Desire to fly •CZ• REVIZE

|21| Zapomeň

před 2 lety

„To je idiot," vzdechnu naštvaně a znovu se pokusím natáhnout k bolavému kotníku.

Měla jsem neskutečné štěstí, že ryzáka zastavil plot na konci jízdárny a mě se povedlo osvobodit si zápěstí a schoulit do klubíčka chráněná před světem.

V nemocnici jsem teď jen krátce, ale rodiče z toho jsou opravdu na nervy. Vyvázla jsem s vykloubeným kotníkem a ramenem, zlomenými prsty na ruce a přetrženou šlachou. Nejsem z toho nadšená, ruce mám mimo provoz, ale největší bolest mi pořád pulzuje nohou. Kromě pár dalších tržných ran jsem ale jako zázrakem přežila bez další újmy nebo otřesu mozku. Teď mě ale čeká dlouhé zotavovací období.

„Paní... Cameron Bentonová?" vešel doktor, kterého jsem znala už pomalu lépe než své kamarádky. Je hodný, ale nějak mě k němu váže odvěká nenávist spojená s bolestivými zážitky.

Teď jsem kývla, spíš na pozdrav, než jako potvrzení svého jména. On mě moc dobře zná a samozřejmě ví, jak se jmenuji. Teď ale čekám už jen na tu jeho úžasnou přezdívku, kterou si určitě chystal.

„Ahoj, Rajčátko."

V ironii 'úžasná' kdyby to někdo nepochopil.

Velmi otráveně jsem se na něj usmála.

„No, jsem tady. Pojďte mi zas vyčíst, že jezdectví je nebezpečný sport," pobídnu ho, ale když se odhodlá ke slovu, ještě ho stejně přeruším: „A pozor, to jsem na něm tentokrát ani neseděla."

Při tom napnutí krku abych podpořila svá slova mě bolestivě píchne ve vykloubeném rameni, a já se musím nerada trochu stáhnout.

Teď místo reakce na má slova spíš přikročí k lůžku a kontroluje mi obvaz okolo ruky. Byť nerada, nechávám se. Nic jiného mi ani nezbývá.

„Nesmíš se tak hýbat. Když ji máš vykloubenou už podruhý, hodně snadno ti to může příště zas vyskočit. Budeš muset být fakt opatrná, a hlavně to nechat zahojit."

Uchechtnu se, a něco bych řekla, teď mě ale zas přerušuje on.

„A nebuď na mě naštvaná, můžeš si za to sama-"

„Může za to ten debilní-"

„-ale tys u něj byla, ne? Hele já koním nerozumím, ale jestli chceš poradit, tak s tím prostě přestaň. Jsou to nevypočitatelný zvířata," pokrčí přitom rameny a znova se přesune k čelu mé nemocniční postele, „A já myslím že hlavně nikdo nechce, aby se opakovalo to co poprvý. Tys to asi měla na háku, ale tvoji rodiče z toho byli vyděšení k smrti. Sám jsem u tebe chvílemi stál a nevěděl jestli se ještě někdy probudíš." uzemní mě.

Já věděla, že to zas vytáhne, ale nemám moc co k tomu říct.

Povzdechne si, „Říkám ti, buď opatrná. Minule jsi tu skončila s proraženými plícemi a vykloubeným ramenem. Včera to bylo opět rameno, a k tomu zlomené prsty a šlacha, těsně jsi se musela vyhnout otřesu mozku. Víš, že ta ruka a hlavně plíce... Už předtím jsem ti říkal, že budeš muset být opatrnější, protože jestli se ti stane něco horšího a budeme tě muset oživovat, nemusí to dopadnout dobře. Když ti bylo sedm, byla jsi-"

„-byla jsem v kómatu měsíc. Ale nakonec jste mě dostali zpátky, tak?"

„Díky štěstí. Nesázej na to," varoval mě.

Teď jsem jen zamručela. Nechci s ním souhlasit, ale popřít to taky nemůžu.

On už nic neříká, jakoby to moje nejisté ticho vycítil a nechtěl mě ještě víc znepokojit.

Jen mi tím lékařským odborným pohledem kontroluje funkce na displejích strojů kolem, a nakonec s úsměvem a pokývnutí hlavou odchází.

„Rajčátko," uchcechtnu se podrážděně. Když jsem tenkrát přijela a na sále mě otevřeli, prý jsem dost krvácela. Trvalo jim několik hodin, než mě stabilizovali a zavřeli. A pak ty týdny pooperační regenerace - nenáviděla jsem to tam. Sedmiletá Cameron nenáviděla ty stěny prokreslené zvířátky, ty milé doktorky které si s úsměvem nesli odebrat krev a to hnusné nemocniční jídlo. No a pan doktor Charleston mě provázel každým dnem mého neslavného hojení a připomínal mi jaké jsem měla štěstí že jsem pořád na světě. Naše vzájemná komunikace byla už tenkrát velmi neslavná, a nezměnilo se to.

Pamatuju si, jak jsem se jednou přejedla, když mi rodiče přinesli jídlo, které se opravdu dalo jíst. Tak moc jsem se nacpala, že když mi pak přinesli léky, udělalo se mi zle a potřebovala jsem zvracet. Jelikož ale měl pan doktor zrovna jeden ze svých poučných výstupů o tom jak musím být vklidu aby se mi vše zahojilo, nechtěla jsem ho ohodit stráveným jídlem. Zrudla jsem, a plná vůle se na něj jen dívala a přemáhala činnost svého žaludku, až si toho všiml a připodobnil mě k přezrálému rajčeti. Neměl to dělat, protože na něm v tu chvíli přistál můj oběd. Od té doby mi to Rajčátko zůstalo, a nepříjemně připomínalo to všechno co mě nutilo "dávat na sebe pozor".

Podívala jsem se z okna, pohroužená v myšlenkách.

Beztak si to zasloužil pablb jeden.