First Love

24. kapitola - Prokleté bažiny

Hory byly vysoké, tak vysoké s krásným výhledem do okolí. „Půjdeme dál...," řekla Leliana a pomalu šla napřed. „Ale co Findan?" zeptala jsem se a zrychlila jsem krok, abych jí vůbec dohnala. „Toho určitě najdeme. On je takové trdlo, že utíkal určitě do bažin." Odpověděla Leliana a pomalu si oblékla svůj plášť, jelikož začalo být chladněji. Pomalu jsme scházely vysoké hory, všude kolem byl sníh nejvíc po kolena. Pomalu jsme sestupovali z hor čím dál níž. Začala silná vánice a já se víc zachumlala do svého pláště. Hodila jsem si na hlavu i kapuci a víc si zakryla hlavu.

Scházely jsme po cestě do hlubšího údolí, minuli malý potůček a vešly do lesa. Ve chvíli bylo teplo. Nevím, jak to mohlo být možné. Tenhle svět je prostě kouzelný, co víc říct. Ten les byl přímo překrásný. „Lucy... Dávej pozor, kam šlapeš. Jsme v bažinách." Kývla jsem a pomalu následovala Lelianu. „Ty to tu znáš?" zeptala jsem se a na chvilku se zastavily. „Znám... Jsou to Prokleté bažiny. Každý kdo sem vejde, neví, jestli se vůbec vrátí odsud někdy živý. ‚Nechoď za světýlky, objeví se víla v bílém a zabije tě.' Taková pověst tady panuje." „Vidíš, uvězní je v bažině a už nikdy odsud nevyjdou živí." Pohlédla jsem do bažiny a tam spatřila mrtvá lidská těla. Zadívala jsem se na tvář jedné z nich. Byla to mladá dívka tak v mém věku s dlouhými tmavými vlasy. Její oči se ale najednou otevřely a propichovaly mi mysl. Začala mě bolet hlava, polilo mě horko a bylo mi skoro na omdlení. Stála jsem na místě a dívala se pořád do jejích očí. Byly temné a prokleté. Z bažiny se vynořil její duch a vztáhla ke mně ruku. Pomalu jsem zvedla ruku a snažila se jí chytit.

Byla krásná, její oči zářily temnou černou barvou. Měla na sobě dlouhé bílé šaty a tmavé dlouhé vlasy. „Ne, já nesmím poslechnout." Opakovala jsem si v duchu, ale nešlo to. Přibližovala se ke mně čím dál blíž a já se málem dotkla jejích konečků prstů. „Lucy!" křikla Leliana a rychle si stoupla přede mě. Luskla prsty, já mrkla a okamžitě jsem se probrala. „Lucy? Co jsi viděla?" zeptala se mě a já se na ni dívala. Vypadala jsem trochu mimo. „Já viděla její oči, chtěly mě vtáhnout do temnoty a... Pak jsi ty stála přede mnou." Vydala jsem ze sebe. Leliana mě objala. Objetí jsem jí oplatila, ale přesto jsem se cítila zaskočeně. Cítila jsem strach a temnotu. Prostě ta dívka se snažila ovládnout mou mysl. „Bude to v pořádku. Nedívej se do bažiny, ano? Následuj mě a všechno bude v pořádku." Kývla jsem a šla jsem za ní po cestičce. Cesta se klikatila mezi stromy. Nebyla to temná a strašidelná bažina. Byla překrásná a její břehy zdobily svítivé růžové drobné květy, které ze sebe vydávaly slabá bílá světýlka. Stromy byly z části potopené a zdobené zelenými řasami. Bylo tu ale ticho.

Šly jsme dál cestou. „Co? Někdo visí támhle na stromě." Všimla jsem si z dálky někoho visícího za nohu hlavou dolů. Jakmile jsme se přibližovaly čím dál víc, zjistila jsem kdo to je. To je.. Findan? Visel na stromě ve výšce aspoň 5 metrů. „Findane! Co to tam proboha děláš?" zůstala Leliana stát a pozorovala Findana naštvaným pohledem. „Co bych asi dělal? Visím tu ne...? Whoa! Pomozte mi dolů, prosím!" křikl Findan nahlas, když pomalu začalo praskat lano a trochu se jenom pohnul. „Tssch, ty seš fakt nenapravitelný." Zašeptala si potichu pro sebe Leliana. Vytáhla svůj luk a šípem střelila do lana. To se úplně přetrhlo a Findan spadl na zem. „Auu! To fakt bolí! Nemohla jsi mi ten pád víc ulehčit, že?" zaklel Findan a pomalu vstal ze země. Oprášil se a pomalu se narovnal. „Koukni, málem jsi mě rozcuchala, sestřičko..." zakňučel Findan, ale než se nadál tak mu přistál na hlavě pohlavek od Leliany. „Auu! To bolelo ještě víc. Jsi na mě zlá, sestřičko..." začal natahovat Findan. „Tssch..." naštvaně se podívala na Findana a šla cestou dál. Já šla vedle ní. Pomalu jsme ale mizely z dohledu. Findanovi to nedalo a okamžitě rychle utíkal za námi.

„Počkejte na mě! Já se nechci ztratit!" volal za námi Findan. Něco zabublalo ve vodě a ve chvilce jsme se zastavily. „Co se děje?" zašeptala jsem. „Nejsme tu sami...," řekla potichu Leliana a pomalu vytasila svůj meč. „No konečně jsem vás dohnal," řekl zadýchaně Findan. „Už jsem myslel, že vás nedoženu. Letíte jak splašené koně." Dal se do smíchu Findan, jenže v tom ho něco chytlo za nohu a stáhlo ho to do vody. „Hele, jestli chceš tak si jdi sám..." zarazila se Leliana, ale Findan nikde. „Kde je zase to trdlo?" rozhlédla se kolem, ale on nikde. „Asi vím, kde... Podívej." Uviděla jsem Findana, jak se snaží vyplavat z bažiny. Plácá rukama kolem sebe. „Nech mě být, ty jeden zmetku..." pomalu vyplaval na břeh Findan, vytáhl meč a přesekl ruku, která ho držela za nohu. Rychle vstal a utíkal k nám. „V-víte co? Radši odsud rychle pryč nebo nás to tam vtáhne taky. Kdo ví, co je pod vodou za havěť." Navrhl Findan a my se společně rychle rozutekly pryč z lesa.

Utíkali jsme pryč z bažinného lesa, ale temnota pomalu začala zahalovat okolí. Všude bylo šero a padala bílá mlha.

***

No páni! Vy mě pořád překvapujete! Tohle story má už fakt přes 4K přečtení a blíží se pomalu k 5K. Jako opravdu? *o* To chce potom nějak oslavit. Třeba bouchnout šáňo? :3 Já fakt nevím, co vy na to? xD Ale moc mě těší, že tenhle příběh zaujal hodně čtenářů. Já pevně doufám, že se vám budou další kapitoly i jiné story líbit. Děkuju moc všem! Miyoko :)