Desire to fly •CZ• REVIZE

23. Nastupovat!

Ráno tady byl opravdu chaos.

Nevím vůbec proč se tady ochomýtala Claire, ale celkovému zmatku to rozhodně přispělo. Vypadalo to, že si se mnou chce promluvit, ale já na ni neměla ani čas, ani náladu.

Naomi byla v jednom ohni. Spolu s Laurou vše o překot nakládaly do vozíku a k tomu ještě dlouho vybíraly, v jaké sadě podsedlovky s čabrakou Sultan pojede.

Já jsem si své věci taky zabalila, sedlo, uzdečku a svojí oblíbenou zeleno-zlatou podsedlovou dečku jsem nacpala do sedlovny u hengru. Už takhle byla dost zaplněná ostatními věcmi, ale naštěstí se tam vše vešlo. Velkou tašku s ostatními věcmi a oblečením jsem už měla v kufru, helmu s vestou jsem si dala dopředu do auta a jen počala až se všechni kolem uklidní.

Sultan se naložil jako první. Musela jsem uznat že nastupuje jako profík. Očividně toho měl dost za sebou.

To Cashmere byl ten, kdo dnes dělal problémy. Nejprve vlezl dovnitř předníma nohama, pak ale najednou cukl hlavou a s velkým rámusem vycouval ven. Ryzák začal ržát a vzpínat se taky.

„Bězte jí někdo pomoct!" zavolala Tara na ostatní a sama se šla pokusit Cashe navéct do přepravního přívěsu.

„Tak hlavně doufej, že tam kvůli tobě nedojdeme pozdě," odfrkla si Naomi a taky se postavila vedle hengru, aby mohla Cashe jistit zboku. Claire se snažila nalákat vysokého hnědáka dovnitř na kus suchého chleba, on se za nim ale jen natahoval ale krok dopředu neudělal.

„Ale notak!" zařvala na koně Tara a pleskal ho přes zadek, když opět prudce vycouval a šlápl ji přitom na nohu. Hnědák s vykuleným bělmem ustupoval dozadu a napínal vodítko.

„Jděte všichni pryč prosím!" taky už jsem zvýšila hlas. Bylo to dobrých půl hodiny, co už jsme se snažili Cashe dostat dovnitř.

Teď jsem se na něj otočila, a povolila tlak. Kůň zacouval ještě o dva kroky dozadu, a pak se zastavil.

„Doneste mi tušírku," řekla jsem směrem k postávajícím.

Došla jsem k hnědákovi a vyzvala ho, aby mě následoval. On za mnou udělal pár nejistých kroků, ale když se přiblížil k rampě kudy měl vejít, táhl mě do strany a uhybal.

Před jeho silnýma nohama všichni ustoupili, a nechali ho kroutit se na vodítku.

Věděla jsem, že teď není jiná možnost, pokud se dnes, a i v příštích týdnech budeme chtít někam dostat. Stiskla jsem v ruce přinesenou tušírku, a vyzvala hnědáka na malý kruh. Nejprve se kroutil, ale rázná rána do plece ze strany ho donutila vyrazit cvalem vpřed. Vodítko dlouhé sotva pár metrů mu neumožňovalo se vzdálit, a tak se začal trhat a vyděšeně vzpínat. Pevně jsem držela a přitom ho trápila na malém kruhu. I já jsem měla problém udržet rovnováhu, a utáhnout přitom sta kilové zvíře. Za každé pohození hlavou dostal bičem přes zadek, až se jen vyděšeně točil okolo mě.

Celé to trvalo sotva minutu, ale i tak jsem už spatřila lesknoucí se srst na jeho krku.

Povolila jsem tlak, a navedla ho do přepravníku. Udělal jeden krok po rampě, já ho vyzvala dál, ale on sebou opět šlubl a rázně vycouval ven.

Začala jsem vlnit vodítkem abych podpořila jeho rychlé couvání. Nechápal proč to dělám, ale když se napl, já zastavila a on se chtěl vytrhnout znovu schytal ránu bičem. Vyskočil do vzduchu, otočil se a začal běhat kolem mě tak, jak mu to krátký provaz dovolil. Hnala jsem ho, bez chvíle klidu, bič ho doprovázel na každém kroku. Byl vyděšený, nevěděl jak uniknout, co dělat.

Spocená srst se mu leskla na krku.

„Tak pojď do přepraváku," vyzvala jsem ho znovu a navedla dovnitř.