First Love

1.kapitola Den jako každý jiný

Bylo chladné zimní ráno. Celé okolí pohltil sníh, který zevnitř vypadal nádherně, ale zvenčí tak čistý a studený. Bylo 7 hodin ráno a já se probudila do zasněženého rána. ,,Mami! Venku je první sníh!" zvolala jsem ze svého pokoje. Samou radostí jsem se nemohla dočkat, až vyrazím ven. Zamířila jsem rovnou do své skříně... Nevěděla jsem co si vzít na sebe. Blíží se vánoční svátky a já bych si měla udělat v pokoji pořádek. Ale na tohle jsem neměla ani pomyšlení, musím do školy. Tak jsem na sebe oblékla to co jsem popadla ze své skříně a šla se upravit do školy. Po 15 minutách jsem šla dolů i s batohem na snídani (aby to nebylo jako loni, nechala jsem si batoh doma a uvědomila jsem si to až před školou).

,,Ahoj Lucy! Podívej se, venku nám začalo chumelit. To se právě hodí, začíná nám advent," prohlásila máma a vrhla se do přípravy mé svačiny do školy. ,,Ahoj mami! Hele já vím, že je to divný... ale nejsem už dost velká abych si chystala svačinu sama? Nic proti tomu nemám, ale nechci ti přidělávat práci," řekla jsem a šla si sednout ke stolu, kde už byla připravená snídaně. Věděla jsem, že moje máma je na mě moc hodná. Když jsem v úzkých a něco mě trápí, ráda se ji svěřím. Ale jsou i mnohem jiné věci, které se jí bojím říct. Před ní jsem předstírala, že se těším do školy, ale nebylo tomu tak. Už od prváku jsem tam poznala hodně nových lidí, ale prostě jsem tam nikomu nesedla. Tvrdili a tvrdí i dodnes, že jsem prostě jiná a divná než oni. Vím, že mám tátu, který chodí týden co týden domů ožralý až namol.. ale co já s tím mám dělat. Je to jeho problém, tak by se měl za sebou spíš zamyslet sám a ne já. Nejsem až moc ukecaná jako ostatní holky, spíš mluvím jen když já chci. Pro ostatní jsem divná, ale pro sebe jsem taková jaká jsem. Je mi 17 a za rok dělám zkoušky, co bude dál to já ani sama vůbec netuším... Dnes mě čekal test z matiky, jenže kéž by kdyby to dopadlo dobře. Mě matika odjakživa prostě na střední nešla a nejde doposud. Máma to netuší, ale věřím, že mi to dopadne dobře.

,,Lucy, připravila jsem ti svačinu do školy... Lucy?" řekla a já seděla zamyšleně u stolu a dívala se do šálku teplého čaje. ,,Promiň mami, nad něčím jsem přemýšlela..." a jakmile jsem to dořekla, uslyšela jsem právě namol opilého otce, který se probudil a sešel dolů po příliš veselé noci v hospodě. Tohle dělal každý týden, v tuhle chvíli se to opakovalo už skoro každý den. V tu chvíli jsem chtěla hned utéct. Bála jsem se, že mámě něco udělá. Jenže nic jiného nebylo slyšet než samé nadávání. Tak jsem se rozloučila s mámou, popadla batoh, oblékla si teplý kabát, obula se a vydala jsem se pěšky do školy.

Venku jsem se cítila velice příjemně. V celém okolí našeho města bylo všechno zasněžené. Všechny starosti, které se mi promítaly v hlavě jsem hodila za hlavu. Sníh začal pomalu ustávat, jemně a pomalu poletoval. Zamyšleně jsem se cestou dívala do země, když tu najednou.... ,,Ouuu...pardon já nechtěl, omlouvám se!" objevil se najednou z ničeho nic mladík spěchající do školy. Pousmála jsem se na něho a šla jsem cestou dál... Jenže mladík se dal se mnou najednou do řeči. ,,Jestli si naštvaná, tak mi to řekni... Já to chápu, hned tady najednou vyletím jako střela a... v tom vrazím do tebe. Spěchám do školy.." snažil se se mnou navázat konverzaci, jenže já šla mlčky dál. ,,Počkej, jdeš snad do školy, ne?" zeptal se mě a stoupl si přede mě. Nevěděla jsem jak zareagovat... Ještě žádný kluk nestál takhle blízko u mě. ,,Ano, jdu do školy.." koktavě jsem ze sebe vychrlila. ,,Jestli ti nebude vadit, můžeme jít spolu do školy," navrhl, já přikývla a šli jsme. Mladík byl tak o hlavu vyšší než jsem já, černé krátké vlasy nagelované do stylového emo účesu, tmavě modré oči, dlouhý černý kabát, tmavé džíny a černé boty do špičky. Mladík vypadal velice symaticky a na první pohled přátelsky.

