Desire to fly •CZ• REVIZE

10. Klid hochu

„Určitě sis všimla toho, že Carol v poslední době na Moncherry téměř nesedla. Od toho incidentu s mojí nohou ta kobyla buďto stála nebo chodila do kolotoče. Carol má strach, řeknu ti to narovinu, i když si to sama nechce přiznat, a tak mě požádala abych ji našla jezdce. Viděla tě na několika trénincích, předtím u Encora i teď s Evitou a líbilo se jí to," na chvíli se odmlčela a rozhlédla se po travnatém prostranství za stájemi, kam mě narychlo odtáhla. „Prosimtě, vyzkoušej jí alespoň," dokončila to.

„Proč si na ní nesedneš sama?" vypadla ze mě první otázka, aniž bych se předtím zamyslela nad tím, jestli je to vhodné.

„Protože před sebou mám závodní sezónu, a nemůžu si dovolit aby Mag s Amparrou stáli. Už teď, když jsem byla nepoužitelná skoro měsíc jsme zameškali nespočet soustředění a tréninku. Bude dlouho trvat než je zas dostanu do kondice. Takže na to nemám čas a ani se mi do toho nechce," řekla upřímě a možná trochu příkřeji než zamýšlela.

„Takže já mám vyzkoušet, jestli je to stroj na mrzačení lidí nebo ne?" sykla jsem na ní potichu, protože pár metrů od nás procházel stájník mířící si to k výběhům. V tuhle chvíli jsme zacházeli do míst, kde se mi to nelíbilo. A to jen proto, že Tara věděla, že nikdo jiný než já by ji nemohl pomoci.

„Cameron, já vím jak jsi si sedla s Investem, a teď prostě potřebuju abys to stejný dokázala i u tý kobyly. Nemusíš si na ní hned sedat, ale alespoň to zkus. Jestli Carol ještě jednou takhle hnusně sundá, půjde pryč. A jestli neskončí na jatkách, bude to její štěstí," řekla vážně a pohlédla mi do očí. Při zmínce toho jména, které jsem už dobrý rok nevyslovila z úst mi píchlo u srdce.

„Klid hochu." Ten dech, jako kdyby byl jedinou věcí která okolo existovala. Jemné kapky páry stoupaly ve vzduchu a ve slunečních paprscích se odrážel dech vyděděného zvířete. „Dýchej se mnou. Buď sám sebou." Pak se ozvaly tři hlasité rány, připomínající tříštění skla. Valachova důvěra se rozstříštila spolu s nimi.

Dvakrát jsem mrkla a uvědomila si, že Tara stále čeká na mou odpověď.

Vydechla jsem, a rozhlédla se okolo, vyhýbajíc se jejímu pohledu. Nevěděla jsem jak z toho vycouvat, a i když se celé moje tělo přímo vzpouzelo tomu pustit se do nápravy toho koně, někde hluboko mě k těm slovům asi táhl pocit provinilosti. „Zkusím to. Ale pokud to nepůjde, není to má vina," podívala jsem se na ní z části nasupeně. Žádala toho po mě dost, chtěla věci, ke kterým jsem se už nechtěla vracet.

„Skvěle, Cam, věřím že to dokážeš a zachráníš jí," řekla Tara když jsem se otočila k odchodu. Ta slova jakoby ji nepatřila, nemyslela je upřímě, ale asi jen doufala že jsem dost malá a hloupá na to jim uvěřit.

„Ne, Taro. Tady jde o to, zda bude chtít bojovat ona sama," pohlédla jsem ji do očí s vážností a nevyřčeným upozorněním, které bych si k ní nejspíše neměla dovolit. Ale to ona mě nutí vystoupit z komfortní zóny.

Vím co dělám. Pokud po mě něco takového žádáš, nepleť se do toho.

~~~

Ještě ten večer jsem měla sraz s Leonem. I přesto, že se choval mile a vše bylo v rámci možností dokonalé, nemohla jsem se ubránit myšlenkám které mě táhly pryč.

„Vnímáš mě?" zeptal se s úsměvem a já k němu natočila pohled.

„Jasně," trochu přitrouble jsem se na něj usmála se snahou zakrýt to, že jsem naprosto neměla tušení o čem to mluvil.

Chvíli bylo ticho, a on na mě koukal.

„Odpovíš mi teda?" uchechtl se a založil ruce na prsou, čekajíce na moje vyjádření. V očích mu ale poskakovaly pobavené jiskřičky, protože moc dobře věděl jak na tom jsem.