Společnice

14

"Pojď spát," pronese, když o hodnou chvíli stále sedím na zemi, mezitím co on se stihl osprchovat, vyřídit pracovní hovor, uklidit věci a zahřát postel.
"Půjdu, ale nebudeš se mě dotýkat," zašeptám unaveně.
Povzdechne si a chvíli nad tím přemýšlí.
"Dobrá." Vstanu a pomalu přejdu k posteli. Lehnu si na kraj zády k němu a přikrývku si přitáhnu až pod bradu. Je mi zima.
"Omlouvám se, posral jsem to," aspoň to přizná.
"Dobrá, ale stejně nechci aby ses mě dotýkal. Představa žes to dělal s ní a teď se chceš tulit mi zvedá žaludek."
"A jen dnes, nebo i zítra?" Pokrčím rameny.
"To se uvidí. Dobrou noc."
"Dobrou."

Probudí mě pohyb. Otočím se na bok a oddechnu si. Nechce se mi vstávat. Otevřu oči abych zjistila kolik je hodin. Místo toho uvidím Joshe, jak leží na posteli zase jenom ve spodkách a zírá na mě.
"Dobré ráno," zašeptá.
"Dobré," protáhnu se, "kolik je-"
"Devět," skočí mi do řeči když už předem ví, na co se chci zeptat.
"Co máme dneska v plánu?"
"Říkal jsem si, že bychom se mohli projít po městě. Chtěl bych ti ukázat pár míst, která jsou pro mě důležitá."
"Tak jo," posadím se. Josh vyskočí z postele a ze stolu vezme tác, který položí mezi nás na postel.

Je to snídaně a tak se na něj tázavě podívám.
"Snídaně do postele? Chceš mě uplatit?" Zasměje se a závrtí hlavou.
"Ne, spíš mám v plánu se celý den omlouvat."
"To nemusíš," vezmu do ruky hrnek s kávou a přívodním si, "tímhle je všechno odpuštěno," a napiji se. Je výborná.
"Tak jestli to tak bude snadné vždycky tak to bude hračka," popíchne mě, ale když na něho vrhnu varovný pohled pochopí a raději se věnuje jídlu.

"Hele, tys mi nenachytal oblečení?" Zní to hrozně, ale stojím v koupelně jen v ručníku a nevím co teď dělat. Otevřou se dveře a automaticky pevněji stisknu lem osušky, aby náhodou nespadla.
"Říkal jsem si, že by sis dnes mohla dát co budeš chtít," to mě trochu vyvede z míry, ale nakonec zamířím do šatny a chvíli si prohlížím, co mám k dispozici.
"Tak mi aspoň naznač co máš v plánu abych se mohla přizpůsobit," pootočím se na něj, když si zrovna sedá do křesla.
"Jen procházka a můžeme se zajít někam najíst než pojedeme." Přikývnu a chvíli přemýšlím.
Nakonec se rozhodnu pro legíny a oversize svetr a k tomu mé oblíbené tenisky.

💠

"Může být?" Ptám se o půl hodiny později, když z koupelny vyjdu oblečená, lehce namalovaná s vysokým culíkem.
Pousměje se a zaklapne právě dobalený kufr.
"Rozhodně," do kapsy si schová mobil s peněženkou a podrží mi dveře.

Je nádherný den a tak jdeme celou dobu pěšky. Pomalou chůzí procházíme ulice, které se postupně zužují a lidí v nich ubývá.
"Tady jsme tehdy bydleli," ukáže na velký dům za kovovou bránou, na konci stromořadí, které lemuje příjezdovou cestu.
"Líbilo se ti tu?" Pokrčí rameny.
"Byla to změna. Do té doby jsem v Itálii nikdy nebyl. Bydleli jsme v o dost menším domě. Tady jsem měl na hraní několik pater. Ze začátku jsem neměl kamarády, ale jakmile začala škola, všechno se zlepšilo," znovu se rozejde ulicí a tak ho následuji.

"Co ty? Kde jsi vyrůstala?" Přemýšlím, jestli říct pravdu, nebo si něco vymyslet.
"S rodiči a starším bratrem jsme žili v bytě na periferii města. Žádný luxus."
"Mělas kamarády?"
"Ani ne. Po škole jsem musela chodit vypomáhat do krámu abychom měli dost peněz na nájem a jídlo."
"Hm," řekne místo odpovědi.

