Společnice

23

"Jsi v pořádku? Neudělal ti nic?" Zavrtím hlavou a snažím se vzpamatovat. "Kde je Josh? To tě tu nechal samotnou?" Bože! Proč tolik otázek?!
"Já nevím," řeknu až příliš podrážděně. Jako by až teď pochopil, v jakém stavu vlastně jsem.
"Dobře. Tak jo," prohrábne si vlasy a přemýšlí, co by měl udělat.

"TJ? Co se tu děje?" Ozve se dobře známý hlas.
"No konečně," uleví se mu, "měl bys ji odsud dostat. Je tu Roger."
"Cože? Udělal ti něco?" Podívá se na mě a když jen zavrtím hlavou popojde blíž. "Lil, všechno bude v pořádku ano?" Cítím další slzy, ale jsem tak rozhozená, že jen vzhlédnu a sotva ho vidím.

"Ježiši, pojď sem," zašeptá a přitáhne si mě do objetí. Cítím polibek ve vlasech a jak se nadechl.
"Omlouvám se že jsem tě tu nechal. Nečekal jsem, že tu bude."
Nedokážu ze sebe dostat ani slovo. Mám knedlík v krku, skleněné oči, jsem vyděšená a zmatená.

"TJ, mohl bys s ní počkat než dojdu pro auto?" Odtáhne se a zadívá se mi do tváře, "Hned jsem zpátky ano?" Přikývnu a obejmu se pažemi.
"Lili," ozve se TJ, když jsme sami. Vzhlédnu k němu a on si smutně povzdechne. "Nedělej to," jeho hlas je smutný. Nechápavě svraštím obočí. "Neopouštěj ho."

Jak tohle mohl poznat? "Je lepší než si myslíš. Každý děláme chyby." Snaží se ho zastávat.
"Viděl jsi, co mu udělal?" Zašeptám a při vzpomínce na zjizvenou tvář mi po zádech přeběhne mráz.
"Ano. Byl jsem u toho." Zamračím se ještě víc.
"A dovolil jsi to?"
"Na Rogera jen slovní hrozby nestačí. Buď tohle, nebo ho zabít. Co bys chtěla raději?"

Neodpovím. Přestože je to někdo, kdo mi vyhrožoval, nikdy bych mu nepřála smrt.
"Proč si myslíš, že ho chci opustit?"
"Vidím ti to na očích. Zničí ho to." Zavrtím hlavou.
"Ne. Překousne to a pořídí si další společnici. Nějakou plnohodnotnou." Smutně se pousměje.
"Další už nebude. Neznáš ho jako já."
"A ty zase tak jako já."
"Vím jak to mezi vámi je. Nemusíš hrát tu vaši hru. Řekl mi všechno." Zavrtím hlavou.
"Možná znáš ho, ale neznáš mě. Nejsem pro něho správné rozhodnutí. Zničila bych mu život a později by toho litoval."
"Jestli jsi nebo nejsi správné rozhodnutí by si měl určit on. Neměla bys to rozhodovat za něj."

Chápu že se snaží zabránit abych ublížila jeho příteli, ale nezná všechna fakta. Jediné, co pro něj můžu ještě udělat je, že mu dám to, co bych jako správná společnice měla.
Bude to pro mě těžké, ale sama pro sebe to tím uzavřu.

"Lil, můžeme?" Objeví se vedle mě a já se na TJ pousměji.
"Sbohem," obejmu ho a z blízka zašeptám: "Dej na něj pozor."
Povzdechne si a přikývne.
"Sbohem."

Vyjdeme před vchod, kde už je přistavené auto. Josh mi otevře dveře a nasedne vedle mě.
Vezme telefon a vytočím číslo.
"Jste připraveni? Dobrá, za deset minut jsme tam. Chci okamžitě odletět," trhnu sebou.
"Odletět? Kam?"
"Chtěl jsem tě tam vzít až v zimě, ale i teď tam bude krásně."
"Kde?" Otočí se ke mě a pousměje.
"To je překvapení."
Nesnáším překvapení!

