Shadows of future

Druhý svět

"Ne.."odtáhla jsem se od něj a zastrčila si pramen vlasů co mi spadl do obličeje za ucho.

"Neříkej, že se ti to nelíbilo!"zasmál se a já se musela zasmát také.

"Hahaha."zasmála jsem se ironicky a srazila ho do vodopádu. Následovala jsem ho a skočila za ním.

"Ale nemůžeš to zapřít!"křikl na mě vprostřed pádu. Ležel ve vzduchu a měl založené ruce na prsou.

"Hele Romeo, radši už nás zachraň od mokrýho dopadu."sykla jsem na něj. Jen protočil očima a luskl prsty. Pod vodopádem se zvedla voda do dvou vodních skluzavek. Dopadla jsem na vršek a sklouzla se společně s Crisem dolů. Samozřejmě celá zmáchaná.

"Trochu mokrá ne?"popichoval mě pořád.

"Se o to postarej ne?"oplatila jsem mu ton hlasu a rozpřáhla ruce. Ušklíbl se a zamotal prstem ve vzduchu. Hned ode mě vzlétly kapičky průzračné vody a hned zase dopadly na zem.

"Ještě něco má paní?"poklonil se. Oběhla jsem ho a skočil mu na záda.

"Odvoz až domů!"napřímil se a já se neudržela.

"Je mi líto, Vládkyně si hold bude muset dojít po svých..."pohodil rukama a vyrazil k obrovské zdobené bráně.

"Čekej!"křikla jsem za ním a doběhla ho. Zaculil se, ale stále se na mě neráčil podívat. Vzdychla jsem a zrychlila krok.
"Nějaká moc nedočkavá ne?"snažil se vtipkovat. Kam vlastně spěchám? Cris je z nás dvou jediný, kdo ví, co se za bránou odehrává a jak na mě budou všichni reagovat.
"Nevím kam se hrnu, když se tam vlastně bojím jít."zastavila jsem se.
"Neboj se. Všichni ti jen budou provolávat slávu a klanět se ti."řekl vážným tonem.
"Cože? Crisi já jsem holka z předměstí ne nějaká Vládkyně!" vydechla jsem.
"Neboj se. Nevím kolikrát ti to mám ještě zopakovat. Budu tam s tebou..."zašeptal konejšivě a propletl své prsty s těmi mými.
"Snad máš pravdu..."vzdychla jsem a opřela se o něj.
"Neboj, jsou to lidi jako my... A ty jsi je zachránila Madison..."usmál se a vyrazil kupředu s mojí rukou v jeho dlani.

Jeden krok, druhý krok...Poslední...Jsem v táboře. Nebo vesnici? Městě? Je to tu obrovské! Široká písčitá cesta vede k obrovskému placu uprostřed toho všeho, kde stojí obří dřevěné podium. Po stranách cesty se nachází nejrůznější obchůdky, knihovny, kavárny, restaurace a dokonce i muzeum. Hned za podiem uprostřed se nachází obrovská budova se znakem, který z jedné části poznávám. Jedna polovina, je znak Dobročinných. Polovina jelení hlavy. A druhá část? Černý havran se zeleným okem. Cristian mi tvrdil pravdu. Dobročinní a Necitelní se spojili v jeden celek.
Po stranách hlavní budovy, stojí další dvě. Jedna je určitě škola a ta druhá...
"To je stáj."řekl Cris, když viděl směr mého pohledu. Přikývla jsem a pokračovala v rozhlížení.

Zvedla jsem hlavu a uviděla obří skály a v nich vytesané velké plochy na kterých byly postaveny krásné domy a ubytovny. Mezi jednotlivými polovinami domů proudil dolů další vodopád, který spadal pod skály do obřího jezera, ze kterého vytékaly dvě řeky, které obklopovaly město každá z jedné strany. Vytvářelo to úžasný přírodní úkaz.

"Vládkyně se probudila!"
"Ona žije!"
"Zavolejte ho!"
"Musí to vědět!"
"Náš rod nevyhyne!"
"Ať žije Vládkyně!" ozývalo se ze všech stran. Nevěděla jsem, kam se koukat a proto jsem pohled upřela na obří znak na centrální budově.Najednou ke mně přiběhla malá holčička v černých šatech a rozpuštěnými vlasy.
"Děkuju... Zachránila jsi mojí maminku..."zašeptala a podala mi věnec spletený z barevných orchideí. Hned zmizela v davu. Zaraženě jsem se zastavila a přejela prstem po okvětním lístků jedné z květin. Stála jsem před podiem, snad všichni obyvatelé se shromáždili přede mnou. Volali mé jméno a slova vděku. Rozhlížela jsem se z jednoho na druhého. Neviděla jsem zjizvené obličeje, pásky přes oči nebo propadlé tváře jako ve věznici a u Necitelných. Viděla jsem plné rysy obyvatel tohoto města, výrazné šťastné oči a čisté tváře. Plné rty vlnící se při vykřikování mého jména. Svalnatá a zhojená těla pohupující se do rytmu křiku... Viděla jsem štěstí a veselost...

Najednou všichni poklekli. Včetně Crise který stál doposud v čele davu. Někudy se do popředí propletli i mojí přátel neboli Strážci Druhého světa. Kromě Victorie.
Nechápala jsem. Až po chvíli jsem uslyšela klapající podrážky. Otočila jsem se směrem k podiu.

"Přeci jen jsi se probudila."ozval se hlubší mužský hlas. Neodpovídala jsem. Bryan se zastavil metr před koncem dřevěné plochy. Z levé strany za ním kráčela Victoria se zlatou čelenkou v podobě korunky a z pravé strany za ním Hendricks.
"Věděl jsem že jsi bojovnice..."pokračoval a naznačil klečícím lidem, ať vstanou. Victoria došla taktéž ke kraji a natáhla ke mně ruku. Chvíli jsem váhala, ale přijala jsem ji a nechala se vyzvednout na podium za nimi. Z publika se ozval veselý křik. Teprve teď mi vše začalo docházet. To kde jsem, co se děje, co se stalo... jen jedna otázka zůstávala... Kdo jsem já a kde jsou všechny vysvětlivky?

"Chci odpovědi!"vydala jsem ze sebe rázně a silně sevřela věnec. Ten se začal rozpadat a okvětní lístky se pochroumaně odporoučely k zemi. Pohlédla jsem k nim a jednoduchým zakroužením prstu, je vrátila do původního stavu.

Bryan na mě pohlédl a chápavě pokýval.
"Vraťte se ke své práci!"křikl do davu a všichni se na jeho rozkaz začali rozcházet. Victoria pokrčila kolena a mírně se uklonila a společně s Henxem odešli. Nespouštěla jsem oči z Bryana, neboli mého otce. Šaty mi vláli ve větru, který vytvářela Dannyho a Janeina lehká bouřka.
"Máš je mít... Ostatně, zasloužíš si je..."řekl Bryan a položil mi paži na ramena.