Desire to fly •CZ• REVIZE

13. Palma přání

„Vy jste... Mi koupili... Palmu?" vypadlo ze mě.

Nechápala jsem to. Vůbec. K čemu by mi byla palma?

První se ozvala Lydia, samozřejmě. Už teď jsem se mohla vsadit že to byl její nápad. Někdy mi lezlo krkem mít v rodině zahradnici.

„Je to vzácnej druh palmy. A je mladá, zásadíme ti ji tady na zahradě, a zatímto ty budeš růst, ona taky. Říká se, že když pod tu palmu dáš lístek s přáním, po deseti letech ji pokácíš a to dřevo spálíš, splní se cokoliv tam napíšeš. Je to jen báchorka, ale přišlo mi to jako hezký..."

„Chápu to, mami," řekla jsem s pohledem upřeným ke kořenům palmy, která tu stažení zatím jen ve velkém květináči. „Díky, něco sepíšu a pak ji spolu zásadíme," pokusila jsem se o úsměv. Věděla jsem, že ta palma musela být dost drahá. A věděla jsem že po takovém kousku moje máma neskutečně prahla. Ale že mě využila jako záminku k tomu si ji koupit? To mě opravdu zklamalo.

A i když jsem se snažila ten pohled zamaskovat, mamka si všimla, že jsem z toho asi nebyla tak nadšená jak plánovala. Byla jsem ji ale vděčná, když tu nastávající trapnou situaci ukončila pozváním ostatních na dort. Když jsme se otáčeli k odchodu, usmála se na mě, ale takovým tím chlacholícím způsobem. Opětovala jsem jí ho nazpět. Určitě to myslela dobře. A mít možnost napsat si přání co se ti splní za deset let je fajn, ne?

Odpoledne jsem vyrazila na koně. I přestože jsem s tím původně nepočítala, musela jsem přijet. Tara všechny obvolávala s urgentní zprávou že ji odpadli dva stájníci a ona potřebuje kohokoliv na pomoc při obstarání koní, a když jsem se zeptala rodičů, byli dokonce v tak dobré náladě (a ještě k tomu vtažení do zajímavé diskuze s příbuzenstvem) že mě pustili. Dnešek prostě skrýval samá překvapení.

Když jsem o půl hodiny později prošla dveřmi areálu, první věc které jsem si všimla bylo množství aut na parkovišti - vzhledem k tomu, že Tara tvrdila, že je tu na vše sama a nikdo ji nemůže pomoci, jsem ji moc nevěřila. Ale opřela jsem kolo o strom, a vešla dál.

Stihla jsem ale sotva udělat pár kroků, než mě zarazila energie Mischel, která se tu z čisna jasná zjevila. Moc jsem nestihla pochopit co se děje, a tak jsem skončila s šátkem na očích a pobaveným hihňáním mě kamarádky za zády. Začalo mi docházet že pro mě něco vymyslela, a že to možná bude souviset s tou trenérky historkou o okamžité potřebě pomoci. Byla jsem zvědavá, svaly v těle napnuté, ale nechtěla jsem kazit překvapení a tak se jen pomalu nechala táhnout někam dovnitř.

Rozeznala jsem hlasy, hned několik, které přicházely ze stájí. Když jsme prošli dveřmi a mě ovoněl pach sena, ustaly. Nastala chvíle ticha, nejspíše si něco navzájem gestikulovali. Pak mě Mischeliny ruce chytly okolo ramen, a postrčili ještě několik kroků rovně a doprava. Zůstala jsem poslušně stát, prsty mi tikaly k šátku, bránícímu výhled.

Nastalo ticho, skoro až nekonečné. Pak mi kamarádka odvázala šátek, a já chvíli čekala, než se mi zaostří vidění.