First Love

19. kapitola - Bílá magie 2.část

Letěli jsme jasnou oblohou. Krásný výhled na zasněžené okolí a v dálce byly vidět i ty nejkrásnější hory. Jako malá jsem se bála výšek, ale teď jsem se cítila jinak. Cítila jsem se jako pták, který letí oblohou. Neváhala jsem a užívala si ten pocit… Pocit být volná a létat. Nic tak úžasného jsem nezažila. Vzhlédla jsem k obloze a zavřela pomalu oči. Drak se prudce vznesl výš a letěli jsme nebem přímo nad mraky. „Pááni!“ rozplývala jsem se nad krásným okolím. Po chvilce drak přistál na louce. Slezla jsem z něj. Rozhlížel se po okolí. „Co se děje? Nějaké nebezpečí?“ řekla jsem a drak lehce přikývl. Ozvaly se v dálce neznámé skřeky, které se začaly přibližovat čím dál blíž. Byla to tlupa ohavných skřetů, kteří dychtili po lidském mase.

„Dost!“ objevila se z ničeho nic Lianell, mávla rukou a seslala na ně ohnivé kouzlo. Ti začali hořet, zůstali ležet na zemi. Jejich těla se změnila v černý prach, který se pomalu rozplynul, až úplně zmizel. „Tohle bylo pro tebe nebezpečné Lucy. Ještě neumíš základní černou magii… A vůbec, proč si letěla až takhle daleko?“ řekla Lianell trochu naštvaným hlasem. „Omlouvám se, je to moje chyba. Já netušila jsem, že se tu objeví a…“ omlouvala jsem se, jenže Lianell mě přerušila. „Přijímám omluvu. Ještě neumíš tolik kouzel, abys mohla s nimi bojovat. Musíš se hodně toho naučit, aby ses mohla sama pustit do bitvy.“ Kývla jsem, jenže jsem se cítila provinile. Byla jsem ale zklamaná. Lianell ke mně přistoupila blíž a chytla mě za rameno. „Nebuď zklamaná. Každý z nás se někdy zmýlíme a provedeme nějakou hloupost. Cítíš se provinile, že za to můžeš. Vidím ti to na očích… Musíš si věřit.“ Pousmála se na mě Lianell a já ji oplatila svůj úsměv. V čemkoliv jsem se jen podceňovala a říkala si, že nic nezvládnu. Lianell luskla prsty a zmizely jsme neznámo kam.

Ocitly jsme se v jejím paláci… Vysoko v bílé věži paláce. Byly jsme ve velké místnosti. „Vítej v mé komnatě,“ řekla Lianell. Rozhlížela jsem se kolem. Místnost byla překrásná. Všude plno lektvarů, světla, bílých květin a kolem létali bílí motýlci se stříbrnými křídly. „Překrásné.“ Nic tak krásného jsem neviděla. Přičichla jsem si k bílé růži, když v tom mi na ruku sedl bílý motýl. Pousmála jsem se, ten zase pomaličku vzlétl a z jeho křídel šel stříbrný třpyt. „Kdybych mohla, zůstala bych tu už napořád.“ Řekla jsem a Lianell z ničeho stála hned vedle mě. „Proč? Kvůli Samovi?“ zeptala se. „Vždycky jsem chtěla žít v jiném světě. A teď když jsem dostala tu možnost, chtěla bych tu zůstat.“ Šla jsem pomalu k oknu a dívala se do krásného zasněženého okolí. „A co tvá matka? Má tě ráda.“ V mé hlavě se začaly promítat vzpomínky. Krásné vzpomínky, které mě donutily snít. Snít o nemožném… „Jednou se tam vrátím a vezmu ji sebou do tohoto krásného světa.“ „To nepůjde,“ řekla Lianell smutným hlasem. „Proč?“ zeptala jsem se. „Nedokážu předpovědět budoucnost. Co se stane, stane se. Tvým úkolem je porazit temnotu, která tu vládne. A ty musíš zvládnout nejdřív tuhle zkoušku.“ Zašeptala potichu zaklínadlo a místnost se začala měnit.

Vypadalo to, jako kdyby se všecko rozpadalo na malé kousíčky. Objevil se bílý záblesk a okolí se začalo znovu skládat. Ocitly jsme se ve velkém sále. Vypadalo to jako svatyně bílého paláce. Uprostřed sálu stála socha, která držela ve svých dlaních dvě bílé magické koule. „Zvol si sama,“ řekla Lianell a já přistoupila pomalu k soše. Nevěděla jsem, kterou ruku si vybrat. Chvilku jsem váhala, ale pak si zvolila. Vzala jsem do ruky jednu bílou kouli, světlo z nich začalo sílit. Cítila jsem, jak světlo začalo prostupovat celým mým tělem. V mé mysli jsem cítila sílu, odhodlání a odvahu. Světlo začalo pomalu slábnout a na mé ruce se objevil znak. Znak přeměny. „Zvolila sis kouzlo přeměny. Nyní můžeš ovládat i techniku léčení,“ řekla Lianell. Ta mávla rukou a před ní se objevil zraněný bílý vlk. Pomalu jsem přistoupila k němu a klekla si. Zavřela jsem oči a položila své ruce na ošklivou ránu. Z mých dlaní začalo sílit bílé světlo, které začalo pomalu zraněného vlka léčit. Rána se začala zacelovat, až úplně zmizela. Bílý vlk pomalu vstal a díval se na mě svýma modrýma očima. Sklopil pomalu hlavu a zase se na mě podíval. Vypadalo to jako poděkování. Pousmála jsem se na něj a vztáhla jsem k němu ruku, abych ho pohladila. Nechal se pohladit, jenže on začal pomalu mizet. Přeci jen to nebyl skutečný vlk. Bylo to jen kouzlo. „Jsi statečná.“ řekla Lianell. Jakmile to dořekla, venku se něco začalo dít.

Zahřmělo a rozpršelo se. Vyběhla jsem ven z paláce a hledala jsem Sama, ale nenašla ho. Bála jsem se, že se mu něco stalo. Volala jsem jeho jméno, ale neozýval se. Naznačovalo to jenom jedno… Temnota se probudila a okolí pohltila mlha a tmavé mraky.           

A je tu další kapitolka. xD Předem se omlouvám, že jsem slíbila častěji přidávat. Ale mám u sebe doma kamarádku, tak tu moc nejsem. Ale jsem moc ráda, že mě někdo takový navštívil. :3 No však to znáte, návštěva má přednost. xDD Hlavně pokud je to někdo, koho máte rádi. :33  Nejspíš přidám ještě určitě do konce roku další kapitolu Příběh samuraje. :) Předem děkuju, kdo dáte vote a nebo přidáte komentář. Miyoko :)