First Love

23. kapitola - Pavoučí průsmyk 1. část

Leliana mířila lukem a rozhlížela se okolo, kde se cokoliv pohnulo. Sem tam se ozvalo slabé kvílení větru nebo spadl ze srázu nějaký kamínek. „Sestřičko... Seš si jistá, že jdeme správně? Tohle místo mi nahání hrůzu a ty víš moc dobře, čeho se bojím. Hlavně těch osminohých, hnusných a chlupatých potvor..." Ustrašeně nás následoval Findan. „A kudy jinudy bys chtěl jít? Přes bažinu? Až nás vtáhnou mrtví lidi do hlubin? Tak to teda ne." řekla Leliana a odplivla si, když cítila v puse prach. Přeci jen to byla trochu prašná propast, a kdo ví, co se tu potloukalo.

„Tak se ti omlouvám, že se vůbec ptám..." odsekl Findan. Klesali jsme čím dál níž, až jsme došli ke vchodu do jeskyně. „Hmm... Jeskyně?" Zastavila jsem se před vchodem do jeskyně. V dálce se uvnitř ozýval neznámý skřekot. „Co to bylo?" Leliana stála během chvilky vedle mě s lukem. Zůstali jsme ticho a naslouchali jsme. „Musíme jít tudy. Nic jiného nám nezbývá." řekla Leliana a vešla do jeskyně jako první. Já s Findanem jsme ji následovali.

Jeskyně byla hluboká a temně zahalená. Sem tam prosvítalo nějaké světlo, ale moc jsme neviděli. Zastavila jsem se a lehce mávla rukou. Na mém prstu svítilo bílé světýlko, které osvěcovalo vzdálenost nejméně šesti metrů. „No páni! To je úžasný!" řekl Findan a rozplýval se. „Co je? To jsi neviděl, že tohle mágové umí?" odsekla Leliana. „Já to vím, ale musím pochválit Lucy, že to umí a moc dobře." Pousmál se na mě Findan. „Tak jdeme." Řekla jsem a Findan šel pomalu vedle mě. Hlídal mě po pravém boku, po levém zase Leliana.

Naše kroky nás vedly jeskyní až na samé rozcestí do šesti chodeb. „No, tak teď kudy se vydáme?" zastavil se Findan a já do něj málem strčila. Mé myšlenky mě odváděly jinam. Cítila jsem všude nebezpečí. Byl to zvláštní pocit. „Počkejte, slyšeli jste to?" zašeptala Leliana. „A co?" zeptal se Findan a my zůstali stát na místě jako přikovaní. Ozval se neznámý skřekot. „Odkud to bylo?" zeptala jsem se. Po chviličce se to ozvalo znovu a znovu. Přibližovalo se to čím dál blíž. Z jedné chodby vyběhl skřet, který řval a utíkal přímo na nás s palcátem v ruce. Leliana včas zareagovala a usekla mu hlavu. Jeho tělo zůstalo ležet na zemi a pomalu z něj začala krvácet zelená tekutina. „Fuj, to je smrad!" chytnul se Findan za nos. „Podívejte!" stála jsem těsně u té mrtvoly a všimla si něčeho. Ruce i nohy měla trochu obalené lepkavou pavučinou.

„Sestřičko, snad mi nechceš říct... Že to vypadá na pa...," zarazil se Findan a hned ho smích přešel. „Sakra... Já se jich bojím. Bojím? Spíš mám z nich fóbii!" „Fó- co?" zeptal se Findan a jen se na mě nechápavě díval. „Víš, to znamená obrovský strach z pavouků. Někdo se začne třást, jiný zase dostane záchvat, když nějakého uvidí... No a já jsem ten případ, kdy se začnu třást a..." zarazila jsem se při pohledu na Lelianu. Něco stálo za ní před vchodem do chodby. Mlčky jsem stála a na mém čele se objevily kapky potu. Ani jsem nemrkala a ztěžka jsem dýchala. „Lucy? Co se děje?" nejistě se zeptala Leliana. Cítila, že tu něco nebylo v pořádku. Rychle odhodila svůj luk a svým mečem zaútočila na osminohou nestvůru. Byl to pavouk, který na ní plival jed, ale ona se nedala. Usekla mu pár nohou a vypíchla mu oči. Nakonec mu propíchla břicho. Nahlas zapištěl, jako když zašlápnete krysu. „Myslím, že takových kamarádů budeme tu mít hodně." Řekla Leliana a klekla si vedle mrtvého pavouka. Z kapsy vytáhla malou lahvičku a nabrala do ní trochu tekutiny, která začala téct z pavouka. „To se bude hodit." Zašeptala si potichu pro sebe, lahvičku zavřela a pečlivě si ji schovala do své malé brašny u pasu.   

„Fuj to je hnus!" schoval se za mě Findan, když z pavouka začala téct zapáchající tekutina. Jen s úžasem jsem se dívala na mrtvého pavouka. Neuvěřitelné jak velcí tu mohli existovat. Doufám, že takových tu je fakt málo. A nedej bože, aby tu byl i nějaký až moc obrovský. To bych asi odmlela. „Nech toho, ty posero! Jdeme dál, jinak tu umřeme jako ten krasavec před námi!" schovala si svůj luk Leliana, vytasila znovu svůj meč a zmizela v chodbě. Zhluboka jsem se nadechla a vydala setím samým směrem, kam šla Leliana.

Šli jsme chodbou. Všude bylo čím dál víc pavučin. „Sakra!" zaklela jsem, když mi pavučina přistála na mém obličeji. Naštvaně jsem ji sundala rukou ze svého obličeje a pokračovala dál. „Findane!" rozhlížela jsem se kolem, ale on nikde. „Sakra, ztratil se mi." Strachy jsem šla dál, kam mě nohy vedly. Zastavila jsem se. Na svém rameni jsem ucítila, jak se mě něco dotklo. Lekla jsem se a otočila se. Posvítila si světýlkem z mého prstu, ale nikde nikdo. Před mým obličejem najednou visela vyschlá ruka omotaná pavučinou. Uskočila jsem stranou, a přímo nade mnou viselo velké množství pavoučích kukel. Takových kukel bylo opravdu mnoho, jiné se ještě hýbaly, jiným visela ven nějaká končetina. „Leliano, Findane..." zašeptala jsem vyděšeně potichu a doufala, že by se tu mohl některý z nich objevit. Prohlížela jsem si celou chodbu, ale nikde nic zvláštního.

V dálce jsem uviděla na konci chodby světlo. Vydala jsem se tedy tím směrem. Šla jsem nejrychleji, jak jsem mohla. Nestačila jsem se divit, kde jsem se to ocitla. Byla jsem na kraji obrovské jeskyně. Ze stropu visely krápníky a sem tam prosvítalo světlo. Co bylo ale zvláštní, že všude kolem byly samé kukly. Obětí nebo pavouků? Těžko říct, ale hýbalo se to. V dálce jsem zaslechla skřekot a uslyšela jsem kroky utíkající směrem ke mně.

***

A je tu další kapitolka. :) Doufám, že tentokrát nepřijde nikomu název kapitoly vtipný jako některým z vás. Já za to nemůžu, to vaše myšlenky některým směřovaly jinam, než by měly. xDD Ale co mě fakt překvapilo je 4K přečtení. Děkuju vám moc, jste zlatíčka. :33 Miyoko :)