Jdeme dalších pár minut.
"Tady jsem chodil do školy ... a na téhle lavičce jsem rozbalil dopis, ve kterém mě přijali na školu ... tady jsem chodil na brigádu abych měl peníze a mohl si koupit auto ..."
Ukáže mi všechna místa, která v jeho životě hrála nějakou roli a já tak trochu cítila závist, ale víc jsem byla ráda, přesto čím si prošel, byl šťastný.

"A co ty? Cos dělala po škole?"
"Šla jsem pracovat. Na to abych šla na vysokou jsme neměli peníze a tak jsem nastoupila do obchodu, kde jsem předtím vypomáhala."
"A jak ses dostala do Gomory?" Chvíli mlčím, než se zhluboka nadechnu a pokračuji:
"Když mi rodiče zemřeli, neměla jsem na nájem a tak jsem byla nucená z bytu odejít. Obchod zkrachoval a musela jsem si rychle najít práci a bydlení, což bylo těžké, když nemáš na zálohu.

Jednou jsem procházela kolem a zrovna hledali výpomoc, tak jsme se s Banxem dohodli. Nabídl mi i ubytování, což pro mě bylo důležité a tak jsem skončila tam."
"Teď se cítím hrozně," prohrábne si vlasy.
"Proč?"
"Já měl všechno a občas jsem si ztěžoval jak jsem na tom zle, ale tys neměla nic a dokázala ses s tím vypořádat." Pokrčím rameny.
"Nic jiného mi nezbylo."

Když míjíme cukrárnu, kde jsem včera byla s Beatrice pousměji se. Jen kousek odtud je ta lavička.
"Něco ti ukážu, chceš?" Překvapeně se na mě podívá a přikývne.
"Pověz, proč jsi včera tak vyváděl? Proč ti tak vadí, že mi dal obraz?"
"Ani nevím. Myslím že jsem toho dost vypil a nikdy jsem nezažil, že by někdo někomu něco dal jen tak. A včera ti to slušelo. Víc lidí se mě na tebe ptalo. A když jsem vás viděl jak se spolu bavíte, myslel jsem si, že-"
"Že jsem se s ním vyspala?" Zastavím se a otočím k němu.
Místo odpovědi jen přikývne, ale v jeho obličeji je vidět, že ho to mrzí.
"Ten obraz se mi líbil. Přišel ke mě a chtěl znát můj názor. Až později jsem zjistila že je autor."

"Co se ti na něm líbí? Vždyť je obyčejný!" Usměji se.
"Nejde o ten obraz, jde o to místo," otočím se pohlédnu na lavičku, která stojí přesně na tom samém místě jako včera.
"Tys tu už někdy byla?" Posadím se na ni a rozhlédnu kolem.
"Včera, s Beatrice."
"Vážně?"
"Jde o to, že mi včera řekla pár věcí, které mě dost nahlodaly, ale zároveň jsme se dost sblížily."

"Ty mě děsíš," posadí se vedle mě.
"Není důvod. Má tě vážně moc ráda. Každý by měl mít takové rodiče."
"Asi ano, jen mě zaráží to, jaký o tebe má zájem." Otočím se k němu a poplácám po ruce.
"Zdá se, že jsme moc dobří herci." Otočím se a sleduji okolí. Chci si to tu co nejvíc zapamatovat. Po tomhle místě se mi bude stýskat.

Poslední zastávku Josh tají. Když poznám nejznámější fontánu, tázavě se na něj otočím.
"Sem jsem šel první týden po příjezdu," z kapsy vytáhne malou minci a párkrát ji otočí v prstech, "teď je řada na tobě," podá mi ji. Chvíli na ni hledím a prohlížím si ji.
"Co sis tehdy přál?"

"Má matka byla jediná, která mě doopravdy milovala. Její smrt bolela. Zařekl jsem se, že už nikdy nikoho nebudu mít tak rád, že ztráta až příliš bolí.
Příjezd sem jsem bral jako nový začátek a rozhodl se dobu, mezi její nehodou a momentem, kdy jsem zde stál, brát jako ukončenou kapitolu, ke které se už nebudu vracet.
Přál jsem si najít odvahu a někoho, kdo by mě miloval a koho bych mohl milovat já."