First Love

18. kapitola - Temnota přichází - 2.část

Bílé světlo bylo tak silné, neviděla jsem skoro nic. Až světlo začalo pomalu slábnout a já konečně něco uviděla, ale omdlela jsem. Viděla jsem nádvoří v hradu té zlé čarodějky, okolí zahltila mlha. Stála jsem tam se zakrvácenýma rukama a na zemi přede mnou ležel Sam. Snažila jsem se ho za každou cenu probrat, ale nešlo to. On umře nebo...? Rozplakala jsem se a začala se z vidiny probouzet. „Lucy! Jsi v pořádku? Lucy..." promluví na mě Sam a já se začnu pomalu probírat. „To se nesmí stát, Same. Já..." promnu si pomalu oči a Sam mi pomůže vstát. „Viděla jsi něco, co se stane a to se nedá nijak ovlivnit. Stane se to, já to vím..." řekla přesvědčivě Lianell. „Lucy, co jsi viděla? Chci to vědět, prosím." Sam se na mě starostlivě podíval. Nedalo mi to a musela jsem to říct. „Víš Same, jeden z nás zemře." Podívala jsem se mu do tváře, jenže mé oči se zahltily slzami. Sam se vyděsil, hlavou se mu začalo honit plno myšlenek. „Lucy, neboj se. Já tě ochráním za každou cenu. I kdyby mě to mělo stát můj život..." objal mě a zadíval se na kulatý měsíc. Myslel přitom i na svého otce, kterému nedokázal odpustit, uronil přitom slzu. „Měli byste si odpočinout, zítra vás čeká těžký den a hlavně pro tebe Lucy. Máš se hodně co učit a toho si važ..." řekla Lianell a pomalu vstoupili do její chatrče.

Když jsem vstoupila se Samem dovnitř, nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Všude bylo čisto a uklizeno. Vypadalo to tam úžasně. „Nádherné!" Rozplývala jsem se s úžasem. Ještě nic tak krásného jsem neviděla. Všechno bylo zdobené bílými květinami, dokonce i knihovna, poličky s lektvary. Všechno bylo překrásné a čistě bílé. Přešla jsem k oknům. Byly překrásně zdobené s bílými záclonami a závěsy vyšívané dozlatova. „Vítejte v mém paláci," řekla Lianell, která se otočila směrem k nám. Sundala ze své hlavy kapuci, zašeptala potichu zaklínadlo a lehce mávla rukou. Z malé chatrče byl palác s obrovskou a překrásnou zahradou. Od hlavy až k patě se začala přeměňovat v krásnou ženu. Měla dlouhé blonďaté vlasy zdobené krásnou čelenkou. Bílé šaty bez rukávů odhalující ramena, lehké jako závoj. Připomínala na první pohled krásnou vílu. Přes sebe měla přehozený bílý plášť s kapucí, který se třpytil. „Budu tě učit bílou magii. Máš v sobě hodně síly a odvahy dokázat něco, co ještě nikdo nedokázal," pousmála se na mě Lianell.

Její tvář mi připomínala anděla – krásná, mocná a plná světla. Nosila v sobě světlo, které pohltí jakýkoliv stín a temnotu. „Asi bych vám měla říci svůj příběh... Začalo to ještě předtím, než ses narodila. Já i má sestra, jsme měly šťastný život. Žili jsme s rodiči v krásném paláci. Když jsme byly dospělé, jednoho dne má sestra propadla temnotě a zabila naše rodiče. Za každou cenu se chtěla jakýmkoliv způsobem pomstít i mě, protože se rodiče věnovali nejvíce mně a milovali mě víc než mou sestru. A když ses objevila ty, zjistila jsem, že mám ve světě lidí nevlastní sestru a to tvou matku. Netušila jsem to... Sledovala jsem tě a tajně jsem chodila po světě lidí jako duch. Jen abych tě viděla. Pak jsem poslala pro tebe Sama a ty jsi přijala jeho pomoc. A teď tu sedíš se mnou a se Samem. Vážím si toho, že jsi to přijala. Čekají tě těžké zkoušky, aby ses stala mágem. Je-li tvým přáním naučit se bílou magii, chci být tvou učitelkou." Pomalu ke mně přistoupila a podala mi ruku. Přijala jsem to a ruku jí stiskla. Nakonec jsem ji objala. „Teto..."zašeptala jsem potichu a objetí mi oplatila. „Přijímám a chci se stát... bílým mágem." Pomalu jsem se odtáhla, poklekla a lehce se uklonila. „Je vidět, že jsi milá a hodná dívka. Zasloužíš si to... Ale zasloužíš si toho mnohem víc. Vstaň..." řekla Lianell a já pomalu vstala. „Odpočiňte si. Buďte tu jako doma." Usmála se na nás Lianell a pomalu zmizela.

Se Samem jsem se šla projít krásnou zahradou. Všude byly vysázené bílé růže. Stromy vypadaly, jako kdyby byly zasněžené bílým sněhem. Svit slunce doléhal na celý palác.

Zavládl mě pocit nejistoty, začaly se mi před očima objevovat vzpomínky a obavy z budoucnosti. Měla jsem vidiny. „Lucy?" Sam vůbec netušil co se to se mnou dělo. Začala mě strašně bolet hlava a já bolestí zůstala klečet na zemi. Držela jsem se bolestí za hlavu a snažila se jakkoliv té bolesti zbavit. V tom jsem uviděla ji... Temnou čarodějku oděnou co černého pláště, v ruce držela magickou hůl. Ale nedokázala jsem vnímat sama sebe. Dostala se do mých myšlenek. „Zab ho... Zab ho! Zab ho!" spatřila jsem před sebou Sama, jeho hlas jsem ale nevnímala. Pořád jsem slyšela její hlas, který opakoval pořád to samé. Snažila jsem se odporovat, ale ona ovládla mou mysl. Upadla jsem do mdlob.

V dálce zahřmělo a obloha se zatáhla. V dálce za horami spatřili černou záři směřující k nebi. Znamenalo to jen jediné... Temnota přichází...