First Love

8.kapitola - Dárky na poslední chvíli

Cestou ze školy jsem prostě musela zaplout do obchodu ať se mi chtělo nebo ne. Prostě jsem musela a nikdo mi v tom nedokázal zabránit. ,,Lucy? Můžu jít s tebou? Teda jestli ti to nebude vadit, počkal bych samozřejmě venku a pomohl ti s těma taškami," nabídl se mi Sam a já mu jen na to přikývla. Tak jsme vyrazili směr obchodní centrum. Všude ve výlohách měli drahé dárky a oblečení. Prostě nikde nic co by bylo levné. Já měla málo peněz a netušila jsem kam bych měla vůbec zaplout. ,,Sakra, proč zrovna já mám málo peněz... Tssss," zabručela jsem si potichu pro sebe, jenže mě uslyšel Sam. ,,Chceš půjčit? Já vím, že na to nejste zrovna co se týče peněz dobře, ale mohl bych ti nějak pomoct," podíval se na mě a já se otočila. Dívala jsem se na něho a hlavou mi stejně pořád vrtal ten sen, byl to Sam nebo ne?! Sama nevím... ,,Nooo, tak tedy... dobře," řekla jsem trochu sklesle, ale když jsem se podívala na Sama, usmíval se na mě. Začal hrabat ve svém batohu peněženku když v tom... Přiběhl nějaký mladík a vytrhl mu batoh z ruky a utíkal pryč směrem nahoru do dalšího patra. ,,A sákra, no počkej, ty to schytáš klučíku!!!" zamumlal si potichu Sam a vyběhl takovou rychlostí že ho dostihl během chviličky. Utíkala jsem za ním, byla jsem zvědavá jestli toho kluka dožene. Mladík byl jaksi daleko, jenže když Sam uviděl prázdnou lavičku bez opěradla, tak se napřáhl a kopnul velkou silou do té lavičky. Ta letěla takovou rychlostí až trefila mladíka se Samovým batohem do zad. Mladík upadl na břicho na zem a nemohl se bolestí ani pohnout.

,,Ale, ale... Podívejme se, tady je můj batoh," Sam sebral batoh z jeho ruky a dal si ho na záda. Mladík se svíjel na zemi bolestí. Ostatní přihlížející okolo čučeli na Sama jak tohle mohl dokázat. Šuškali si jak to bylo úžasný a tak...Dokonce i mladé holky v mém věku se tam zrovna potulovaly a potichu si o něm povídali.  ,,No co co? A máš to spočítaný hošánku," řekl Sam a pomohl mladíkovi vstát. Toho ale chytil pořádně za límec, zaklepal s ním, jakoby z něho chtěl vyklepat celou duši. Mladík se lekl a utíkal pryč z obchodního domu. ,,Páni Same! To bylo úžasný! Jak si to udělal?" zírala jsem na něho jako na hrdinu. Stejně jsem si myslela jestli to nebyl náhodou on tu strašnou noc. Jenže proč by tohle dělal? ,,Nooo... to víš no. Co jsem mohl dělat," usmál se na mě, chytil mě za ruku a šlo se nakupovat.

Sam mi pomáhal s výběrem dárků pro mámu. Bylo to těžký, jenže všude to bylo prostě drahý, jenže Sam všecko zaplatil. Nemohla jsem tomu uvěřit, kde vzal tolik peněz. Nakupováním jsme strávili celé 3 hodiny.