Před školou vůbec nikdo nebyl, ale když jsem otevřela dveře, tak se to změnilo. Jako každý den slýchávám pořád ty samé narážky od svých spolužáků a spolužaček, jenže já je pokaždý ignoruju. Každý na mě koukal, že jde se mnou jakýsi neznámý pohledný mladík. Šli jsme chodbou, když tu najednou narazím na Davida se svou klučičí bandou. ,,Áááá, koukejme. Už si na nás vzala i posilu,"prohlásil rejpavě a celá banda se dala do smíchu. Podívala jsem se na toho mladíka, který do mě na ulici vrazil a potichu jsem řekla: ,,Hele, já už musím na hodinu. Tak se měj.." Smutně se na mě podíval jako kdybych už se s ním nikdy neviděla a řekl: ,,Dobře, já se tu nějak zorientuju. Musím za ředitelem." Navrhla jsem mu, že ho tam odvedu. Tak jsem si v šatně sundala a pověsila kabát, přezula se do pantoflí a šli jsme. Tam na něho čekala už moje třídní učitelka a já si to namířila rovnou do své třídy. Měli jsme první hodinu matiku a já se ještě před hodinou koukla na pár příkladů. Jelikož sedím až v poslední lavici a sama, tak nejsem až tak příliš středem pozornosti ostatních spolužáků. Cítila jsem se jako černá ovce, pro každého jiná než jsem ve skutečnosti. Můžu každému vysvětlovat, že ty bláboly co tu o mě každý šušká není pravda. Jenže ostatní jsou jiného názoru.

Nervózně jsem si pročítala poslední příklad, když v tom se přiřítil David a opět měl jakési narážky. ,,Tak co? Kdepak máš toho svýho ctitele, slečinko?" Shodil mi batoh z prázdné židle a usadil se rozkročmo na židli a opřel se druhou rukou o stůl. ,,Dej mi pokoj Davide. Copak Nevidíš, že se učím?" řekla jsem naštvaně. ,,No podívejme se, slečinka se nám tu zase jako vždy učí. No jo my vlastně píšem..." zamyšleně se na mě podíval. ,,Já tohle neřeším, jak to dopadne, tak to dopadne... Nikdy jsem se neučil a ani učit nebudu... Mě spíš zajímají jiné věci...," pomalu mi sáhnul pod lavicí na stehno. Měla jsem chuť mu vrazit pořádnou facku, jenže dokážu si představit, jak by to odpoledne dopadlo. Dusila jsem v sobě ten vztek, měla jsem zavřené oči a nechtěla jsem vidět už ten jeho zlý pohled. Věděla jsem, co má v úmyslu... když najednou vstoupila do třídy učitelka na matiku. ,,Počkej, mám s tebou nevyřízený účty, to si vyřídíme!" zašeptal mi do ucha a pelášil na své místo v druhé lavici. V tu chvíli mě polil pot a strach. Nedokázala jsem myslet na nic jiného než na toho mladíka, kterého jsem viděla naposledy před ředitelnou. Sebrala jsem si batoh se země a položila si ho zpátky na židli. Všichni si stoupli a když učitelka mávla rukou, tak se ostatní posadili na místo a já samozřejmě také. ,,Ano, dneska si napíšeme testík. Takže prosím Natasho, rozdej tyto testy celé třídě," poprosila učitelka, Natasha vzala testy a rozdávala. Když se zastavila u mě, zašeptala: ,,David si to s tebou vyřídí, říkal mi to. Těší se na tebe dneska v parku." škodolibě se pousmála a odešla.

Hlavou mi vrtalo, že se ji stejně jednou pomstím. Dříve se mnou chodila totiž na základku a tam mě začala šikanovat. Jak? Tak např. mi neustále schovávala tašku, potom přezůvky... Jednou mi udělala pěkný trapas, když mi vyměnila moje boty za klučičí. No prostě hrozný... Jednou i na záchodech mě mlátila s jejíma kamarádkama, domů jsem chodila s modřinami po těle, které jsem schovávala pod svým oblečením. Nikdo s tím nic nehodlal udělat, dokonce ani učitelky. Ta holka mě snad nepřestane nikdy pronásledovat. Měla jsem chuť jí jednu vrazit, jenže to by byl boj třeba jako z tý hry Tekken. Jenže já takovýhle schopnosti nemám. Co bych za to dala kdybych je měla, dala bych Natashe co proto.

Když jsem chtěla napsat první číslo do testu, ozvalo se zaklepání, všichni přestali psát. Do třídy vstoupil ředitel naší školy...