Město světel

11.kapitola

Když jsem se dívala kolem sebe na ty kluky a především holky trošku jsem se uklidnila. Viděla jsem ,že v tom nejsem sama a že nejsem jediná,která se tak ukrutně bojí. Za chvíli přišel asi nějaký pedagog do třídy a rozdal nám papíry a potom nám řekl kolik času na to máme.

Uff. Je to za mnou. Dávám učitelovi papír s vypočítanými příklady a říká nám ,kdy se dozvíme výsledky . Dozvíme se to ještě dnes večer na jejich stránkách školy. Jak se to dozvím tak půjdu hned za Adamem. Učitel už nás pustil ze třídy a mě se zasekla berle o židli. „Počkej, já ti pomůžu." Vyhrkne na mě nějaký neznámý kluk. „Jo,děkuju." Řeknu a mezitím vytáhne berly. „Co se ti přihodilo?" zeptá se mě. „Jako myslíš tu nohu?" „No co jinýho." Zasměje se a podívá se na mě. „Srazilo mě auto,ale byla to moje chyba. Běžela jsem přes silnici." Zdůvodním mu to a pomalinku s ním odcházím na chodbu. Chvilku jsem si ještě povídali o škole a o příkladech co jsme měli v testě a potom jsme se rozloučili. Mamka mě čekala před školou. „Tak co ? Dobrý?" „Jo dobrý. Myslím ,že jsem to napsala dobře." Cestou nazpět jsem si s maminou vykládala o bratrovi a o jeho nové holce. Musela jsem se smát ,když mi mamka líčila jak přišel ukázat domů tu jeho novou holku. Strašně se styděl a červenal se a jenom se díval do země. „No ,ty si mě s Adamem seznámila líp." Zasmála se. „No vidíš a to je brácha o 5 let starší než já. Stydlivec."

Přijela jsem domů a pořád jsem se až do večera dívala na hodiny. „Už to tam přece musí být." Říkám rodině ,když bylo asi sedm hodin večer. „Tak se podívej." Řekne mi taťka a celá rodinka se sleze za mnou a dívají se na počítač. „Dělej ségra." Pokřikuje na mě bratr. Kliknu na výsledky přijímaček pro rok 2015. Hledám své jméno ve sloupečku. „Tereza Langová." Kliknu na jméno a přečtu si krátký odstaveček. Všichni na konci odstavečku začali číst nahlas. „Tereza Langová byla přijata na Střední zdravotní školu!" Všichni mě s nadčením obejmuli a gratulovali! „Zvládla jsem to! Musím hned napsat Áďovi."

Já: Mám pro tebe novinku .Nemužu hned teď přijít ? Je to nalééhavé !!

Asi po pěti minutách mi napsal.

Adam : Klidně. Naši nejsou doma. J

„Mamíí zavez mě prosím k Adamovi.Prosím." zakňučím a udělám psí oči. „No tak jo."

Zazvoním na zvonek Adamova domu a netrpělivě čekám. Jak otevřel dveře tak jsem ho hned popadla za krk a držela jsem ho a zakřičela jsem „Mám to! Vzali mě.!" Vykřiknu a dám mu pusu . „Jako vážně ? Ty si úžasná!" vzal mě do náruče a nesl mě po schodech až do jeho pokojíku. V posteli jsme se začali líbat a začal mi vyslíkat tričko.„Áďo ..." řeknu vážně. „Já vím. Tak počkáme ještě ?" zeptá se a sedne si vedle mě. Adam věděl že jsem se v téhle situaci ještě nikdy neocitla takže to chápal. Chvilku se rozmýšlím ,ale říkám si kdy by byla lepší chvíle než teď ? „Ne. Nepočkáme." zasměju se a začnu z něho vyslíkat triko. „Já tě fakt někdy nechápu." Zavrtí hlavou a pokračujeme. Měla jsem trochu strach a taky to nebylo vůbec lehké se nějak pohybovat kvůli té sádře ,ale bylo to super.