Láska bez hranic

1.

Kdysi jsem napsala podobnou povídku Cizincem ve vlastním těle. Nicméně jsem ji nedokončila a pak jsem to z blogu smazala. Bohužel ji nemám ani v PC, takže jsem se rozhodla, že něco podobného napíšu znovu, jen příběh poněkud pozměním. 
Hrubý obsah jsem sepsala koncem října, aniž bych tušila, že o pár dní později mi dcera sdělí, že chce být kluk. A můj život se obrátil o 180°
Takže jsem si říkala, že se na tu povídku asi vykašlu. Nicméně možná to nakonec bude má podoba nějaké vlastní terapie, jak tomu porozumět a vyrovnat se s tím vším 🤷🏼‍♀️ Ještě jsem se s tím vším nesmířila, je to prostě brzy.
Příběh rozhodně nevychází ze stavu mého dítěte!Nevykrádám myšlenky, skoro se totiž nesvěřuje. O tom, že tohle píšu ví a nevadí jí to. Ačkoli číst jsem jí to zakázala, přeci jen je stále dítě.

No nic jsem si trochu vylila srdíčko a teď se prosím začtěte do povídky. Snad se vám bude líbit, ačkoli tedy nezačíná vůbec vesele...

***

Všichni kolem slaví a já bych nejraději zalezla někam do kouta. Chápu, že musí oslavit porážku Voldemorta, ale copak se toho musím zúčastnit? Neudělala jsem už pro kouzelnický svět tolik? Musím tu sedět a přiblble se usmívat, zatímco v duši cítím tak strašnou bolest?
Když jsem za NÍM šla smířená se smrtí, nevadilo mi to. Těšila jsem se. Konečně bych už necítila nic z těch divných pocitů, které mám už tak dlouho. Konečně bych se osvobodila. Ale to ne, Brumbál měl svůj plán. Ale jaksi mi o něm nic moc neřekl. Mě, které se to týkalo především. Starý blázen, který tahal za nitky osudu, ale nikomu vlastně nikdy nic neprozradil.
Jsem ráda, že jsem aspoň Snapeovi pomohla a ten přežil. A navíc vzpomínky na maminku byli krásné, i když bolestné. Ale co dál? Co mám z tohohle života? Nechci tu být. Proč mám žít život, který nechci? Proč mám pořád předstírat. S Georgem už být znovu taky nechci. Je dobře, že jsem se s ním rozešla před válkou. Nemělo to smysl. Stejně jsme si vyměnili jen pár polibků. Vlastně ani nechápu, co na mě viděl. Vždyť jsem zrůda. Nenávidím své tělo. Ty oblé křivky, dokazující, že jsem žena. Ale uvnitř mě křičí kluk, který chce ven. Ale copak to jde? Copak tohle můžu někomu říct? Zavřeli by mě k Mungovi jako blázna. Tohle nemá žádné východisko. Tohle není k žití. Každý den se budit s pocitem hnusu. Neschopnost se na sebe podívat do zrcadla. Odpor k sobě, když se člověk musí jen umýt. Oblečení, které nenávidím. Kdo zatraceně trval na tom, že děvčata musí mít k uniformě sukni? Musím s tím něco udělat. Takhle to dál nejde. Není jiné řešení. Buď to udělám nebo se brzy zcoknu.

Harriet se zamračila a s rozhodným výrazem ve tváři se vydala z Velké síně. Její přátelé po ní marně volali, ale ona toho nedbala. Šla po schodech nahoru. Mířila na to záchodky k ufňukané Uršule.

***

"Ahoj Harriet,"  pozdravila jí Uršula, která vyletěla z jedné z kabinek a usadila se na umyvadle.
" Ahoj Uršulo," povzdechla si dívka.
"Jsi tak krásně smutná. Skoro jako já. Co se stalo?" zeptal se duch a ostražitě si prohlížel dívku před sebou.
" Život stojí za pendrek... Jaké to je umřít?" zašeptala Harriet v očích slzy.
" Už jsem ti o tom kdysi vyprávěla. Necítila jsem nic. Žádnou bolest nebo tak a pak jsem se tu po chvíli ocitla jako duch. Sledovala jsem, jak odsud odnášejí moje tělo. Proč se ptáš?"
" Myslím, že nemám jinou možnost než se zabít. Můj život je něco strašného. Všichni si myslí, jak jsem statečná a že musím být šťastná, když jsem toho zmetka porazila. Ale opak je pravdou. Já byla šťastná v moment, kdy jsem se dozvěděla, že se musím obětovat."
" A proč jsi byla šťastná, žes měla umřít. Tomu nerozumím, nechtějí živý být na živu co nejdéle?"
" Asi ne všichni. Já... Nemůžu už v tom dál pokračovat. Mám pocit že se zblázním. Musím to udělat , nemůžu to už snést," křičela na sebe do zrcadla a pak do něj udeřila pěstí. Nesnesla pohled na sebe. Na holku s rozcuchanými dlouhými vlasy v trapný dívčí uniformě.
" Líbí se mi, že jsi smutná, ale nechápu proč," fňukla si Ursula.
" Celé tohle je špatně," ukázala na své tělo jakoby to snad dávalo smysl. Uršula jen nechápavě uklonila hlavu na stranu.
" Tohle tělo... to nejsem já... Já nechci takhle vypadat. Já chci být kluk!" vykřikla a se slzami v očích se zhroutila na podlahu.
" Aha... A když se zabiješ myslíš, že to pomůže?"
" Aspoň už nebudu cítit tu strašnou bolest. Je to jakoby měl člověk v hrudi díru, která se nikdy nezacelí."
" A co když se změníš taky v ducha jako já? Pak tu budeš uvězněna a smutná stejně jako já navěky," řekl Ursula.
" Ne všichni se mění v duchy. To bych tu musela zanechat něco nedokončeného. A já svůj úkol splnila. Víc už po mě nikdo nemůže chtít."
" No dobrá, ale jak to chceš udělat?"
" Znám jedno kouzlo, po kterém vykrvácím," řekla Harriet temně.
" To zní strašně a určitě to bude bolet."
" Ne víc než mě to bolí teď," hlesla Harriet.
" No jestli je to, to co chceš... Ale já se koukat nebudu. Promiň, ale nesnáším pohled na krev," řekla Uršula a odplula do kabinky.
" Snad si ti splní, co chceš," řekla ještě a Harriet do dodávala odvahy. Pozvedla hůlku proti sobě a vykřikla: "Sectumsempra!"

