First Love

21. kapitola - Družina

Čas rychle utíkal a Sam se tu neukázal už něco přes 3 měsíce. Každý den jsem doufala a věřila, že se jednoho dne vrátí. Každým dnem jsem na něj myslela čím dál víc a věřila, že je v pořádku. I když jsem cítila, jak mi těžkne srdce, věděla jsem, že něco není v pořádku. Bála jsem se o něj čím dál víc.

Po celou dobu skřeti ničili a pálily okolní vesnice. Pár lidí přežilo a několik jsme jich zachránili. Věděli, že pod naší ochranou budou v bezpečí. Zachránilo se několik lidí, matky s dětmi a pár mužů. Temnota byla čím dál víc silnější a nezbývalo nic jiného než se vydat a zničit temnou čarodějku, která za to mohla.

Seděla jsem ve svém pokoji a vyprávěla dětem pohádky. Seděly v kroužku na zemi, já seděla u nich a děti nadšeně naslouchaly mým slovům. Vyprávěla jsem jim, jak jsem se sem dostala a že jsem z jiného světa. „Lucy…“ vešla Lianell. „Omluvte mě na chvilku.“ Vstala jsem a šla k Lianell. „Co se děje?“ zašeptala jsem. „Musíš jít se mnou. Něco se stalo…“ řekla potichu a já ji pomalým krokem následovala do její komnaty.

Přistoupila k zakrytému zrcadlu. „Tohle musíš vidět,“ řekla a odkryla pomalu zrcadlo. Zadívala jsem se do něj a po chvilce se obraz začal vyjasňovat. Viděla jsem temný hrad u velkého jezera. Zataženou oblohou tančily jasné blesky, mlha a vítr. Uviděla jsem dvě svítivě zelené oči. Začalo mi třeštit v hlavě, jako kdyby se někdo dostával do mé mysli. Ovládala jsem se a zmítala se. „Ne… To ne!“ řekla jsem nahlas a stále se dívala do zrcadla. Uviděla jsem jí, oděnou v černých šatech a dlouhém černém plášti. V ruce držela svou kouzelnou hůl. Stála u velkého okna. Jakmile se otočila, píchlo mě v hlavě tak silně, jako kdyby mi propíchla mysl. Ale já se nenechala ovládnout.

„Neee!“ zakřičela jsem nahlas, podlomily se mi kolena a já zůstala klečet na zemi s rukama na obličeji. Lianell zakryla rychle zrcadlo. Zřejmě cítila to samé co já. „Jsi v pořádku?“ pomalu mě zvedla. Spustily se mi slzy. Tak velkou bolest jsem necítila. Bylo to, jako kdyby se vám někdo dobýval hluboko do vaší mysli a snažil se jí ovládnout za každou cenu. Vstala jsem a na její otázku jsem jen kývla. „To bude v pořádku, děvče. Cítila jsem to samé.“ Pohladila mě po tváři a pousmála se. „Já ji porazím a všechno bude zase jako dřív,“ utřela jsem si slzy a pousmála se na ni. „Sama to ale nedokážeš…“ řekla Lianell.

„Má pravdu… Sama to nedokážeš. Od toho jsme tu my,“ vešel dovnitř elf s elfkou. „Dovol, abychom se ti představili. Jsem Findan a tohle je má sestra Leliana,“ přistoupili oba k Lianell. „Je na čase vyslat s tebou menší skupinku, kteří ti pomohou Lucy,“ řekla Lianell. Udiveně jsem si je prohlížela a pořád tomu nemohla uvěřit. Přece tohle se děje v pohádkách a nebo v nějakých fantasy filmech. „Já snad sním…“ zašeptala jsem potichu. „Nesníš, je to skutečnost Lucy,“ stoupla si vedle mě Leliana a položila mi ruku na rameno.  

„Má pravdu, spolu to dokážeme.“ Přistoupil ke mně Findan a uklonil se. „Ale no táák, nechte si ty formality,“ trochu jsem se začervenala a usmála se. Usmála jsem se jenom, abych skryla strach a pocit úzkosti. Chybí mi Sam, opravdu… Kéž by kdyby tu mohl být s námi a pomoct nám… To byly pouze jen mé domněnky. „Zítra se vydáme na cestu… Odpočiň si a naber síly.“ Šla jsem do svého pokoje, zalehla a po chvilce usnula.       

