Shadows of future

Flashback

Představte si sami sebe. 
Je vám 10 a nějakou tu dobu už víte že jste jiní. Že jste výjimeční, ale všichni kolem vás to vnímají jako nebezpečí. Nemáte rozum a nevíte že to máte skrývat. Přesně tohle se stalo mně.

"Madison! Ksakru kde vězíš?! Škola začíná za 15 minut musíme jet!!" křičela na mě máma. Seděla jsem v okně a sledovala ostatní děti jak naskakují do autobusu. Byly jiné než já...Nebo já byla jiná než oni? Jakmile jsem uslyšela mámin křik, vzala jsem tašku a seběhla dolů.
"No konečně." ulevila si mamka a zabouchla za mnou vstupní dveře.

"Dneska budeš do osmi sama doma. Mám práci. Domů přijď pěšky, nebo autobusem." mluvila na mě nepříjemným tonem. Bála jsem se dokonce cokoliv říct.
"Rozumíš!?" vydala ze sebe polohlasně.
"Ano maminko, rozumím..." odpověděla jsem. Začala se jí třást brada.
Zastavila u školy a řekla mi, ať jí okamžitě zmiznu z očí. Jakmile jsem  vyskočila z auta, chtělo se mi brečet, ale udržela jsem se a se sešity na hrudi šla ke vchodu do školy.

"Hele! Rogersová!!" křičeli na mě kluci ze třídy. Všichni ze mě cítí podivnou energii a proto si mě moc neoblíbili. Zrychlila jsem krok.
"Ne tak rychle prcku." zastavil mě jeden. Tohle byl zrovna šesťák. Tahal se s klukama od nás.Lépe řečeno kluci od nás s ním. Ke studentům druhého stupně jsem vždycky chovala úctu. Ostatně, já úctu chovala ke všem dětem na škole.
"Já..Já.." koktala jsem. Než jsem stihla cokoli udělat, moje sešity letěly k zemi.
"Co ty? Jsi jen pěkně odporná." uchechtl se jeden. Vážně jsem měla namále. Naštěstí pro mě zazvonilo a oni odešli. Pomalu jsem sesbírala sešity a utřela slzu. Na poslední chvíli jsem vběhla do školní budovy. Už zase to začíná. 
Den jako každý jiný. Hodina,posměšky, urážky, šikana.Hodina,posměšky,urážky šikana.Hodina, posměšky,urážky,šikana... Takhle to jde každý den. Na obědy raději ani nechodím.

Konečně nastala ta super chvíle, kdy můžu jít domů.
"Dneska budeš do osmi sama doma. Mám práci. Domů přijď pěšky, nebo autobusem." probleskla mi hlavou mámina slova. Autobusem nikdy! Půjdu pěšky. Bůhví, co bych si musela v autobuse prožít. Rozhodla jsem se že si udělám takovou procházku. Nejprve jsem si zašla do obchodu pro párek v rohlíku a pak se vydala k opuštěnému, malému lesíku, kde to dobře znám.
  
Klacíky a větvičkami jsem prolezla doprostřed lesíku a zamířila ke svému bunkru. Jenom tady můžu být sama sebou a používat své schopnosti. Zahodila jsem batoh do bunkru a vytáhla si svého malého plyšového králíčka, kterého mi dal táta v den kdy zemřel. Bylo to před pěti lety. Pracoval jako hasič a při jednom případu ho zavalil hořící trám... Skoro si na něj nepamatuji. 

Sama jsem se poté posadila na dečku a králíčka položila vedle sebe. Sedla jsem si do tureckého sedu a zadívala se na malou, pošlapanou, tyrkysově modrou a uvadající kytičku. Nahnula jsem se k ní a zprava i zleva kousek od ní přiložila ruce. Začala jsem se soustředit a kolem květiny se vytvořila zelenkavá a třpytivá mlha. Květinka se začala rovnat a rozkvétat. Díky mé schopnosti ovládat přírodu jsem dala život jí i její dvojnici, která díky mě rozkvetla hned vedle. Usmála jsem se. Měla jsem pocit že mě někdo sleduje. Rychle jsem vstala a rozhlédla se kolem.Větřík mi foukal skrz mé vlasy stažené do dvou culíků. Jak říkám, nikde nikdo. Podívala jsem se na pravou stranu. Do teď nevyužité místo. Moje ruka namířila na to místo a já se začala soustředit. Země se trošku zachvěla a po chvíli se v ní objevil malý zelený výhonek. Nepřestávala jsem se soustředit. Po chvilce přede mnou stál malý stromeček a po další chvíli přede mnou stál strom větší než náš dům. Trošku jsem mu vytvarovala větve a zasmála se. Chytla jsem se první větve a nohu položila na malý výstupek. Pomalu jsem dolezla až na vrcholek stromu a naskytl se mi pohled na celé město obklopené lesy, do kterých je vstup pouze na vlastní nebezpečí. Jen tenhle malý je přístupný, ale koho by lákaly lesy? Možná tak mě. Malou holčičku se schopnostmi ovládat přírodu. Chvíli jsem jen tak seděla na tlusté větvi v koruně stromu a nohy nechala volně svěšené. Po chvíli jsem si ale řekla že se vydám k domovu. Vytvořila jsem si schody v podobě zakroucené větve a seběhla dolů. Schody se pak jedním mávnutím ruky  přeměnily v hubený vysoký strom a já popadla batoh s králíčkem a vyběhla z lesa.