Vrátili jsme se až večer kolem osmé hodiny. ,,Ufff.. to bylo teda něco," stála jsem udýchaná u hlavního vchodu do našeho domu a rozdýchávala jsem tu honičku, kterou jsme podnikli cestou domů. ,,Týýýjo, ehrrr.. to bylo teda fakt něco," odkašlal si Sam a já byla pořádně udýchaná. ,,To ti teda povím...," řekla jsem udýchaně a položila tašky ke dveřím.  ,, Ta honička v tom obchodním domě to bylo fakt úžasný, jak jsi to udělal?" dodala jsem a šla jsem k němu trochu blíž. ,,No... to chce trochu trénovat a hlavně mít skvělou kondici," jenže jakmile tohle dořekl pomalu se ke mně začal také přibližovat. Přiblížil se ke mě tak blízko až jsem ucítila v sobě takový zvláštní pocit. Měla jsem chuť mu být pořád nablízku. Pomalu mě chytil za ruku, druhou rukou mě pohladil po tváři a podíval se mi do očí.  Cítila jsem jak se mi rozbušilo srdce a začala jsem se trošku třást. ,,Čeho se bojíš Lucy? Vždyť už ti nic nehrozí, já tě vždy a všude ochráním," pohladil mě Sam opět po tváři a pousmál se na mě. ,,Já vím, ale já prostě nemůžu... Já si myslím, jestli ten v černém plášti nejsi náhodou ty... Pokud to je pravda, tak nevím co bych s tím udělala," začala jsem brečet a sklopila jsem hlavu k zemi. Zaraženě se na mě Sam podíval, přemýšlel co mi má na to říct. ,,Lucy, já už jsem ti to chtěl říct už před 3 týdny, jenže jsem neměl odvahu.  Vím, že to je a bude pro tebe těžký se s tím smířit, ale už je to tak.. Pravdu už znáš, ano byl jsem to já. Záleží jen na tobě jestli to na mě práskneš nebo ne...," vytáhl z kapsy kapesník a otřel mi slzy. ,,Ne, neprásknu to na tebe... Bude to jen mezi námi takové malé tajemství...," zadívala jsem se mu do očí a políbila jsem ho. Pevně jsem ho objala a on mě taky. Přestala jsem brečet, cítila jsem jeho ruce jak mě pevně objímají kolem pasu. Byla jsem jako ve snu, ve kterém jsem nechtěla aby skončil. Pomalu se oddálil od mých rtů a zašeptal: ,,Miluju tě Lucy." ,,Nechci tě ztratit, jsi to nejcenější co mám," řekla jsem potichu a podívala jsem se do jeho modrých očí. ,,Promiň už je pozdě, ještě musím zabalit ty dárky a...," řekla jsem a políbil mě na rozloučenou. ,,Tak kdyby něco, víš kde mě najdeš? Zítra se tu večer stavím, budeš mi chybět." ,,Ty mě taky budeš chybět, budu tě čekat. A néé že přijdeš oknem!" ,,Neboj se, já zazvoním!" rozloučil se a zmizel ve tmě. Od této chvíle jsem na něho pořád myslela. Když už jsem věděla pravdu, tak mi bylo naprosto skvěle.

Popadla jsem tašky a zaplula opatrně s nimi domů. Málem jsem ani neprošla dveřmi, musela jsem je donést dovnitř po dvou. S tíží jsem je dotáhla do svého pokoje. ,,Panebože to je tíha!" zařvala jsem v pokoji a praštila sebou ještě obléknutá v bundě na postel. ,,Jsi v pořádku holčičko?" zavolala na mě mamča z chodby. ,,Ano mami, neboj se jsem v pořádku. Jen mě bolí strašně nohy," unaveně jsem zamumlala nahlas z postele. ,,Tak já ti připravím teplou koupel a potom přijď dolů na večeři," řekla mamča a šla napustit vodu do vany. Týýjo tak tohle se mi ještě nestalo, aby mi někdo šel napustit vodu do vany. Od toho dne co umřel táta se všecko změnilo. Doufala jsem, že to takhle už zůstane navždycky a nic špatného se neobjeví. Jenže jsem uslyšela venku jakési vrčení. Byla už tma a venku pořádná zima. Vstala jsem pomalu z postele a šla pomalu k oknu, otevřela jsem ho a rozhlížela se kolem. Všude byla úplná tma, viděla jsem jen rozsvícená okna v naší ulici u sousedů. Nikde nic nebylo, připadalo mi to pořád divný. Podle mě fantasy postavy přece v reálném světě neexistují, jenže opak byl pravdou. Já věřila, že existují nějací tvorové co chodí po večerech a nocích strašit ostatní lidi co se bojí. Jiní tomu nevěřili, ale já ano.

Svlékla jsem ze sebe bundu, uklidila tašky s dárky do skříně. S tíží se tam vešly, ale bála jsem se že až tu skříň otevřu, tak mě to celou zasype. Potom jsem si to namířila i s pyžamem do koupelny si konečně zarelaxovat. Pověsila jsem si pyžamo na věšák u vany vedle ručníku. Přidala jsem si tma pěnu s vůní pomeranče, kterou jsem strašně moc zbožňovala. Tahle vůně mě uvolňovala a cítila jsem se v naprostém klidu. Svlékla jsem se, vlezla jsem do vany a lehla jsem si do ní. Když jsem si do ní lehla pěnu jsem měla až úplně pod krkem, voda byla krásně teplá. Cítila jsem teplo jak ve mně putuje po celém těle.  Po 5 minutách jsem uslyšela ránu do okna, jakoby někdo hodil kamínek do okna. ,,Je tam někdo?" zavolala jsem, jenže se nikdo neozýval. Začala jsem si být nejistá, myslela jsem si že mě Sam šmíruje, jenže to by si nedovolil.