neviděla vůbec nikoho. I přes to, že bylo úterý, a asi druhý den prázdnin, takže jsem čekala nával malých dětí, těšící se na jejich první jízdu na poníkovi, tady bylo ticho. Prošla jsem stájí a smutně si všimla volného prvního boxu, kam jsem si ještě předevčírem zaváděla černého koně. Teď tam byla jen čistá sláma, ale prázdno. Vyšla jsem ze dveří a druhé straně, ale když jsem nikoho nenašla ani v klubovně, začalo mi to být divné. Až když jsem vylezla na jízdárnu, pochopila jsem kam všichni zmizeli.
Stál tam hlouček několika lidí, uprostřed s vysokým zrzavým koněm. Co jsem spolehlivě poznala, byla Naomi nadšeně držící jeho vodítko, Tara, snažící se usmívat na všechny okolo, a Laura s Mischel, které stály opodál a já se mohla vsadit, že na celou situaci pohlíží s nedůvěrou.
Přišla jsem k nim a přivítala se. Mischel mi vrátila objetí a pustila se do objasnění situace.
„Naomi ho přivezla před chvílí, je mega hezkej a vypadá i hodnej. Dle jejích slov má velkou výkonnost, takže s ním plánuje ještě letos vyjet na závody," řekla, ale já v jejím hlase postřehla náznak jizlovosti a nervozity.
„A ten zádrhel?"
„Prý je to hřebec. Netuším jak bude reagovat, ale vím že Naomi není tak dobrý jezdec aby ho zvládla, pokud by něco zkusil. A v tu chvíli nebudu chtít být v jeho blízkosti s kobylou." ošila se při těch slovech.
Pokývala jsem hlavou a pochopila její starosti.
Naomi se ale usmívala od ucha k uchu, rodiče ji fotili a kůň stál vklidu a nevypadal že by chtěl začít hřebčit a odtáhnout ji na vodítku k nejbližším výběhům.
Přišla jsem o pár kroků blíž, aby mě i ostatní vzali na vědomí a pozdravila. Poté co jsem uslyšela stejnou odpověď i od nich, otočila jsem se na Naomi.
„Je krásný. Jak se jmenuje?" při těch slovech jsem mu přejela rukou po zrzavém krku.
„Sultan," řekla hrdě.
„Ahoj Sultáne," usmála jsem se na něj a hřebec si tiše odfrknul.
„Je to Sultan. Krátce," upozornila mě trochu podrážděně a sama se otočila k zrzkovi. Usmála jsem se nad její reakcí a vzdálila se od koně i hloučku jejích rodičů a trenérky, která odpovídala na všechny dotazy Naomi rodiny.

Ve zbytku dne se Naomi rozplývala nad svým koněm (čemuž jsem rozuměla) a mě s Laurou čekal trénink, pro mě po dlouhých letech první na školních koních, nebo obecně vlastně na jiném koni. To že jsem se občas povozila na koni mé kamarádky se nedalo počítat jako trénink, a také jsem na koně neusedala s pocitem, že takhle to teď bude dlouhou dobu vypadat. Byla jsem trochu rozhozená, a měla chuť si zalézt na seník a na všechny jen koukat zhora. To ale nešlo, hlavně poté, co mi Tamara s úsměvem uložila, abych si připravila hnědou kobylku a vypravila se s ní na trénink.
Ještě jsem na ní nikdy neseděla, protože to byl docela nový kůň a já po tom nijak netoužila. Teď jsem si ale přinesla sedlo a uzdečku a vypravila se k boxu s cedulkou nesoucí název Evita.
Kobylka to byla vcelku vysoká, kaštanově hnědá s tmavýma nohama. Hlavu jí zdobila úzká šikmá lysinka. Nechala se nasedlat vklidu, jen u dotahování sedla se trochu zašklebila.

Na jízdárnu jsem dorazila jako poslední, Lauren s její tmavě hnědou oblíbenkyní zde již krokovala. Tamara se trochu zdržela, ale jen co přišla, dala nám povel k opracování obou koní. Laura s Gabonou se daly do klusu a její tmavá kobyla v rytmu šlapala po obvodu jízdárny. U Evity jsem měla trochu strach, v kroku na mě působila líně a tlačivě, ale na silnější pobídku do klusu se také rozešla. Nechodila tak ochotně jako Encor, její chody nebyly pohodlné, ale roztažené a celkově se mi nechtěla ani shromažďovat pod otěží. Polovinu tréninku jsme strávili zatáčkami a snahou o jemnější kontakt, kterému se mi však dostalo až dlouho po té, a to s nerudným koněm pod zadkem, který se vztekal, že po něm chci více než ostatní jezdci. Litovala jsem při každém jejím kroku, že jsem si dostatečně nevážila toho šikovného černého koníka. Teď jsem si ale musela zvykat.
„Dobrý, už ji netrap, dneska stačilo," řekla Tara když jsem dokončila cvalový kruh. Trochu naštvaně s dnešním výsledkem jsem ji povolila otěže a zpomalila do kroku.
„Na Evitě moc lidí nejezdí, ale tobě docela sedla, co ty na to?" zeptala se trenérka s úsměvem.
Já jsem měla co dělat, abych si podrážděně neodfrkla. „Nemůžu říct, že bychom si nějak sedly. Je líná a neochotná, nevím co s ní dělat," odpověděla jsem popravdě.
„Nebylo to tak zlý, na to přijdeš," pokrčila rameny a vypustila nás z haly.
Chvíli jsem jen tak koukala do prázdna, kde předtím stála moje trenérka a odevzdaně si opakovala její slova, docela nevymlouvavě oznamující, že to v příštích týdnech ještě nebudu mít jednoduché.