Shadows of future

Minulost- Budeme bydlet spolu!

Probudila jsem se další den.Otevřela jsem okno do mé skromné zahrádky a chvíli se jen tak kochala pohledem na zralé jahody, kvetoucí macešky, rozevírající se růže a vevětru se kolíbající tulipány. Hned po tom jsem přešla ke skříni a vyhrabala nějaký oblečení. Zvítězila tmavě modrá bunda, černé tričko a modré rifle a černý coversky.
 Otočila jsem se a spatřila se v zrcadle. Čelo jsem měla zalepené kusem obvazu. Bohužel si ale všechno pamatuju. Hned poté jsem ucítila štiplavou bolest na paži. Další náplast. Najednou jsem se začnula dusit dráždivým kašlem. Jak nejrychleji mi to šlo jsem se dostala ke sklenici s vodou.

Asi po půl hodině zírání do stěny jsem se rozhodla jít ven. Váhala jsem jestli mám. Venku není zrovna nejlepší počasí. Nakonec jsem se sebrala a vyšla ze dveří. Matka tady být nemusí, ale ti její poskoci určitě ano.

"Ukaž, pomůžu ti..."nabídla jsem se Minnie která sbírala ze země střepy květináčů.
"Už je ti dobře?"zeptala se mě po chvíli.
"Bylo i líp. Jsou hodně velký škody?"
"Jenom poshazovaný okrasný číčary. Ale Hendricksova kancelář je nevratně poničená. Všechny dokumenty, výroční práce, všechno je pryč.  Se všemi bude znovu sepisovat jeho údaje."seznámila mě se situací a nad poslední části věty protočila panenky.
"Se máme na co těšit."vzdychla jsem a přemýstila zmrzačenou květinku na záhon. 
"Někdo mezi námi je..."zbystřila Minnie a napřímila se.
"Nějaká krysa co sem nepatří..."přimhouřila oči a rozhlížela se po náměstí, které se hemžilo lidmi uklízejících spoušť.
"Myslíš že by se odvážili až mezi nás?"zvedla jsem se ze země. Ucítila jsem jemný větřík.
"Myslím že jo..."ozval se hlubší hlas Tobiase.
"Ahoj."pozdravila jsem do prázdna.
"Jsou to zákeřný svině..."procedil mezi zuby. Ruce měl plné různých kýblů a lavorů. Přes rameno zavěšený toulec s šípy a luk.Vlasy jako vždy směřovaly do všech světových stran.
"Nepovídej..."mluvila jsem jakoby sama se sebou.

"Poslouchejte všichni!"objevil se Hendricks a povyskočil na pařez aby ho bylo dobře vidět i slyšet.
"Všichni jste byli seznámeni s onou ošemetnou situací. Ale jedno nebylo do teď potvrzeno. Nyní vám mohu na sto procent oznámit, že jsou mezi námi špehové z Necitelných! Nepřeji si, aby se někdo potuloval po táboře sám. Pokud možno uspořádejte si skupinky kde budou nejméně 2 chlapci 2 dívky a jeden strážce! Pokračujte!"řekl naléhavým hlasem Hendricks a všichni se dali do pochodu a začnuli tvořit skupinky.
"Budem spolu?"zeptala se Minnie. Jen jsem přikývla a pohledem se zeptala Tobyho na to samé. Jen kývnul. Z dálky už jsem viděla Maxe s Crisem a Zoe jak přibíhají. Z druhé strany pak Danny s Jane. 
"Takže je nás 8..."pronesla jsem s úlevou. Na některých tvářích byl vidět pobavený úšklebek.
"Chtělo by to společný bydlení..."nahodil Danny laškovně.
"Není na to brzo?"dráždilla ho Zoey. Tím si vysloužila jeho káravý pohled.

Ztratila jsem se ve svých myšlenkách. Nikdy jsem o tom nikomu neřekla, ale můj dům nemá jen přízemí. Má i jedno patro. Dá se to očekávat když je to kmen mohutného stromu. Kdysi jsem odkouzlila dřevěné schody a patro nechaůa netknuté. Až na jednu drobnost..Nechala jsem tam krabici s věcmi se kterými jsem přišla do tábora.

