First Love

25. kapitola - Bludiště 2.část

Ozývaly se dunivé přibližující se kroky, až se lehce otřásala zem. Něco se blížilo... Já jsem jen čekala, co se bude dít dál. Ostatní skřeti přestali bojovat a sami začali řvát strachy. Jeden z nich zavelel a zbylí se dali na útěk. Zůstala jsem sama uprostřed jeskyně. „Leliano!" křikla jsem a přiběhla k ní. „L-Lucy, uteč..." zašeptala potichu. „Nenechám tě tady samotnou. Slíbila jsi mi, že mě ochráníš a je na čase abych to oplatila já tobě." Přehodila jsem si její ruku přes rameno. Pomalu jsem si s ní stoupla a zanesla jsem jí do bezpečí. „Findane!" mávla jsem na něj, aby byl s ní. On jenom přikývl a během chvilky byl dole. Přibližující se kroky duněly čím dál víc a já se připravila k boji.

Zavřela jsem oči a vztáhla ruku před sebe. Začaly z ní šlehat malé plameny. Mé oči se otevřely a byly plné síly a odvahy. Přede mnou jsem zahlédla velkou mohutnou postavu. Pomalu se to přibližovalo čím dál víc a já už rozeznala, co to je za stvoření. Byl to obr něco málo před dva metry vysoký, měl velké rohy a z tlamy mu pomalu kapaly sliny. Dychtil po živém mase. Pomalu se na mě rozeběhl, ale jen tak tak jsem se mu stačila vyhnout a uskočila. Obr se prudce zastavil a znovu zaútočil na mě, tentokrát mě chtěl propíchnout svými rohy. Zavřela jsem oči a objevila se ledová záře. Obra jsem znehybnila. Měl zamrzlé nohy a vzteky se zmítal a snažil se z toho dostat. Bylo mu to ale marné.

Mé oči zrudly a já dala dlaně k sobě. Ve mně se objevila ukrutná síla. Prudce jsem s nimi máchla a obr se rozpadl na kusy, které pomalu zmizely a změnily se v prach.

Vysíleně jsem klečela na zemi a ztěžka oddechovala. Pomalu jsem se snažila nadechnout se, ale trvalo chvilku a já se rozkašlala. Ruku jsem si dala před ústa a cítila jsem v puse nějakou tekutinu. Jakmile jsem dala ruku pryč, byla od krve. „Sakra..." zašeptala jsem, vytáhla z brašny látkový kapesník a utřela si ústa a dlaň. Chtěla jsem ho zpátky schovat do brašny, ale upadl mi. Já si toho nevšimla. Pomalu jsem vstala a šla k Findanovi a Lelianě.

„Jak je jí?" zeptala jsem se a poklekla vedle ní. „Asi ztratila vědomí, už delší dobu tady takhle leží." Hlesl Findan. Také se o ní strachoval. Přeci jen to byla jeho sestra. „Bude v pořádku, že ano?" zeptal se mě Findan. „Ano, bude... Doufejme. Vypadá to, že má zlomené žebro. Ale napravíme to. Nemám už moc sil, ale můžu to zkusit." Zavřela jsem oči, jednu dlaň jsem přiložila na její čelo. Druhou jsem jí položila na hrudník. Mými dlaněmi začala pomalu proudit bílá energie, která léčila. Dokázala zacelit rány... Ale nebyla tak silná, že by dokázala vyléčit úplně. Trvalo dlouho, než se rány zacelily až z toho Findan usnul.

Nevím, co se najednou stalo, že tuhle techniku plně neovládám. Může snad za to ona? Ta, která chce ovládnout svět temnotou? Je to dost možné, každým krokem co se přibližujeme k jejímu hradu, jako kdyby ze mě vysávala energii. Nevím jak je to daleko, ušly jsme už dalekou cestu.

Unaveně jsem si lehla a přikryla se pláštěm. Na chvilku jsem usnula, ale v tom mě probudil Findan. „Lucy, musíme jít..." cloumal mi s ramenem a já se probudila. „Jo, jasně..." promnula jsem si oči a pomalu vstala. Findan mezitím opatrně vzal Lelianu na záda. „Půjdeme? Musíme odsud zmizet, jenže kudy?" Rozhlédla jsem se kolem. „Co třeba tamtudy?" ukázal prstem Findan na tři klikaté cesty nedaleko od nás. Došli jsme k nim a nahlas jsme přemýšleli. „No skvělé. Kudy teď? Ty chytrolíne...," strčím do něj loktem. „Áááu to jako bolelo, jestli nevíš... No já nevím, nerad bych dostal do nosu. Kdybychom šli někam jinam, kam cesta nevede." Podrbe se na hlavě Findan. „Máš pravdu. Nechtěj mě vidět, když se naštvu." Vrhnu na něj přísný pohled a on se lekne. „H-hele Lucy, já se tě bojím. Takhle se na mě nedívej. Jde z tebe strach...," řekl vylekaně. „Neboj se, já bych ti neublížila." Pousměju se na něj. „Hmm... tak teda kudy?" řekla jsem si v duchu pro sebe a pomalu zavřela oči.

První cesta se mi zdála ještě víc nebezpečná než ta, kterou jsme šli. Viděla jsem pasti, díky kterým bychom nepřežili. Druhá cesta se zdála už trochu bezpečnější, přesto jsem cítila nějakou zvláštní energii. Nedokázala jsem rozpoznat, co to přesně bylo. Nakonec třetí cesta nepřipadala vůbec v úvahu. Viděla jsem velkého červa, který by nás sežral zaživa a nikdo by to nepřežil. „Jdeme druhou cestou." Findan přikývl a vydali jsme se chodbou. Všude kolem cesty svítily modré krystaly a sem tam kápla nějaká ta kapka vody.

Z dálky jsem uviděla nějakou postavu. Stála zády v černém plášti s kapucí. Nebylo vidět kdo to je. Cítila jsem kolem ale nějakou zvláštní energii, jako kdybych ji znala. Nasucho jsem polkla a zastavila se. Postava mě spatřila a šla směrem k nám. Findan už chtěl se připravit k boji, ale rukou jsem ho zadržela. „Kdo jsi?" zeptala jsem se, když postava došla až k nám. Jenže odpovědi jsem se nedočkala. „Odpověz, kdo jsi?" křikl naštvaně Findan, ale znovu jsem ho zastavila rukou. Věděla jsem, že by se bezhlavě pustil do boje. Ale takhle to nešlo. Musela jsem ho zadržet. Nevěděla jsem, kdo je ten člověk zač. Osoba v černém plášti si pomalu sundala kapuci a nemohla jsem popadnout dech, kdo to byl.

***

Konečně jsem se dokopala dopsat tuhle kapitolu. Já vím, že to trvalo a omlouvám se za zpoždění. Klidně mě zabte, a nebo ukamenujte. xD Néé dělám si z vás legraci! Já vím, že byste mi nic takového neudělali. Hlavně, že máte další dávku tohoto příběhu a to je hlavní, ne? xDD Neuvěřitelné, že tenhle příběh má už něco málo přes 6K? Jako opravdu? No asi to tak je, že jsem si na to číslo musela vyčistit brýle. Protože jsem nemohla uvěřit vlastním očím. xD Udělali jste mi strašně moc velkou radost a pevně věřím, že příběh dotáhnu do konce. Užijte si kapitolu! A mockrát děkuju za votes a přečtení. x3 Miyoko