First Love

26. kapitola - Pod vládou temnoty

Stáli jsme na místě jako přikovaní. „K sakru, kdo jsi?" hlesl netrpělivě Findan, ale má ruka mu v tom pořád bránila. „S-Same?" řekla jsem a v mé hlavě se vynořily vzpomínky. Krásné vzpomínky, které mi ho připomínali. „Nevím, kdo jste. Ale mým úkolem je vám zabránit v cestě jít dál..." řekl chladně. Z jeho očí sálala temnota, nepoznávala jsem ho. Už to nebyl ten Sam, kterého jsem znala. Byly temné a svítivě zelené. „Same, to jsem já Lucy..." řekla jsem a udělala dva kroky vpřed. Vztáhla jsem k němu ruku, ale dál jsem jít nemohla. Cítila jsem jeho moc, která mě ovládala. Temná, krutá a bolestivá. „Zemřete, všichni zemřete." V jeho dlani se objevila svítivě zelená a temná záře. Jedním lusknutím prstem se dostal do mé mysli a já zůstala klečet na zemi v bolestech.

Zavřela jsem oči a jen se snažila přežít. „Jsem silná, já to zvládnu..." opakovala jsem si v duchu a měla slzy v očích. Upadla jsem do bezvědomí a měla jsem vidinu. Všechno kolem bylo spálené. Nikde nebyl žádný život. Lidé, které jsem poznala, byli mrtví. Mrtvoly všude kolem byly naházené na hromady a hořely. Hordy skřetů byly všude, někteří si pochutnávaly na mrtvolách a jiní zase vláčely za sebou své oběti. Objevila jsem se v pustině, temné pustině a viděla Sama. „Proč? Proč tohle všechno?" zeptala jsem se ho, ale neodpověděl mi. „K sakru, řekni mi proč?" křikla jsem naštvaně a se slzami v očích. „Copak to nevidíš? Temnota je nejmocnější a ty proti tomu nic nezmůžeš." Řekl a já se odvážila k němu jít blíž. Každým mým krokem se vzdaloval, neposlouchal mě. „Same... Jsi pro mě všechno, můj život..." Nebyl v pořádku, ona ho ovládla, temná čarodějka. „Temnota je pro mě všechno a nic víc mě nezajímá. Neznám tě a ani tě už nechci znát..." Sam se jen pousmál a po chvilce zmizel.

„Sakra, zase tahle havěť!" zaklel Findan, položil Lelianu do bezpečí, tasil meč a pustil se s výkřikem do boje. Pobíjel skřety kolem hlava nehlava. Něco se ale blížilo. Před ním se ale objevil jejich vůdce. „Myslíš, že se tě bojím? Jsi na omylu..." pousmál se Findan a čekal na svého nepřítele. Byl o dvě hlavy vyšší než on sám. Na sobě měl silné brnění a zdobenou helmici. V jedné ruce držel štít, taktéž zdobený a v druhé ruce obrovskou sekyru. Pomalu kráčel k němu a bušil svou sekerou do štítu. Toužil po jeho živém masu. Bedlivě ho sledoval svýma očima. „Lucy!" křikl Findan. Rozhlížel se kolem a uviděl mě ležet na zemi. „Bude to v pořádku Lucy, až zabiju tohohle zmetka..." pousmál se Findan a svým mrštným pohybem se rozmáchl mečem po skřetovi. Ten se ale jeho útoku vyhnul a prudce ho kopnul do břicha. Odkopl ho nejdál dva metry od jeho samotného. Findan klečel na zemi držejíc se za břicho. „Sakra, ten je silný. Mám nejméně dvě zlomená žebra..." zašeptal potichu a pomalu vstal. Nevzdával se. „Kde mám svůj meč?" rozhlížel se kolem, ale v dálce zpozoroval něco stříbrného těsně u skřeta, který se k němu pomalu blížil. Ze svého toulce vytasil svůj luk. Špičku šípu namočil do lahvičky s prudce jedovatou tekutinou a napnul tětivu. Skřet nahlas zařval a rozmáchl se sekyrou. Findan rychle uhnul do strany, až za sebou uslyšel zařinčení. „Sakra, to bylo o vlásek... Ale ještě uvidíš, ty jeden hnusnej a prohnilej skřete!" řekl a rozeběhl se rychle ke svému meči. Před ním se objevili dva skřeti. Než stačil zaútočit, někdo je zasáhl šípy do hlavy a oni padli k zemi. Jediné mu došlo...

Tohle byly šípy, které znal. „Leliano!" křikl Findan a ohlédl se za sebe. Leliana stála na svých nohách. „Co sis myslel? Že tě v tom nechám samotného? Tak to jsi na omylu, bratře..." usmála se na něj a s výkřikem se rozeběhla velkému skřetovi. Skočila mu na záda a ten se jen vší svou silou snažil ze sebe Lelianu shodit. Naštvaně mu sundala helmici a odhodila ji pryč. Vytáhla dvě krátké dýky a vypíchla skřetovi oči. „Findane!" Držela vší silou skřeta pod krkem, tak aby měl zakloněnou hlavu. „Ovšem sestřičko, tenhle boj máme vyhraný," řekl Findan a s rozběhem vystřelil na skřeta. Šíp se trefil přímo do krční tepny skřeta. Ten se jen zapotácel a svalil se na zem. Ležel bezvládně na zemi v kaluži nazelenalé krve a pomalu umíral. „Ale no tak, už se netrap..." řekla Leliana a zapíchla jeho sekeru do hlavy. „Páni, to bylo o fous," oddechl si Findan. „Leliano, jak to že jsi...?" zeptal se Findan a oprášil ze sebe prach. „Ale no tak bratře... Neříkej mi, že si nepamatuješ, že umím některé léčivá kouzla. A jak se zdá, tak mi to trochu pomohlo," řekla Leliana a s lehkým šťouchnutím do Findanova lokte se pousmála. „Néé já si to vůbec nepamatuju. Asi jsem ještě chodil, jak se říká ‚po houbách'". Zasmál se Findan. „Dost vtipkování! Teď musíme probrat Lucy," řekla Leliana. Pomalými kroky se rozešly, jenže v tom se objevilo bílé světlo a jejich kroky se zastavily.

**********

Ahoj všichni! Tak přece jsem se dokopala k další kapitole. Vím, že jste se načekali. Ale řekla bych, že to čekání stálo za to ne? Nečekejte ode mě, že vám se do výkecu napíšu nějaké rozsáhlé slohovky, protože sama vím, že moje kecy nic moc nikoho nezajímají. Tak to nebudu protahovat... Jsem ráda, že tenhle příběh má hodně čtenářů a já pevně věřím, že vás všechny do konce příběhu nezklamu. Díky za votes + komentáře. Vaše Miyoko se zlomenou nohou