First Love

4.kapitola - Strach

David se ke mě pomalu začal přibližovat... Já jsem byla naprosto hloupá, nevěděla jsem co v takové situaci dělat. Pevně mě objal oběma rukama kolem pasu a začal se přibližovat k mým rtům. Chtěl mě políbit, jenže moje pravé já se probudilo a já mu vrazila pořádnou facku a kopla ho do rozkroku. ,,JÁÁÁÁÁU! Počkej, ty to jednou ode mě pořádně schytáš!!" řval na mě David a bolestí se kroutil na zemi. Utíkala jsem jak rychle jsem mohla, běžela jsem cestou ven z parku a tam potkala naštěstí Sama. ,,Same! Same! Prosím tě, pomoz mi!" dala jsem se do pláče a pevně ho objala. ,,Lucy, co se děje?" zeptal se starostlivě a pevně mě držel ve své náruči. ,,Já.. já potkala Davida a on mě..." koktavě jsem se sebe pronesla. ,,On ti chtěl něco zlýho udělat?? Počkej až ho potkám, dám mu pořádně co si zaslouží!!!" vztekle řekl Sam. Já jen brečela a brečela... Ucítila jsem jeho ruku na mé tváři, utěšoval mě. Cítila jsem se jako kdyby to byl můj nejlepší přítel a udělal by pro mě cokoliv. ,,Už je to dobrý, pojď doprovodím tě domů," řekl potichu Sam a celou cestu mě držel za ruku. Od této chvíle jsem se bála už jít někam sama.

Pomalu jsme se blížili k našemu domu... ,,No tak já už bych měl jít...," řekl smutně Sam a podíval se mi do očí. ,,Chci ti poděkovat... za to jak ses mě ve škole zastal. Jiní by to nechali úplně být." Položil mi obě ruce na ramena a řekl: ,,Hele jako nemáš za co... Ty jsi jediná holka, která se tady se mnou baví. Nedávno jsme se sem přistěhovali a jsem moc rád, že jsem poznal tebe."

Chvilku se mi díval upřeně do očí, jakoby mi chtěl ještě něco říct. V tu chvíli se uvnitř mě zmocnilo velké horko. ,,No tak já už budu muset jít... Tak ahoj!" řekla jsem, rozhlédla jsem se kolem sebe a dala Samovi pusu na tvář. Potom jsem se otočila a namířila si to rovnou ke mně domů. Nevím, co to do mě najednou vjelo, ale byl to krásný pocit. Sam tam stál jako opařený a čekal, až zajdu za roh. Potom se otočil a šel domů. Celou cestu uvažoval, proč jsem mu dala pusu a tak...

Přibližovala jsem se k našemu domu, jenže zevnitř byly slyšet jakési hlasy... vlastně až moc hlasité, že byly slyšet až venku. Z batohu jsem vyndala klíče a pomalu jsem odemkla dveře. Slyšela jsem tátův hlas, jak nadává... Jasné, že se to opakovalo poslední dobou docela často, ale tohle se stalo poprvé. Za chvilku jsem uslyšela plakat svou mámu. ,,Nééé, prosím tě!!! Nedělej to, prosím... prosím tě!!!" naléhala moje máma jenže táta ji mlátil čímsi. Pomalu jsem jukla mezi dveře jedním okem. Viděla jsem tátu, jak mámu něčím mlátí. Z dálky byly vidět modřiny na její tváři. Litovala jsem ji a měla jsem chuť tam vlítnout, jenže jsem nemohla, bála jsem se. Potichu jsem tedy šla nahoru o svého pokoje, hodila batoh na malé křeslo a plácla sebou na postel. V tu chvíli jsem se dala do tichého pláče a zabořila jsem hlavu rovnou do polštáře. Byla jsem tak zoufalá, že jsem mámě nemohla nijak pomoct. Sam mi naštěstí dal na sebe číslo, tak jsem se rozhodla mu zavolat. Jenže když jsem chtěla vytočit číslo, tak jsem uslyšela kroky po schodech. Bála jsem se, že je to táta a přišel mě taky zmlátit. Rychle jsem vstala z postele a schovala se pod ní. Ozvalo se bušení na dveře, potom vkročil můj táta do mého pokoje. Stál mezi dveřmi a chvíli se rozhlížel po pokoji. Nevšiml si, kde mám batoh, takže ani netušil jestli jsem doma nebo ne. Já jen mlčky pozorovala jeho nohy a čekala až odejde.

Otočil se, zavřel silně dveře a šel zpátky dolů... V tu chvíli jsem vylezla a oddychla si, že mě tu nenašel. Když jsem opatrně nakoukla z okna, uviděla jsem ho jak jde kamsi pryč. Měla jsem strach o svou mámu. Okamžitě jsem šla dolů, pomalu jsem kráčela a prohlížela si spadané věci v kuchyni. Hledala jsem, kde by mohla být. Našla jsem ji v obývacím pokoji ležet vedle konferenčního stolku. Měla celý obličej od krve, která ji tekla z rány na hlavě. Po sobě měla samé modřiny a potrhané oblečení. Klekla jsem si na zem vedle ní, pohladila jsem ji po tváři a doufala, že se probudí. Jenže nic, neprobudila se. Vyděsila jsem se, okamžitě jsem vstala a běžela pro kapesník, namočila ho do studené vody a přiložila ji ho na čelo. Trvalo dlouhou chvíli než se probrala. Pamatovala si úplně všechno... začala mi to všechno vyprávět. Pomohla jsem ji vstát, umýt a hlavně uklidit všechen nepořádek, který tu byl všude po celým obýváku a kuchyni. Než se všechno dalo do pořádku, nastal už večer. Ještě že jsem neměla žádné úkoly, to bych na to už neměla náladu. Bála jsem se nechat mámu samotnou.

