First Love

12.kapitola - Rodina má být přece pohromadě

,,Tak pojďte, už tady na vás čekám," mile nás přivítala mamka. Měli jsme stůl pro 4 osoby, jenže poslední místo zůstalo obsazené. Nechtěla jsem už nikdy aby na něm sedával můj táta. Každý si řeknete, že mít rodiče je opravdu zázrak... kolik věcí vám koupili nebo hráli si s vámi když jste byli malí. Na takové zážitky se prostě nedá zapomenout. Když jsem se se Samem posadila, podívala jsem se zrovna na to prázdné místo, kde sedával můj táta. ,,Já vím, že táta tu právě s námi být nemůže a nejde to už vrátit zpět, ale jako malá holka jsem ho měla moc ráda. Sice máme na něho špatné vzpomínky, ale každý jsme ho měli rádi jinak. Nechci proto už na něho myslet," sklopila jsem hlavu dolů a zavřela oči. ,,Já vím, že to je těžký se s tím smířit, ale na druhou stranu jsem ráda, že není už mezi námi. Stále je však v našich vzpomínkách a nikdy v nás nevyhasnou," řekla mamka a podívala se na mě. ,,Já si myslím, že když jsou ty Vánoce, tak jde hlavně o to aby rodina byla během svátků celá pohromadě," řekl Sam a chytnul mě pod stolem za ruku. ,,Já si myslím, že mezi rodinu se počítají i nejlepší přátelé," pomalu jsem se podívala na Sama a usmála se na něho. ,,Tak to je pravda Lucy, to s tebou souhlasím. Tak  se tedy pustíme do večeře. Dobrou chuť!" řekla mamka a dali jsme se do jídla. Byla to naprosto úžasná večeře, Sam vypravoval jak slaví vánoce u nich a nějaké veselé historky. Bavili jsme se naprosto úžasně, připadalo mi to jako skutečná rodina. Takhle jsem se ještě v životě nepobavila. Prostě úžasný zážitek, na který nejde zapomenout.

,,Táák a jdou se rozdávat dárky!" řekla mamka a všichni jsme přišli k vánočnímu stromku. Pod stromkem leželo spoustu dárků, ani jsem netušila kde se jich tu tolik vlastně vzalo. ,,Tak začneme rozdávat! Kdo začne?" usměvavě s podívala na nás oba a Sam sám od sebe vstal a začal rozdávat. Napjatě jsem čekala až budou rozdaný všecky dárky. Každý jsme jich měli tak 15-20. Nemohla jsem uvěřit vlastním očím, dostala jsem notebook + nějaké to oblečení, kosmetiku a mou vysněnou mp3jku. Udělalo mi to moc velkou radost. Mamka dostala poukázku na novou kuchyň, to bylo určitě od Sama, protože já bych na nic takového nenašetřila. Sice mi Sam půjčil nějaké peníze, ale musím mu je vrátit i beztak. Sama potěšili věci na sebe a jiné drobnosti. ,,Počkááát!!! Ještě je tu jeden dárek a ten je pro... tebe Lucy!" podíval se na mile a podal mi dárek přímo do ruky. Byla to malá krabička, netušila jsem co by v ní mělo být. Tak jsem to rozbalila, otevřela a zůstala koukat s otevřenou pusou. Byl tam stříbrný prstýnek s vykovaným písmenem L. Nemohla jsem pomalu ani dýchat, tohle mě naprosto překvapilo. Bylo vidět, že to bylo od Sama. Tvářil se trošku stydlivě a díval se na mě zamilovaně. ,,Tak co, líbí?" řekl Sam, který seděl vedle mě a čekal co na něho vytasím za řeči. Nevyšlo ze mě ani slůvko, prostě to nešlo. Seděla jsem jako přikovaná, tohle jsem vážně nečekala. Víte přece co to znamená když vám dá někdo prsten? Tahle otázka se mi v hlavě promítala pořád v hlavě. ,,Mám ti ho navléknout? Ukaž... " navlékl mi prsten a pousmál se na mě. Povídali jsme si v obýváku snad celé 2 hodiny. Celou dobu si mě Sam prohlížel, jenže vrtalo mi hlavou co to bylo za ty přízraky nebo bytosti co jsem viděla. Viděla jsem to jenom já nebo i Sam? Jsem blázen nebo se se mnou něco děje?

Pořád jsem uvažovala co to mohlo být. Bála jsem se, že by to mohlo mít vliv i na mamku nebo na okolí. ,,Umm...už je pozdě, měli bychom jít spát," řekla mamča a pomalu jsme šli se Samem do mého pokoje. Pomohl mi odnést nahoru nějaké dárky. ,,Týýjo takových dárků, nemůžu tomu uvěřit. Hele položíme to sem na křeslo," pobídla jsem Sama a položili jsme věci do křesla. ,,Tak a jde se spát..." rozestlala jsem si postel, jenže Sam stál a díval se z okna. ..Děje se něco, Same?" zeptala jsem se ho, pomalu jsem šla k němu a chytla ho jednou rukou za rameno. ,,Lucy, já vím, že jsi viděla nějaké přízraky. Já to taky viděl. Zřejmě se z tebe stává člověk s nadpřirozenými schopnostmi," otočil se na mě Sam a já jen zůstala vyděšeně na něho koukat. ,,Ale to není možný... Já nemůžu být něco nadpřirozeného... Chceš tím říct, že to má něco společného s tebou?" zeptala jsem se ho. ,,No vlastně.. ano. Mohu tě naučit nějaké schopnosti, ale bude na to potřeba více času. Uvidíme co se z toho vyklube, nevím jistě jestli se ti schopnosti jednou vytratí a nebo už je budeš mít navždycky. Já to vážně netuším," řekl přemýšlivě. ,,No uvidíme, ale já se strašně bojím," objala jsem ho. Cítila jsem se s ním v naprostém bezpečí.