💠

Teprve když přistáváme se rozhlédnu abych konečně zjistila kde jsme. Vzhledem k tomu, že mi dal tašku s teplým oblečením na převlečení, mě sníh nezaskočí. Nasadím si čepici a zapnu kabát než vyjdu ven.
Vzduch je chladný, nepříjemně řeže do plic, ale po chvíli už mi to ani nepřijde.
Nasedneme do terénního auta a Josh sám řídí. Zastaví až u dřevěného domu.
Vystoupím a rozhlédnu se kolem. Je tu nádherně. Slunce se na napadaném sněhu nádherně leskne až musím přivřít oči.

"Tak pojď," pokyne mi, když už stojí u dveří a já stále zírám na bílou pláň.
Je to útulný dům. Někdo dopředu zatopil, takže hned při vstupu mě začnou štípat tváře, jak rozmrzají.
"Pokoj je nahoře, v zadu kuchyň a obývák. Není to moc velké, ale stačí to." Přikývnu a zamířím nahoru.

Jsem unavená a Josh mi hatí plány. Chtěla jsem mu říct, že je konec, ale tady to udělat nemůžu. Nemám se jak dostat zpět, takže mi nezbude nic jiného, než jednu noc prodloužit na těch několik a říct mu to až doma.
Ne, že by mi to vadilo, jsem za každou chvíli s ním vděčná, ale jen to prodlouží bolest z toho, co budu muset udělat pak.

Napustím si horkou vanu a ponořím se. Sedím a poslouchám tiché šplouchání vody. Cítím se otupěle a trochu mimo.
Ozve se klepání a tak zamrkám a vzhlédnu.
"Ano?" Dveře se otevřou a dovnitř vejde Josh. Chvíli tam stojí a přešlapuje. Pak se na mě nejistě podívá.
"Můžu se přidat?" Tak tohle bych nečekala. Spíš jsem čekala další kolo omluv.

Místo odpovědi se jen posunu dopředu a dál zírám před sebe na obklad.
Přejde někam za mě a slyším jen jednotlivé kusy oblečení, jak dopadají na zem. Následuje rozvíření vody a za chvíli vedle sebe vidím jak natahuje nohy a na svých zádech dotek jeho těla.

Přejede mi prsty mezi lopatkami a obtáhne krátký nápis černým inkoustem, který mi zůstane navždy.
"Povíš mi co znamená?" Povzdechnu si.
"Znamená přesně to, co je tam napsáno."
"Vím co znamená slovo hope. Naděje. Ale co to znamená pro tebe? A co symbolizují ta křídla?"
"Promiň, ale to ti neřeknu." Nemá cenu se tomu vyhýbat a nechci poslouchat další otázky.
"Dobře. Promiň."

"Pověz mi, co jsi udělal Rogerovi?" Cítím jeho prsty, jak se promění v dlaň a tou mi přejede mezi lopatkami až na bedra a pak na bok.
"Přišel jsem za ním. Řekl jsem mu, že tě má nechat na pokoji, jinak si to odskáče. Jak je pro něho typické, vysmál se mi, takže jsem mu musel ukázat že to myslím vážně. Vzal jsem rozžhavenou pánev a přiložil mu ji ke tváři. Pak to konečně pochopil."

"Byl první, komu jsi tak ublížil?" Nastane ticho, takže mi je odpověď jasná.
"Proč se na něj vůbec ptáš? Už ho neuvidíš, postarám se, aby ti už nemohl ublížit."
"Zabiješ ho? To je plýtvání lidským životem," povzdechnu si, ale z jeho hlasu zaznívá rozhodnost. Nemá cenu mu to rozmlouvat, ale svůj názor mu říct můžu.

Z vedlejší místnosti se ozve telefon. Vyskočí z vany, popadne ručník a za chůze se utírá. Provázím ho pohledem, dokud nezmizí ve dveřích a usmívám se.
Znovu na mě padne smutek a rozhodnu se vylést. Osuším se a místo pyžama, které zde nemám si obléknu košili, kterou odhodil na zem.