***

Severus sledoval Potterovou během slavnosti. Nedovedl pochopit její zvláštní chování. Měla by být šťastná, že konečně porazila Pána zla. Místo toho byla zachmuřená, pohledem těkala sem a tam, jako by byla něčím nadopovaná. S nikým se nebavila, ztracená ve svých myšlenkách. Nechápal to. A pak najednou vystřelila z Velké síně. To bylo podezřelé. Chtěl se ní hned vydat, ale zdrželi ho jeho hadi. Když nakonec vyšel z ven nebylo po ní ani památky. Zamračil se, netušíc, kam by mohla jít a pak se k němu po chvíli přiřítila Uršula.
" Profesore, mohl byste jít se mnou. Harriet asi brzy umře a mě vadí pohled na krev. Potřebovala bych, abyste to tam vyčistil," řekla Uršula s úsměvem.
Severus se zhrozil a s vytřeštěnýma výrazem běžel na záchodky. Uviděl ji v tratolišti krve a už od dveří volal rány uzavírací kouzlo. Poklekl a zjistil, že má velmi slabý puls, ale žije. Popadl jí do náruče a běžel s ní co nejrychleji na ošetřovnu. Položil ji na postel a zavolal na Poppy, která vzadu rovnala zásoby lektvarů.
Když je uviděla, celé zakrvácené, spráskla ruce.
"U Merlina, co to prováděla?" Pak diagnostickým kouzlem zjistila její stav. Acciem si přivolala potřebné lektvary, které jí pak vkouzlila do žaludku. Když se konečně stabilizoval její stav, podívala se na Severuse. Také byl celý od krve.
" Mě nic není, to je její krev. Bude v pořádku?"
" Teď je stabilizovaná, ale někdo na jí použil kletbu černé magie," řekla Poppy zděšeně.
" Zjistím, co se stalo, to mi věř." řekl Severus naštvaně. Kouzlem vyčistil své oblečení a s vlajícím hábitem zmizel z ošetřovny.
Šel rovnou na záchodky, kde provedl několik kouzel. Zjistil, že zde byla přítomnost jen magie Potterové s jeho.

To nedává smysl.

Kouzelem vše vyčistil a zavolal Uršulu.

"Děkuji profesore, že jste to tu uklidil."
" Kdo Potterové ublížil?" zavrčel Severus.
" To ona sama."
" Proč by něco takového dělala?
" Byla nešťastná. Povídali jsme si předtím a když se to chystala udělat, zmizela jsem. Nesnáším krev," vysvětlila Uršula.

To Snapeovi stačilo. S naštvaným výrazem odkráčel zpět na ošetřovnu.

***

" Co jsi zjistil?" zeptala se Poppy.
" Ublížila si sama. Musíme zjistit proč."
" Dobrotivé nebe," hlesla Poppy.
" Zůstanu tady. Až se vzbudí, chci s ní mluvit," řekl Severus rozhodně a posadil se na židli vedle postele, na které spala.

" Mám to dát vědět Minervě?"
" Ano. Kdy se asi tak vzbudí?"
" Asi ta tři hodiny," řekla ošetřovatelka.
" Dobrá," řekl Severus, pak si přivolal knihu z knihovny. Z čehož neměla moc radost madam Pinceová. Nesnášela když to profesoři dělali, protože nestíhala zapsat, která kniha zmizela.

Severus se začetl do knihy a tak ani nevnímal čas. A pak vedle sebe najednou uslyšel ostrý nádech a vzápětí vzlyky.

Jejich pohledy se střetly. Zírala na něj, v očích nesmírnou bolest a zároveň hrůzu a čekala, co bude dál...