"Ale u koho budem bydle ty chytrej?"probudil mě z přemýšlení Crisův hlas.
"U mě..."vložila jsem se do debaty. Všichni na mě nechápavě pohlédli.
"Jak tam chceš vecpat osm lidí?"
"Ten dům má patro."sklopila jsem pohled.
"Patro? Vždyť tam nejsou... Schody... Ty jsi je odčarovala viď?"položil mi Toby ruku kolem ramen a já zpozorovala žárlivé pohledy Crise a Maxe. Kdyby jenom věděli, že jsem si mezi nimi vybrala...
"No a co? Já dvě patra nepotřebovala. Jsem skromná. Ale jak vidím, tak se nám teď šikne..."naklonila jsem hlavu.
"Fajn, jde se stěhovat..."pohodil Danny rukama.
"Sbalte si ty nejdůležitější věci. Nábytek nechte nábytkem. S Maddie seženem časopisy a já ho vyčaruju."usmál se Max a shodil Tobyho ruku z mých ramen.
"Fajn... Maxi? Vykouzli tak 20 krabic. Hned!"rozkázala Zoey a Max jen nakrčil obočí. Zoey mu pohledem nedávala na vybranou a tak mávnul hůlkou a objevilo se 20 krabic. Každej si nějakou vzal a rozešel se ke svému domu, Já společně s Maxem odešla ke mně.

"Fajn...Chtělo by to ty schody."usmál se na mě Max a odložil si tašku co měl hozenou přes rameno. Zazubila jsem se a znovu se zasoustředila. V místě, které jsem měla určené na cvičení, vyrostl malý zohýbaný kmen stromu tvarovaný do malých schodků.
"Ty jsou pěkný!"rozplýval se Max a rozběhl se po nich nahoru.

"Maddie? Něco tady.."nedořekl protože jse, s povzdechem vyšla za ním.
"To jsou věci...Věci z toho dne, kdy jsem se tu objevila..."usmála jsem se a sedla si z druhé strany krabice.
"Maxi, řekni mi všechno z toho dne kdy jste mě našli. Nikdy mi to nikdo neřekl. Pravda, že jsem se ani neptala ale... Co jsi ten den dělal?"zeptala jsem se a přehrábovala se v krabici s převážně plnou oblečení.
"Celej den nebo jen to jak jsme tě s Crisem našli?"zaculil se.
"To je jedno..."sklopila jsem pohled a čekala až začne.

"Dobře tedy... Ten den jsme se s Crisem rozhodli, že zkusíme opustit bezpečí tábora. Celý den jsme si to plánovali a mysleli si jak jsme nenápadní. Celej den jsme si hráli na špiony a plánovali jak ty stvůry v lese zabijeme a budeme slavní. Chtěli jsme se svěřit Dannymu, jenže ten se bavil se svojí partou. Pomalu se blížil večer a my si chystali naše zbraně v podobě Tobyho luků, Dannyho nožíků a mojí hůlky. Byli jsme nerozluční! Ten večer se konalo posezení s poučením o bezpečnosti v tomhle období. My dva jako největší rebelové nešli. Dva jedenáctiletí magoři chtějí zabít bůhví co..

Vyšli jsme z náměstí a propletli se tou uličkkou vedoucí k bráně. Cris mě zastavil a vystrašeně hleděl před nás. Ploužila se tam nějaká osoba. Napnul jsem tětivu luku,Mířil jsem do země a společně s Cristianem se k ní přibližovali. Po chvilce jsme zjistili že je to dívka. Ty.
'Maxi, to je holka'
'Nekecej... Hej co když je z Necitelných?'
'Každopádně jakto že žij....Maxi ona spadla! On je mrtvá!!! Pomooooooc!!!!'
'Co je?'ozval se po chvilce Dannyho hlas. Pak tě odnesl sem a zbytek znáš..."usmíval se nad vzpomínkou.
"Díky Maxi.."usmála jsem se a vytáhla z krabice svetr, co mi máma přikázala v ten den si obléct.

"Fajn!!! Jsme tady!!! Začni stavět zdi botaničko!"ozval se povrchní hlas Dannyho. Odhrnula jsem se pramen vlasů z náplasti a zasmála se.