Přeběhla jsem přes náměstí a doběhla až ke kraji města. Otevřela jsem staré rozvrzané dveře a vyběhla do třetího poschodí. Odemkla jsem, vběhla do pokojíčku, vytáhla si sešity a udělala si úkoly. Poté jsem zašla do kuchyně a dívala se z okna na rušnou ulici. Když jsem chtěla jít zpět do pokoje a seskočit ze stoličky, tak mi stolička podjela. Padala jsem k zemi a každý určitý a nehlídaný pohyb rukou znamená malér. Mé tělo s ránou dopadlo na zem.Naneštěstí zrovna přišla máma a všechno viděla. Rukou jsem se dotkla podlahy a z ní okamžitě vyrostl obří strom.
"AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA!!" zakřičela máma a couvala ode mě.
"Maminko!" vykřikla jsem a chytla si zápěstí. Couvala ode mě.
"Jdi ode mě! Ani se ke mně nepřibližuj!" štěkala a já se rozbrečela. Mamka zmizla v mém pokojíčku a já slyšela jen jak něco padá na zem. Přicupitala jsem do pokojíku za ní.
"Ani se ke mě nepřibližuj!" vykřikla a natáhla ruce na znamení odporu. "A sbal si věci co chceš s sebou!"
"Kam jedeme maminko?" zeptala jsem se a utřela si slzu.
"SBAL SI!" zařvala a já leknutím uskočila. Vytáhla jsem malou taštičku a naskládala do ní pár hraček a plyšáčka králíka. Máma mi naházela zase většinu oblečení do školní tašky.
"Tohle si obleč a odcházíme!" vykřikla a hodila po mě svetr a rifle. V kuchyni mi přidala do batohu nějaké jídlo a mou malou taštičku.
"Vypadni!" vykřikla a nechala mě projít vstupními dveřmi první. Vyběhla hned za mnou k autu. Donutila mě nasednout a když jsem se jí omylem dotkla začala hysterčit. Nevím kdo na tom byl v tu chvíli hůř. Sedla jsem si na zadní sedadlo. Auto se prudce rozjelo.
"Maminko, kam mě to vezeš?"  vzlykala jsem.
"Pryč. A nejsem- Ode dneška nejsem tvá matka! Ty nemůžeš být moje dcera!" křičela hystericky a já plakala.

Zastavila uprostřed silnice, kde se protínaly dva lesy. Bylo to daleko od domova. 
"Vylez!" poručila mi a já poslechla. Vzala jsem si batoh a vyskočila z auta. Matka hned za mnou. 
"Vidíš tamhle ten žlutý kvítek?" zeptala se a ukázala na šmouhu v dálce. Mou odpovědí bylo přikývnutí.
"Jdi pro něj!" křikla a založila si ruce na prsou. Nevěřícně jsem se na ni podívala. Když nic neříkala rozeběhla jsem se. Když se kvítek nacházel v mé dlani, uslyšela jsem zaskřípání pneumatik. Natáhla jsem ruku s kvítkem směrem kde byla máma. Když jsem se otočila, mé oči nespatřily ani mámu, ani silnici, ani auto.
"Maminko..." zašeptala jsem a rozplakala se.

Nevím jak dlouho jsem běhala sem a tam. Nevěděla jsem kam jdu, kolik je hodin a jestli přežiji. Jedno jsem věděla jistě. Jsem desetiletá holka ztracená v Zakázaném lese.
Po dlouhé době bloudění, se přede mnou objevilo něco připomínajíc lidské obydlí. Ne obydlí. Tábor. Přišla jsem blíž a těsně před bránou tábora se zhroutila únavou. Pamatuji si jen křik dvou chlapců a mužské ruce co mě zvedaly.