Město světel

30.kapitola

Michel nám po snídani každé zavázal oči šátkem a vedl nás jednotlivě do auta. Jeli jsme docela dlouho a nesměli jsme si odkrýt šátek. Byly jsme strašně natěšené co to bude. Každou minutu jsme se ho ptaly jestli tam už budeme. Když konečně řekl jo opatrně jsme vylezli poslepu z auta a vzali jsme se všichni za ruce a táhl nás nějakým směrem. Pak jsme podle hlasu slyšeli nějakého pána ,jak mluví s Michelem. Když jsme někam nastoupili,zjistily jsme že jsme ve výtahu. Po chvilce jsme si mohly sundat šátky. Michelův hlas zněl strašně nadšeně a pořád se smál. Otevřeli jsme oči a všechny naráz jsme řekli "vááu". Měli jsme celou Francii jak na dlani. Byly jsme na vysoké věži ,z kterého šlo vidět absolutně všechno. Krásně šla vidět Eiffelovka. Všechno jsme si fotili na mobil a pak naráz jsme obejmuli Michela a nechtěli ho pustit. Poděkovali jsme mu za to, kam nás vzal a šlo na něm vidět že je rád. Říkal nám kde co je a taky oblast kde je "náš" dům. S Michelem se hlavně bavila Eliss a pořád jsme slyšeli jejich smích. Asi si včera padly do noty. Prožívala jsem nejlepší chvilky života. Mít kolem sebe tu nádheru a prožívat to s lidmi ,které mám nejradši. Možná i pomalu začínám odpouštět Emmě. Asi po dvaceti minutách jsme se rozhodli,že už toho bylo dost a zase pojedeme výtahem zpátky. Vešli jsme do výtahu a v zrcadle,které tam vyselo jsme se fotili. Najednou s námi výtah cukl a zastavil. Začali jsme se po sobě dívat a všichni byli strašně vystresovaní a nevěděli jsme co dělat. Najednou jak po domluvě jsme začali všichni neskutečně ječet a volat o pomoc. Mačkali jsme všechny tlačítka a bouchali do dveří. "To je jak ve filmu ty vole!" zapiští Regina. "Ale my to přežijeme že jo?" řeknu. "Viděla si snad někdy ve filmu ,že by někdo zemřel ve výtahu?" řekne mi Regina. Najednou z paniky vznikne smích a na moment se všichni uklidní. "Tak co budeme dělat?" řeknu ,ale Michel se neozývá ,protože nerozumí. Pak jsme mu to hned řekla anglicky a řekl nám že zkusí zavolat mamce. Všichni jsme si sedli na podlahu výtahu a čekali. Když Michel volal s jeho mamkou docela se u toho smál ,ale trochu vypadal že je zoufalý. Tak jeho mamka nakonec přijede k věži a řekne nějakýmu pánovi ať nás nějakým způsobem dostane na zem. "Co když tu už nebude kyslík?" začne šílet Eliss. "Nech toho. Přežijeme. Za chvilku přijede jeho mamka." řeknu. "Já jsem myslela ,že tohle se děje jenom ve filmech." řekne Emma. Michel se nám začne omlouvat a opře si hlavu o dlaň. Uklidňovali jsme ho a děkovali jsme mu za tak krásný výhled. "Já si myslím,že to za to stálo. Ten výhled byl neskutečný." řekne Eliss a pohladí po rameni Michele ,i když nerozumí o co jde. Někdy mi přišlo, že toho snad i holky využívali. Byl tak bezbranný a ani nevěděl jak se zachovat. Michel mi přišel občas stydlivý ,ale zároveň tak roztomilý a hodný. Seděli jsme na zemi a hleděli na sebe. Výtah s náma cukl a už se rozjel. Všichni si zhluboka oddychli a stoupli. "Tak jsme to přežili!" řekneme a obejmeme se. Když jsem se tak objímali tak řekl potichu Michel že mu budeme chybět a nás to málem rozbrečelo. My mu řekli ,že klidně někdy může přijet zase on do Česka a taky mu ukážem super místa. Odkývl to a když výtah otevřel dveře a my byli konečně na zemi Michelova mamka s taťkou nás taky všechny objali a poznádavala Michelovi ,proč jsme nešli po schodech. "Tady jsou jako i schody jo?" řeknu a holky se začnou smát. "A dneska je nějaký objímací den?" řekne Annis. "Jo,pro nás jo." řekne Emma a všechny se na sebe usmějeme. Když jsme odjížděli ,ještě nás zastihl pán věže co to měl na starosti a taky ten co nás nechal v tom výtahu. Omlouval se nám a pozval nás do vedlejší cukrárny na dort. Samozřejmě jsme neodmítli a šli tam. Já jsme si dala malinovo-čokoládový dort a k tomu vodu ,kde plavali maliny,třešně a jahody. Vykládali jsme si s tím pánem ,i když se přiznáváme ,že něco jsme nerozuměli ,ale vysvětlil nám ten výtah tak ,že zapomněl na nás a myslel si ,že na vrchu už nikdo není. Tak si uděl přestávku a vypnul výtah.