First Love

20.kapitola - Pád do temnoty

Utíkala jsem, jak rychle jsem mohla. Horda skřetů mě pronásledovala až do paláce. Minula jsem bránu a dveře zavřela. Kolem celého paláce se vytvořila ochranná bariéra, která skřetům zabraňovala se dostat dovnitř. Pár skřetů mě pronásledovalo až k bráně. Jakmile se ale dotkly bariéry, změnili se v prach.

„Sam… Kde je Sam?“ pomyslela jsem si pro sebe a vydala se ho hledat po paláci. Nikde jsem ho neviděla a ani nepotkala. „Zvláštní…“ pomyslela jsem si v duchu. V tu chvíli mě ale začala strašně bolet hlava. Hučelo mi v hlavě čím dál víc a já bolestí klečela na zemi. V tu chvíli jako kdyby mi někdo probodl srdce a já upadla do bezvědomí.

Probudila jsem se a promnula si oči. Ještě mě bolela hlava a já se jen s vyděšením chytla u srdce. „Jsem v pořádku…“ zhluboka jsem se nadechla a klidně vydechla. Rozhlédla jsem se kolem. Všude byla mlha a já nedokázala rozeznat, kde jsem se vůbec nacházela. Vstala jsem a rozhodla se porozhlédnout po okolí. 

Až po pár krocích mi to bylo jasné… Šla jsem po štěrkovité cestě, kterou mi osvěcoval kulatý měsíc. Stromy bez listí zahalené měsíčním svitem, které vypadaly strašidelně. Všude ticho, jen z dálky bylo slyšet soví houkání a to ve mně vzbuzovalo strach. Cesta se pomalu zužovala, až pomalu zmizela. Ocitla jsem se na tom nejděsivějším místě – na hřbitově. Na nedalekém stromě seděly vrány. Další seděly u hrobu, ze kterého trčela uklobaná ruka až do samé kosti. Byl na ní prstýnek. Zarazila jsem se, protože mi ten prstýnek někoho připomínal.

„Ne, to nemůže být pravda!“ oči se mi zalily slzami. Byl to Samův prstýnek. V tu chvíli mě zabolelo u srdce a já zůstala klečet na zemi. Dlaněmi jsem si schovala obličej a plakala. „Same…“ Cítila jsem bolest a zoufalství. „Proč se to muselo stát?“ vzlykala jsem a pomalu jsem dala pryč dlaně ze svého obličeje. „Co to proboha…?“ vyděšeně jsem se dívala na své ruce, byla na nich krev. Zavřela jsem oči a jen zakroutila hlavou. Doufala jsem, že to je jen sen nebo cokoliv jiného.       

Chvíli jsem doufala, aby to všechno jednou skončilo. Pomalu jsem otevřela oči a nacházela se na jiném místě. „To si tady se mnou někdo hraje s mými myšlenkami, nebo co?“ zmateně jsem se rozhlížela. V dálce jsem uviděla nějakou osobu. „Halóó! Vy tam!“ křikla jsem nahlas. Rychle vstala a rozeběhla jsem se směrem k ní. Byl to Sam.

„Same!“ rozeběhla jsem se k němu a objala jsem ho. Jenže ruce mi prošly jeho tělem, jako bych byla jenom duch. „Same, slyšíš mě?“ on se jen lehce ohlédl za sebe a pomalu šel kupředu. Nechápala jsem to a následovala ho. Před ním se objevilo temné světlo a on v tu chvíli zmizel. Váhala jsem, ale pak jsem šla za ním. Všude byla tma a já cítila kolem prázdnotu a temnotu.  

„Pojď za mnou…“ uslyšela jsem ženský hlas, který byl slyšet čím dál hlasitě a pořád opakoval to samé. Přede mnou se objevila světluška, dotkla jsem se jí a zase jsem se ocitla na hřbitově. Tentokrát jsem stála u zříceného malého kostelíčku. Ozvala se rána, lekla jsem se. Něco mě nutilo, abych se tam šla podívat. Nedalo mi to a já svůj vnitřní hlas poslechla.

Vypadalo to tam zchátrale. Okna rozbitá, dveře nalomené, díry v podlaze, střecha sama díra. Všimla jsem si schodiště, které vedlo dolů. Ozvala se další rána. Tentokrát to šlo zezdola. Šla jsem pomalými kroky po schodech dolů. Jakmile jsem sešla, na schody spadl velký trám a vchod to zatarasilo. Nebylo už cesty zpět.   

Slyšela jsem kroky. Neváhala jsem a pomalu se vydala cestou kupředu. Bála jsem se. Bylo tu chladno. Díky svému plášti jsem takové chladno nepociťovala. Něco zarachotilo. Zůstala jsem stát a čekala, co se bude dít. Ticho… Jako kdyby někdo něco shodil. Šla jsem dál, chodba byla čím dál víc temná a strašidelná.

Už mě bolely nohy, až jsem narazila na zamřížované dveře. Slyšela jsem odtamtud nějaké hlasy. Zámek v nich byl odemčený. Pomalu jsem se otevřela a s lehkým zaskřípáním vstoupila dovnitř. Zděsila jsem se. Všude kolem se povalovaly kosti, které byly obklopené pavučinami. Následovala jsem opakující se volání a vešla do jedné cely.

„Ne! Nechte mě být!“ Křičel nahlas. Chtěla jsem mu jakkoliv pomoct, ale nemohla jsem. Beztak jsem byla něco jako duch. „Já se k vám nepřidám. To si jenom myslíte… Stejně vás porazí a vy budete hnít v pekle!“ křikl naštvaně Sam. „To jsou jenom tvé představy mladíku. Temnota je daleko silnější, než ty sám,“ řekla žena v černém plášti a pomalu k němu přistoupila. „Podívej se mi do očí…“ řekla. „Nikdy!“ Zakřičel Sam a dala mu facku. „Tak ty mě budeš poslouchat mladíku a uděláš vše, co ti řeknu!“ Dívala se Samovi do očí a on se jen nechával jimi zhypnotizovat. Z jejích očí sálala temnota.

„Same!“ křikla jsem nahlas a v tu chvíli se ke mně žena otočila. Já spatřila její svítivě zelené oči. Když se náš pohledy střetly, píchlo mě u srdce a já zůstala klečet na zemi. Ztěžka jsem dýchala čím dál víc. Zvedla jsem hlavu a spatřila jí před sebou. Její ruku osvěcovala křiklavě zelená záře. Jakmile ruku stiskla, měla jsem vidinu. Mé srdce vybuchlo a můj život najednou vyhasl.

Probudila jsem se a já doufala, že to byl jenom sen. Slzy jsem měla v očích, zmateně jsem se rozhlížela po pokoji. Byla jsem zpátky v paláci. „Jsi v pořádku?“ zeptala se Lianell, která celou dobu seděla v křesle. „Kde je Sam?“ zeptala jsem se a utřela si slzy. „Není tady. Viděla jsem to samé, co ty…“ Vstala z křesla Lianell, lehce mávla rukou a v jejích dlaních se objevil stříbrný motýlek. Pousmála jsem se a doufala, že bude Sam v pořádku. Pořád jsem se ale držela u srdce. Copak to takhle jednou skončí?

Yep, po delší době nová kapitolka. :) No páni! O.O Chci vám strašně moc poděkovat za více než 3K. Až jsem z toho překvapená, že to tolik lidí čte. *o* Děkuju moc. :33 Miyoko :)