Desire to fly •CZ• REVIZE

12. Skorooslavenec

S Leem jsem měla sraz už dopoledne. Nemusela jsem hledat jeho dům, on sám mě doprovodil už od mých dveří. I přesto, že bydlel docela daleko ode mne, cesta tramvají trvala jen chvíli.

Těsně před jeho dveřmi jsem se zastavila. Měli velký, dvoupatrový dům, jehož dominantou byl prosklený balkón vyhlížející do ulice. Leon se na mě s úsměvem díval, ruku měl na klice.

„Kdo všechno je u vás doma?" zeptala jsem se nejistě. Pochopil, z čeho jsem trochu nervózní a zasmál se.

„Mám tam jen rodiče," odpověděl mi a povzbudivě se usmál. Oplatila jsem ten úsměv, a nasadila si vlastní, široký a milý pro jeho rodiče. Ještě jsem slyšela jeho zasmání, a došlo mi že si toho všiml. Teď jsem se zasmála zase já doopravdy, a s tím vešla do domu.

Leovi rodiče jsem znala z dětství, ale moc si je nevybavovala. Až teď jsem si připomněla jejich tváře i jména, a oni mě rádi přivítali u nich doma.

Interiér byl opravdu hezký a prostorný, narozdíl od našeho domku jednoduchý a převážně bílý nebo hnědý. Já byla zvyklá na pestrou škálu barev květin, ale musela jsem uznat, že i tohle pojetí se mi líbilo.

Potom, co jsme prošli obývákem mě vzal Leo k němu do pokoje. Kupodivu se nenacházel v druhém patře jak jsem předpokládala - to totiž sloužilo jako pracovna pro jeho rodiče - ale v přízemí vedle společenské místnosti. Měl ho velký a útulný, sladěný do barvy dřeva a šedých stěn. Nepůsobil tak uměle bílou, ale i přesto byl prozářený paprsky světla.

„Máte to tu moc hezké," vydechla jsem a opřela se o jeho postel. Usmál se na mě a pohlédl z okna na zahradu. Viděla jsem v jeho úsměvu jakési nejisté cuknutí, ale nechala jsem to být.

„Fakt mi ty časy chyběly," řekla jsem a pohlédla na něj, dosud otočeného čelem k oknu. Ty hnědé vlasy se nezměnily, ale když se ke mě otočil, poznala jsem že jeho oči byly jiné. Z toho malého kluka teď vyrostl o dost jiný člověk. Připadal mi tak nějak silnější, moudřejší, než jsem si ho pamatovala.

Celé odpoledne proběhlo rychle. Nejdřív jsme si povídali, pak skončili u prohledávání knih v jeho pokoji, a k večeru na terase jejich zahrady. Měli i bazén, ale voda v něm zatím byla studená. Tak jsem jen pozorovala její hladinu, a cítila se svým způsobem uvolněná. Nechtělo se mi vyrazit domu, a čelit přípravám na zítřejší oběd pro celou rodinu. Brzy jsem pochopila že i Leon cítil něco podobného.

„Nechceš tu ještě chvíli zůstat?" zeptal se když jsem se s omluvným pohledem, že na mě doma čekají zvedla k odchodu.

„Ráda bych, ale přeci jen, až se setmí, už domů nepojedu," zasmála jsem se.

„Tak nemusíš jezdit. Rodičům nebude vadit když tu přespíš, stejně budou do noci někde u známých," navrhl opatrně.

Zamrkala jsem a otočila se na něj.

„Tak dobře se ještě neznáme, nemyslíš?" podívala jsem se na něj, ale můj pohled ten scénář nevyvracel. Ba naopak, lákalo mě to. A on to tak dobře dokázal rozeznat.

„Nevadí, byla to jen nabídka. Můžeš jet domů, jestli chceš, doprovodím tě na zastávku," usmál se na mě, ale já jsem taky viděla ten šibalský lesk v jeho očích, který sváděl neviditelný souboj s těmi mými. Věděl že jsem domů nechtěla, a tím víc mě lákalo vrátit svá slova zpět a přijmout to. Ale i já si musela držet svou autoritu a nemohla si dovolit nechat ho vyhrát v souboji vlivu na toho druhého.

„Dobře, budeš hodný," usmála jsem se, a zahlédla, že znejistěl. Teď se otočila řada na mě a já vládla tou situací kdo z koho. Byl to trýznivý pocit, odepřít si přespání u toho kluka, kterého jsem si za krátkou dobu oblíbila, ale rozum mě také držel nohama na zemi. Jestli to myslí vážně, pozve mě i příště.