First Love

19. kapitola - Bílá magie 1.část

Probudila jsem se a promnula si oči. Ležela jsem na velké bílé posteli v tom nejkrásnějším pokoji, jaký jsem kdy viděla. Pokoj byl zdobený stříbrem a bílými růžemi s krásným výhledem na zasněžené údolí. Pomalu jsem vstala z postele a chvilku se dívala z okna. Nic krásnějšího jsem ještě neviděla. Bylo to jako ve snu, ale ve skutečnosti to nebyl sen. Sam seděl vedle mé postele v křesle a spal. Potichu jsem k němu přišla a pohladila ho po tváři. Pootevřel oči a pousmál se na mě. „Měla bys odpočívat.“ zašeptal a vstal z křesla. Posadil mě na postel. „Ale cítím se už lépe. Navíc si nepamatuji, co se vlastně stalo. Jen vím, že jsem usnula a probudila se tady…“ Objal mě jednou rukou kolem ramen. „Budeš v pořádku. Všechno bude v pořádku. Musíš si věřit. Jedině to v tobě udrží naději.“ Kývla jsem a opřela si hlavu o Samovo rameno.

Ozvalo se slabé zaklepání. Do pokoje vešla Lianell. „Sam měl o tebe velký strach, ale ty jsi to překonala. Jsi silná a dokážeš být silnější.“ Vzala do ruky jeden bílý květ růže, lehce mávla rukou a ten se proměnil v bílého ptáčka. Seděl v její dlani, pomalu ke mně přišla a podala mi ho do ruky. Byl tak roztomilý a maličký. Měl krásná modrá očka a díval se na mě. Pohladila jsem ho, vzlétl a sedl Samovi na hlavu. Začala jsem se potichu smát a Sam se mnou. Ve mně zavládl pocit radosti a štěstí. Má mysl byla čistá. Ptáček zase vzlétl a letěl přímo ven z okna. Pomalu jsem sklopila hlavu a ve mně zavládl strach a obavy. Přeci jen, nebyla jsem jen tak obyčejná holka. Já měla vidiny budoucnosti. „Já se bojím.“ „Čeho se bojíš?“ podívala se mi do očí Lianell. Nemusela jsem nic říkat, ona mi to viděla v očích. „Bojíš se, že tě ovládne temnota.“ Kývla jsem. „Já měla také dřív podobné obavy jako ty. Dokud jsem se nestala bílým mágem. Staň se jím i ty Lucy. Pomohu ti.“ Podala mi Lianell svou ruku. Já ji přijala, vstala a mávnutím její ruky jsme zmizely.

Ocitly jsme se v bílém zasněženém lese. Kousek od nás byla louka se spoustou soch. Připomínalo mi to jako nějaké místo, kde mágové učili své učně a plnili rituál mágů. Lianell mě vedla směrem k louce. Já pustila její ruku. Zastavila jsem se u jedné sochy. Vypadala vznešeně a byla zdobená stříbrem. Prohlížela jsem si ji a všimla si řetízku s amuletem bílé stříbrné růže. „To bývala má učitelka bílé magie, dokud ji temnota nepohltila. Každý, kdo se stane mágem, zůstane tu vždy po něm jeho socha. Čím více je socha zdobená, tím ten člověk dokázal něco významného, co se navždy zapíše do historie bílých mágů.“ Beze slov jsem chodila od sochy k soše a prohlížela si je. Zastavila jsem se u zdobeného kamene se znakem. „Chceš se stát jedním z nás a zachránit tento svět?“ zeptala se mě. „Vím, že to nebude jednoduché… Chci se jím stát. I kdyby to mělo stát můj život.“ V mých slovech zněla odvaha. Lianell se na mě pousmála. „Opravdu jsi pevně rozhodnuta? Už to nepůjde vrátit zpět.“ „Jsem rozhodnuta. Chci se stát jedním z nich a zachránit svět od temnoty.“ Vztáhla jsem pravou ruku a dotkla se znaku na kameni. Objevilo se bílé světlo, které mi začalo postupovat mou pravou rukou, až postupně prošlo celým mým tělem. Lianell zašeptala zaklínadlo a světlo začalo víc sílit. Zavřela jsem oči a mou mysl pohltilo bílé světlo. Ucítila jsem, jak se na mém pravém zápěstí začal vypalovat znak bílých mágů. Cítila jsem v sobě daleko větší sílu než předtím. Světlo ustoupilo, zesláblo, až úplně zmizelo.

Pomalu jsem otevřela oči. Přede mnou stála Lianell. „Splnila jsi rituál bílého mága. Nyní jsi už jedním z nich. Podívej se sama…“ nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Měla jsem na sobě stříbrné dlouhé šaty, bílý plášť s kapucí a na ruce znak bílých mágů. „Luskni prsty a uvidíš sama.“ Řekla Lianell a já ji poslechla. Luskla jsem prsty a v mé ruce se objevila dlouhá bílá hůl s bílým kamenem na její špici zdobená stříbrem. Kámen zářil bíle. „Já… já jsem mág.“ Cítila jsem radost a jen s úžasem jsem tomu nemohla uvěřit. „Málem bych zapomněla… Tohle je dárek ode mě.“ Lianell potichu řekla zaklínadlo a v dáli se ozval jakýsi řev. Přibližoval se čím dál blíž. Začal foukat silný vítr a na louce přistál bílý drak. Měl krásná bílá křídla a menší černé růžky. Díval se na mě svýma modrýma očima. „To je… pro mě?“ zakoktala jsem se. Lianell kývla. „Děkuju…“ poděkovala jsem, ale než jsem se ohlédla na Lianell tak zmizela.

Nejdříve jsem chvilku stála a draka si prohlížela. Díval se pořád na mě svýma očima. „Neboj se mě…“ Pomalu jsem k němu šla a vztáhla před sebe ruku. Drak vypadal trochu nejistě, ale zlehka mi ruku očuchal a během chvilku mi olízl pár prstů. Nedávala jsem najevo svůj strach, spíš chtíč abychom se spřátelili. Pohladila jsem ho. Když ucítil mou ruku, začal se ke mně tulit. „Co kdybychom se trochu proletěli?“ řekla jsem a sedla jsem si na jeho hřbet, pevně jsem se ho držela. Vzlétli jsme k nebi a letěli jsme společně jasnou oblohou neznámo kam. 

A je tu další kapitolka, tak hlavně ať se kapitolka líbí. :3 Ano zase bude rozdělená na dvě části. xDD Takové menší překvápko, když máme ty vánoce. :) Přeji vám všem Veselé Vánoce a ať se vám splní vaše nejkrásnější přání. :33 xDD Miyoko ^^