Když jsem vešla do svého pokoje, tak jsem si nachystala učení do školy. Neměla jsem náladu se něco učit. Ležela jsem na posteli s rukama za hlavou, přemýšlela jsem co bude dál... ,,Takhle to přece už nejde," řekla jsem si pro sebe. Hlavou mi kolovaly myšlenky co se událo... Věřila jsem, že se všecko v dobré obrátí a ono naopak. Nedokázala jsem přestat myslet na mámu. Ještě se mi nestalo, že by můj táta na mě vztáhl ruku. Jestli se to ještě bude opakovat, opravdu na něho zavolám policii. Takhle to přeci dál nejde... Držela jsem v ruce svůj mobil, čekala jsem na zprávu od Sama. Ale nic mi nepřišlo... Oči se mi pomalu zavíraly a já usnula s mobilem vedle hlavy.

Byla jedna hodina ráno a já se probudila z ošklivého snu. Zdálo se mi, že jsem byla sama doma. Když najednou se za mými zády objevil táta a chtěl mě znásilnit, byl ožralý úplně namol. Když k tomu mělo dojít, vyděšeně jsem se probudila celá zpocená. Tohle byl snad nejhorší sen za celý můj život. Rozsvítila jsem si lampičku na nočním stolku a zamyšleně jsem se dívala do stropu. To co se včera stalo to byl jenom začátek...

Nedalo mi to a já se šla podívat na mámu. Šla jsem s baterkou po chodbě směrem k ložnici. Pomalu jsem otevřela dveře a viděla ji spát na posteli samotnou. Táta se ještě zatím nevrátil domů... Spíš se vrátí až ráno a nebo odpoledne. Šla jsem k posteli, klekla si na zem a pohladila jsem ji rukou po hlavě. ,,Mám tě ráda, mami. Nevím, co bych si tu s ním sama počala. Ještě že tě tu mám, jsi moje jediný člověk, kterému věřím," vstala jsem a potichu odešla z ložnice. Uslyšela jsem dole na chodbě nějakou ránu, jakoby něco bouchlo nebo spíš někdo bouchal dole do dveří. Já stála jako opařená a začala se pořádně bát. Pomalu a potichu jsem šla do svého pokoje, otevřela okno a podívala se ven, kdo to bouchá venku na dveře. Samozřejmě, že to byl můj táta. Ležel u dveří a cosi si potichu mumlal pro sebe. Zavřela jsem okno tak, aby mě neslyšel a šla si lehnout do postele. Babička mi kdysi dávno vyprávěla, že když se zdají sny, mohou se stát i skutečností. V tu chvíli se mi v rychlosti promítal můj hrozný sen a doufala jen, že se to skutečně nestane.

Šla jsem pomalu ke své posteli, jenže jsem zaslechla opět nějakou ránu. Bylo to přesně jako v mém snu, jenže jaký bude konec toho snu to sama nevím. Uslyšela jsem těžké kroky po schodech směřující k mému pokoji... Na dveře někdo zabouchal, já stála u okna a strachy se celá klepala. Dveře se otevřely a mezi nimi stál můj táta. Oblečení měl celé špinavé, zřejmě tou cestou z hospody jak padal chvilkami na zem. Pomalu se ke mně začal přibližovat, já měla chuť vzít něco do ruky a jakmile by se ke mně přiblížil, tak bych ho praštila. Jenže jsem nic neměla po ruce, vázu jsem měla na poličce vedle dveří, jenže ta spadla na zem a rozbila se. Byla jsem naprosto bezmocná, neuměla jsem se pořádně bránit. A když něco táta provede v opilém stavu, tak si to spíš všechno pamatuje. Rozeběhla jsem se, abych prokličkovala mezi ním a utekla dveřmi, jenže on mě chytil za ruku a přitáhl k sobě. Násilím mě dotáhl k mé posteli, bránila jsem se. Hodil mě na postel, roztrhnul mi vršek pyžama, sundal pásek a začal mě mlátit přes břicho. Potom mě otočil a začal mě mlátit i na zádech. Byla to přímo ukrutná bolest k nevydržení, křičela jsem bolestí a začala brečet. Po pěti minutách přestal, ulevilo se mi. Měla jsem po celém těle rány místy až do krve. Jenže to nejhorší teprve přijde...

Ucítila jsem jeho ruce, jak se dotýkají mých boků a směřují směrem nahoru k mé hlavě. Naklonil se ke mně a zašeptal do ucha: ,,Tak cóóóó? Jaký to bylo? Líbilo se ti to jako tvý matce?" Jakmile to dořekl začal mě líbat za uchem a mezitím si začal rozepínat kalhoty. Oknem prosvištěla jakási malá dýka a zasáhla lampičku na mém nočním stolku, která jediná svítila. Nastala tma, do pokoje oknem vlétla jakási tajemná postava. Byl to muž, o trochu vyšší než jsem já. Byl celý zahalený v černém plášti s kapucí. Shodil tátu na zem a pustil se s ním do boje. ,,Néééé, prosím nezabíjej mě!!" zašeptal otec, jenže dýku mu vrazil do krku a nastalo hrobové ticho. Oknem začal foukat studený vítr a já cítila chlad. Byla mi zima... V tu chvíli se mi ulevilo, ležela jsem na posteli na břiše. Viděla jsem jen obrys neznámé postavy, jak jde přímo ke mně. Pomalu se ke mně přiblížil, otočil mě pomalu na záda a přikryl dekou. Chvilku se na mě díval, ale potom mi dal ruku na čelo. ,,Kdo jsi?" zašeptala jsem potichu. Věděla jsem, že mě určitě slyšel., jen jsem mu neviděla vůbec do tváře. Položil mi ruku na čelo, zavřely se mi oči a já usnula.