Shadows of future

Minulost- Předmět

V tu chvíli se se mnou vše zatočilo. Myslí to vážně? Máma mi nikdy o nějakém sourozenci neříkala. Teď musí blafovat. Nebo ne? Nemám nárok na jakékoli přemýšlení. Moje údajná sestra se mě chystá zabít. Co mám dělat?

"Cože?"vypravila jsem ze sebe. Victoria se jen ďábelsky usmívala. Její tmavé oříškové oči se zahleděly do těch mých. Začala jsem být nervozní. Ruce se mi potily a na čele mi také vyrazil pot. Bála jsem se. Co mám kruci dělat?

"Teď už je to stejně jedno!"řekla a vymrštila proti mně ohlušující vlnu zvuků. Odhodilo mě to dozadu a zastavil mě až náraz o Dannyho pevné tělo.

"Jak moje sestra?"nedokázala jsem se nadechnout.

"Cože?"vykřikl Danny a mršti vší silou blesk do jeho protivníka, který zařval a zmizel v nedohlednu.

"Dobrá otázka..."zamračila jsem se.

"Teď ještě není tvůj čas..."zašklebila se Victoria, když spatřila skupinku Necitelných připravenou k útoku.

"Kdyby sis rozmyslela přestup, možná bude vše jinak..."ušklíbla se Vic a poslala proti mně zvukovou vlnu.

Padla jsem na kolena. Takhle bezmocná jsem se ještě nikdy necítila.

"Co to mělo být?"zeptal se Danny a klekl si vedle mě. Přes tvář měl 4 škrábance, jeho protivník mu musel nehty rozříznou tvář.

"Já nevím..."přiznala jsem a opřela se o něj.

"Pojď...Uvařím ti čaj a..."

"A co,Danny? Popovídáme si o tom, jak je krásnej den? Já nemů..."nedořekla jsem a hlavou mi projela strašná myšlenka. Prudce jsem se vyšvihla na nohy a Danny na mě ze země jen polekaně zíral.

"Kde...Kde je Zoey!?"vykřikla jsem a panicky se rozhlížela po zpustošeném táboře. Danny taktéž vyskočil na nohy.Uviděla jsem Crise jak podepírá Minnie a pomalu se k nám přibližují.
"Crisi!! Minn! Kde je Zoey!?"rozeběhla jsem se k nim a pohlédla na Minnieninu zraněnou nohu.
"Proboha! Jsi v pořádku?"zhrozila jsem se.
"To se zahojí... Počkej, Zoey není s váma?" lapala po dechu Minn.
"No to snad ne!"ulevil si Cris.

"Fajn... Takže Minnie jde na ošetřovnu. Crisi ty se podíváš kolem jezera a potůčků, Maddie ty prolezeš lesy, Jane ty se zkus podívat kolem nejpostiženějších míst. Max jde s Crisem a Toby s Maddie... Já jdu s Jane."rozkazoval Danny. Všichni jsme přikývli a rozešli se k určeným místům. Všude po táboře a všech plochách jemu náležících se ozývaly výkřiky v panice hledající Zoey.

"Zoy!!! Zoey!! Prosííím!"křičela jsem pořád dokola. Toby mě občas doplňoval. V ruce pevně svíral luk a na zádech se mu pohupoval poloprázdný toulec se šípy.
"No tak! Zoey!!"vykřikovala jsem.
"Tady nebude.."sklopil Toby pohled a pověsil si luk přes rameno.
"Toby já se o ní bojím..."propadla jsem panicky a padla mu kolem krku.
"Neboj... Určitě je někde v pořádku..."chlácholil mě.
"Víš co? Pojď se podívat k bráně, jestli tam něco, nebo někdo nebude jo?"snažil se usmívat. Kývla jsem.

"Co přesně se dneska vlastně stalo?"zeptal se Tobias po chvilce kráčení v lese. Vzdychla jsem si a snažila si to sama uspořádat v hlavě. Je to ještě horší než v přítomnosti ze které jsem přišla... Vlastně když to tak vezmu tak z mé přítomnosti a Tobyho budoucnosti. Bože to je tak komplikované!
"Taky bych ráda věděla Toby, ani nevíš jak..."povzdechla jsem si.
"Tak něco si pamatovat musíš ne?"
"Fajn... Bylo mi zase blbě...To bylo to ráno, jak Danny odhalil Victorii. Pak se to zvrtlo v celodenní boj, spoustu zranění a já nevím co všechno. Když jsem se ocitla tváří v tvář Victorii, řekla mi něco, co si nějak nedokážu dosadit do spojitostí..."přimhouřila jsem oči a vystoupila z lesíku na náměstí.
"Co ti řekla?"naléhal.
"Že je moje sestra. Nedokážu si to vysvětlit. Kdybych měla sestru, tak o tom snad vím ne? Nebo to byla jen informace co mě měla zmást?"kladla jsem si řečnické otázky.

Pokud se chcete vypovídat, svěřit se někomu a mít jistotu, že se to k nikomu dalšímu nedostane, pak je Toby dokonalým společníkem. Vždycky vás vyslechne a snaží se příjít na všechny proměnné. A jako bonus máte jistotu, že to nikomu nepoví. Co víc si přát?

"Co je to?"zaostřil Tobias na neurčitý předmět v bráně.
"Mám horší zrak než ty... Já to určitě nerozeznám!"protočila jsem očima. Toby si sundal luk ze zad a k jeho tětivě si přiložil jeden z pečlivě vybroušených šípů. Jedno škrábnutí touhle vražednou zbraní a máte památku na celý život.
Toby se pomalu plížil za bránu. Předmět ležel za oslabenou a téměř nefungující stěnou. A nejen že jsme byli napadeni. Je i jedno z nejnebezpečnějších období v roce.Byla jsem připravena kdykoliv Tobyho v případě ohrožení bránit.

Přešel za bránu. Tětiva stále napnutá a šíp k ní přiložený. Čelo se mu orosilo potem a adrenalin mu putoval celým tělem. Bylo to poznat i 6 metrů daleko.

Přešel ochranou stěnu a tětivu napnul ještě víc. Cokoli se teď může stát. Nebo se taky nemusí stát nic.

"Je to bota!!!"slyšela jsem jak křičí. Povolil napětí jeho tětivy a šíp zasunul zpět do toulce. Pomalu zvedl předmět ze země a byl na cestě zpět. Pořád byl v ohrožení. Bála jsem se jako malá. Cítila jsem každičký tlukot mého srdce. V uších mi doznívala melodie z Victoriina útoku.

Jen jsem bezmocně stála a sledovala přibližujícího se Tobyho. Poznala jsem ten předmět.

Zoeyina bota...