Společnice

26

"Co to tady voní?" Přijde jak stopovací pes.
"Tomu, se prosím pěkně říká perníky," pronesu přechytřele.
"Vážně? To jsem nikdy neslyšel," opáčí stejným tónem.
Podám mu talíř, aby si mohl vzít.
"Mňam, jsou výborné. Ale proč děláš perníky? A proč jsou všude světýlka jak na pouti?"

"Říkala jsem si, že i když nejsou Vánoce, tak bychom si je mohli udělat." Usměje se a vezme si další kousek.
"To se mi líbí. A dárek budeš ty?" obejme mě a očistí tvář špinavou od mouky.
"To se uvidí," pokrčím rameny. Chvíli si mě prohlíží se zvláštním úsměvem a pak se skloní aby mě políbil. Nebráním se, cítím se šťastná. Prozatím. Chtěla bych aby....ne. Tohle ne.
Povzdechnu si a odtáhnu.

"Musím je vytáhnout z trouby ať se nespálí," pustí mě a posadí se na židli o necelé dva metry vedle.
"To by byla škoda. Kdo tě učil péct? Matka?" Odtuší.
"Jo. Každé Vánoce jsme je pekli, co si vzpomínám. Vždycky bylo poznat, které jsem pekla a zdobila já a které Zack," válím těsto abych se mluvením nezdržovala.
"To byl tvůj bratr?" Přikývnu. "Mluvíš o něm v minulém čase. Už nežije?" Zavrtím hlavou a přitlačím na vál.
"Ne. Zemřel před dvěma lety na předávkování." Očividně pochopil, že to není příjemné téma.

"Nechceš pomoct?"
"Ne, klidně se najez."
"To je dobře," řekne a zvedne se. Nechápavě se na něho podívám jak to myslí. Přejde k lednici a otevře ji. "Víc mě baví se u toho na tebe dívat," mrkne na mě a pak se věnuje jejímu obsahu. Zavrtím hlavou. To asi každého chlapa. Hlavně když nemusí nic dělat, proběhne mi hlavou.

Po půl hodině mám téměř hotovo. Do trouby vložím poslední plech a oddechnu si. Teď už jen uklidit nepořádek, který jsem udělala a mám hotovo.
Kolem trupu se mi ovinou paže a na krku ucítím teplý dech.
"Co to děláš?" Zachvěji se a pohladím ho po dlaních, které svírají košili.

"Co bys řekla," rozepne jeden knoflík a rukou zajede pod látku až zalapám po dechu. "Chtěl jsem tě hned jak jsem se probudil, takže si myslím, že jsem čekal dost dlouho," zachvějí se mi kolena, když provokativně obkrouží bradavku.
"Ještě ne, počkej dokud se nedodělají ty perníky," snažím se vymanit z jeho sevření, ale je to zbytečné.

"Kašlu na perníky," vysadí mě na špinavou linku a vyhrne košili. Podívám se na něj pohoršeným výrazem, ale ani ho to nezarazí, natož zastaví.
O chvíli později už je mi všechno jedno. Jediné co chci je on a aby nepřestával.

"No, sem to říkala," vytáhnu úplně černé perníky z trouby a musím otevřít okno, protože pěkně smrdí.
"Prosím tě, i tak je jich tolik, že je budeme jíst další dva dny místo jídla," popíchne mě, když si natahuje boxerky.

Rovnou všechno smetu do koše a podívám se na spoušť, která je ještě o něco větší, protože budu muset i vytřít zem, na které je mouka a popadané věci. Taky se mohl trochu snažit aby neudělal všude nepořádek.
"Nechej to, uklidím to. Běž se umýt," nevěřícně k němu vzhlédnu. On a uklízet? Neříkám nic, ještě si to rozmyslí. Jen ho políbím a odejdu.

Dám si rychlou sprchu a jdu mu pomoct uklízet. Mezi tím vyjde slunce a mě při pohledu na sníh přepadá nostalgie.
"Půjdeme ven?"
"Vážně? Vždyť je tam zima," pobaveně se k němu otočím.
"Fakt? To bych v Alpách vážně nečekala," převrátí oči a nakonec s povzdechem souhlasí.

Navlečeme se do zimního oblečení a vyjdeme ven. Vážně je zima, ale když se člověk hýbe, ani mu to tak nepřijde. Rozhodnu se postavit sněhuláka a Josh mi pomáhá připravené koule stavět na sebe.
Poodstoupím abych usoudila, že jsem se svým výtvorem spokojená. Josh nic neříká, ale nejde si nevšimnout, že by nejradši šel zpět do domu. Ještě chvíli.

Sehnu se pro hrst sněhu, ze které udělám kouli a bez zaváhání ji po něm hodím. Trefím se do ruky.
"Au," přimhouří oči a když se skloní, rychle si chystám další.
Bohužel, jsem si začala s nepravým. Ze začátku házel koule, které celkem bolely, ale pak přešel na jinou taktiku. Ani se nesnažil je dělat a házel mi sníh přímo do očí.

Jakákoliv snaha se bránit, nebo útočit byla marná. Nakonec si se smíchem zakryji obličej a čekám až přestane. Cítím jak mi sníh napadal za krk a studí.
Najednou mě zvedne a v zápětí letím, přistanu v kopě sněhu a pištím, protože mám sníh úplně všude. Bunda se mi vyhrnula a cítím chlad.

"Tak co, vzdáváš se?" Protřu si oči a zamrkám. Stojí nade mnou s pobaveným výrazem. Je si tak jistý sám sebou, že ho překvapí, když mu kopnu do nohy a on zavrávorá a padá do sněhu vedle mě. Musím se smát, má vzteklý výraz a sníh za krkem.
"Tak co, vzdáváš se?" Napodobím jeho hlas. Otočím se k němu a když pořád vypadá naštvaně posunu se a opřu o jeho hruď.

"Ale no tak, přece by ses nezlobil," pobavení skrýt nedokážu a vidím, jak mu začínají cukat koutky. Otřu se mu o zmrzlou tvář nosem.
"No tak," zašeptám a dám mu na ni pusu. Pořád se snaží tvářit uraženě, ale už mu to nejde. Dám mu další a další pusu až to vzdá. Přitiskne mě k sobě a políbí dlouze a bez jakéhokoliv ostychu.

"Už se skoro nezlobím," pronese, když se konečně odtáhne a já sotva popadané dech.
"Skoro?" Posadím se na něho a přimhouřím oči, "a co teď," skloním se a políbím ho znovu. Cítím jak se pousmál a přitiskne mě k sobě až mě začnou bolet žebra.
"Jenom malinko," očividně se tím baví. Prudce mě přetočí na záda až vypísknu.
"Teď už ne," odstraní sníh, který mi utkvěl na obličeji a s úsměvem se opět sehne a políbí mě. Tentokrát je to ale jiné. Žádné naléhání a neukojený chtíč. Tentokrát je to daleko mučivější. Pomalé a smyslné.

Najednou ho od sebe odstrčím. Překvapeně zamrká.
"Musíme nazdobit stromek!"