Společnice

5

Další noc. Další vystoupení, tentokrát pooldance, takže opět žádný extra kostým. Vědomí, že je to jeden z posledních, ne-li poslední tanec, je překvapivě bolestivé. Užívám si každou otočku. Každé tlesknutí diváků.
Opět stojí vzadu s rukama v kapsách. Dnes má ale jiný výraz. Jakoby vítězoslavný.
U baru si vezmu sklenku a než ji stihnu přiložit k ústům je u mě.
"Je něco, co neumíte?"  Napiji se a teprve pak odpovím.
"Pít s mírou." Koutky se mu zvlní v jemném úsměvu.
"Můžeme?" Zamává složkou a opět zamíříme k boxu abychom měli klid.

Vytáhne všechny podklady a rozloží je přede mnou.
"Tohle je finální verze. Přečtěte si ji a pokud budete souhlasit, podepište na místě označeném papírkem na obou kopiích," položí vedle papíru pero.
Vezmu si ji a pohodlně se posadím do křesla abych ji prošla.
Celou dobu je v místnosti ticho a je slyšet jen šustění papíru, jak obracím listy. Na poslední straně se zastavím a zůstanu hledět na tenký proužek neonově žluté nálepky.

"Něco se vám nezdá?" Ozve se, když už se mu to zdá dlouho.
"Ne, jen," zamračím se a zavrtím hlavou. Nemusí vědět všechno. "To je jedno," vezmu pero a zhluboka se nadechnu, než modrý inkoust zpečetí můj osud na další rok. Druhý podpis už není tak těžký.
"Dobře. To bychom měli," vezme si jednu kopii a druhá zůstane mě. "Kdy tě uvolní? Abych věděl, kdy pro tebe přijet." Pokrčím rameny.
"Banx ví že končím a můžu odjet kdykoliv."
"Takže klidně hned?" To mě trochu zaskočí, ale asi nemá cenu to protahovat.
"Jo, jen se skočím převléct a rozloučit."
"Výborně. Počkám u baru."

Tak tohle jsem nečekala. Vyjdu do svého pokoje a převléknu se do jednoho z mála mého vlastního oblečení. Vytahaný svetr padající z ramen a černé legíny. Kostým vrátím do skříně a do batohu nahážu to málo co mám.
Zajdu do kanceláře za Banxem rozloučit se. Není moc těch, se kterými bych měla tak dobré vztahy aby mi chyběli. Jen on a Terry.

"Terry, tak já jdu," zastaví se uprostřed pohybu a vydechne. Obejde pult a pevně mě stiskne.
"Drž se kočko. A někdy se ukaž."
"Pokusím se."
"Jo abych nezapomněl," sáhne za pult a podá mi flašku mého oblíbeného pití, "tohle je pro tebe."
"Díky," ještě jednou ho obejmu a pak zamířím k druhé straně, kde už na mě čeká můj nový šéf.
"To jsou všechny tvoje věci?" Podívá se překvapeně na batoh.
"Jo. Pořád je to víc, než když jsem sem přišla." Při té vzpomínce se musím pousmát. Tehdy jsem byla jiná.

Chladný vítr mě ovane a přestože by mi měla být zima, je to příjemná změna. Nebe je černé a ulice tiché, což k současné hodině není nic zvláštního. Je něco kolem druhé ranní, ale já mám pocit, jako by bylo už sedm. Jsem unavená.

U krajnice zastaví černý mercedes a Josh otevře dveře za spolujezdcem.
"Ukaž, ten batoh ti vezmu," podám mu ho a nejistě nastoupím. Položí ho na sedadlo spolujezdce a pak obejde auto aby se posadil vedle mě.

Rozhlédnu se a nepříjemný pocit mi nedovolí se uvolnit. Prohlédnu si kožený interiér v černé barvě, madlo i podlaha jsou podsvíceny modrou barvou aby působily nerušivě a zepředu se line tichá hudba, která navozuje spánek.
Ve zpětném zrcátku se pousměji na řidiče, který pokývne na pozdrav a po Joshově povelu se rozjede.

"Co se děje?" Zeptá se po pár minutách, kdy sedím jako na trní a nervózně si mnu ruce.
"Nic," kuňknu, ale nepodívám se na něj. Sleduji bílé tenisky, které v modrém světle vypadají zvláštně.
"Do smlouvy jsem to nedal, ale chci, abys byla upřímná a já se pokusím o totéž. Aby to fungovalo, musíme být vůči sobě upřímní a důvěřovat si." Skousnu si ret a dál sleduji boty. Jak mám důvěřovat několik, koho znám tři dny?

"Jen že na něco takového nejsem zvyklá. Bojím se čehokoliv dotknout," vysoukám ze sebe nakonec.
Když nic neřekne pootočím hlavu. Sedí natočený mím směrem a usmívá se.
"Nemáš se čeho bát. Nebudu tě hubovat za to, že je zaťapané sklo," snaží se to odlehčit, ale moc to nepomáhá. "Ne vážně. Chápu že se cítíš nejistě, ale měla by sis rychle zvyknout. Pozítří jedu na pracovní víkend a budeš tam i sama s ostatními ženami, takže se nesmíš chovat takhle, přestože je to přitažlivé. Rozcupovali by tě během pár minut."

Zhluboka se nadechnu. Musím se sebrat. Společnici už jsem dělala. Nebylo to na takové úrovni, ale to zvládnu. Musím.
Přikývnu na souhlas a otočím se k oknu a sleduji ulice.

"Nemáš hlad?" Zeptá se po delší chvíli, kdy oba mlčíme.
"Jo, něco bych snědla." Řidič zastaví podle jeho pokynů a když se za pár minut vrátí s taškou, která nádherně voní okamžitě ožiji.
"Zítra přijde kadeřnice a kosmetička. A chtěl bych tě vzít nakupovat." Přikývnu a dál se cpu.

Na místo dorazíme přibližně o půl hodiny později. Ve tmě není dům moc dobře vidět, ale i tak dokážu odhadnout, že je obrovský.
Vejdeme dovnitř a poslušně ho následuji do patra a snažím se si zapamatovat cestu.
Nakonec vejdeme do pokoje, kde na židli položí můj batoh a jde rozsvítit.

"Dům ti ukážu zítra. Támhle je koupena a tam šatna. Pár věcí jsem ti už pořídil. Pokud ti nebudou vyhovovat, samozřejmě si můžeš koupit jiné. Tady máš kreditku. Na tu ti budou chodit peníze. Máš tam nějaké peníze aby sis mohla pořídit co potřebuješ. Kdyby to nebylo dost, stačí říct."
"Díky."
"Musím ještě vyřídit pár věcí. Klidně se umyj a měla bys tam mít nachystané i nějaké pyžamo." Jakmile za ním klapkou dveře zhluboka vydechnu. Rozhodnu se nejprve umýt a pak prozkoumat pokoj.