***

Spala jsem až do rána. Probudily mě sluneční paprsky. „Co to…“ zívla jsem, protáhla se a promnula si oči. Zapomněla jsem, že tady u Lianell v paláci svítí slunce pořád. Ale za hranicí paláce už to byl pravý opak.

Podívala jsem se z okna a na nádvoří se už shromažďovaly davy lidí. Lidí, kteří přežili se všech vyhlazených vesnic v okolí. Oblékla jsem se, vzala si na krk řetízek a svou kouzelnou hůl. Seběhla schody dolů a vyběhla ven do davu lidí. „Pardon… Pardon… S dovolením…,“ lehce jsem odstrkovala pár lidí, které jsem míjela. „Omlouvám se, jdu pozdě,“ zadýchaně jsem přiběhla k Lianell. „V pořádku, děvče,“ pousmála se Lianell. „Hééj a co já?“ křikl Findan a utíkal, jak nejrychleji mohl. Jak tak utíkal, lehce zakopl o okraj chodníku a zůstal klečet na zemi. „To jsi celý ty, my víme…“ ocitla se za ním Leliana a pomohla mu vstát.

„Opatruj se. Budu pořád s tebou. Přivolej bílého draka a já přijdu,“ pohladila mě po rameni. „Ale to znamená, že… ty jsi…“ zakoktala jsem se. „Ano, já jsem bílý drak. Budu ti vždy nablízku. Vezmi si tohle… Ochrání tě to před nebezpečím.“ Dala mi na krk stříbrný řetízek s okem draka. „Děkuji. Za všechno ti děkuji…“ objala jsem ji a ona mi objetí oplatila. „Tak půjdeme ne? Už se nemůžu dočkat, až uvidím nějakého skřeta!“ křikl Findan. „Ty jsi nějak až moc nedočkavý. Neboj se, cestou určitě nějaké potkáme,“ řekla Leliana a Findan se jen radostně zaradoval.

Vydali jsme se na cestu. Jakmile jsme opustili palác, všude kolem byla temnota. Ani tráva už nebyla zelená jako dřív. Všechno kolem bylo temné a tmavé. V dálce jsem spatřila Lianell, stála u brány a usmívala se. Naposledy nám zamávala…  

„Tak kudy to půjdeme má paní?“ strčil do mě loktem Findan. „Umm… No co třeba tudy.“ Ukázala jsem prstem na velký temný les. „Dobrý nápad, má paní!“ řekl Findan. „Až po vás má paní…,“ uklonil se a podal mi ruku. „To snad nemyslíš vážně? Ty bys nechal jít první tak mladou dívku? Tsss… jseš slaboch. Já půjdu…,“ zamračila se Leliana a šla jako první. „Já ji opravdu nechápu, co je na tom špatného?“ zeptal se a smutnýma očima se na mě podíval. Musela jsem se zachichotat. Šli jsme lesem, všude šero a trochu mlhavo.

Zanedlouho jsme stáli na rozcestí. Cesta se rozdělovala třemi směry, napravo, vlevo a přímo. „Kudy se vydáme?“ přemýšlela jsem. „Vlevo vede cesta do hor, přímo do našeho lesa a vpravo… Ta se mi moc nelíbí…“ řekl Findan. „Ty vždycky vtipkuješ, bratře…,“ Leliana lehce strčila loktem do Findana. „Hele, nech toho, sestřičko, ano?“ zakymácel se, až skoro upadl. „Panebože, co jsem to vyfasovala za lidi… Vlastně elfy,“ v duchu si řekla pro sebe a chytla jsem se za hlavu.

Neváhala jsem a hned se vydala cestou napravo. „Počkejte má pání!“ křikl Findan. „Tak paní, jo? Findane, počkej na mě!“ křikla Leliana a následovala nás.   

Cítila jsem pocit úzkosti a bolesti. Něco se blížilo, nedokázala jsem včas rozpoznat, co to bylo. Ale bylo to něco strašného. V dálce jsem uslyšela zařehtání koně a pomalu přibližující se dusot kopyt. Sevřelo se mi srdce a pomalu jsem ztrácela dech. Bylo to, jako kdyby mě někdo škrtil a já se nemohla nadechnout ani kapky vzduchu. Někdo přicházel…

Nejdřív bych se chtěla omluvit, že přidávám kapitolu později. :/ Doufám, že to čekání za to stálo. :) Předem děkuju za votes a komentáře. x3 Miyoko :)