Společnice

17

"Proč?" Zeptám se. Se škodolibým úsměvem a rukama za zády přejde ke mě a předstírá, že si prohlíží koně.
"Musím uznat, že jste vážně dobrá. Málem mi to ušlo, ale měla jste si vymyslet lepší historku," sleduje koně, ale očividně se baví.
"Prosím?" Slyším své srdce, jak začíná vyděšeně bít, ale dál se tvářím sebejistě.

"Akrobatická tanečnice? To jste rovnou mohla říct kdo jste." Otočí se a s jedovatým pohledem se na mě podívá.
"Nechápu o čem to mluvíte," řeknu jakoby nechápavě, ale tlak mi pomalu stoupá až k hranici infarktu.
"Ale no tak. Nebudeme si na nic hrát. Nyx." To jméno mnou projede jako nůž máslem. Přestože se snažím tvářit vyrovnaně, něco ho ujistilo v tom, že má pravdu, protože se mu úsměv rozšíří.

"Pokud si to správně pamatuji, tys nebyla jako ostatní děvky, tak co děláš tady jako společnice?" Nakloní hlavu ke straně.
"Nic vám vysvětlovat nemusím," obejdu ho a chci se co nejrychleji vrátit, ale bolestivě mi sevře paži a zastaví mě.
"To sice nemusíš, ale vím toho o tobě dost abys měla důvod se mě bát," stisknu čelisti a párkrát zamrkám.

"Je všechno v pořádku?" Ten hlas je jako vysvobození. V momentě stisk zmizí a mě se částečně uleví.
"Jistě, jen jsem Lili říkal, který kůň vyhraje příští dostihy. Měl bych se vrátit," rychle odejde, ale nepříjemný pocit stále zůstává.
"Jsi v pořádku?" Nadzvedne mi bradu. Podle jeho ustaraného pohledu musím vypadat hrozně. Zavrtím hlavou a ztěžka polknu.

"Ví to. Ví kdo jsem." Zamračí se
"Jsi si jistá?" Přikývnu.
"Řekl mi Nyx." Zašeptám, jako bych se bála, že to někdo uslyší.
"Co ti ještě řekl?"
"Že toho o mě ví dost abych měla důvod se ho bát," něco takového nejde jen tak zapomenout. Co ví? Jen o téhle části mé minulosti? Nebo i něco jiného?

"Hm," je vidět že hodně přemýšlí, ale nic neříká, což mě děsí ještě víc.
"Co si o něm myslíš?" Zeptám se nakonec.
"Roger byl vždycky parchant. Jen nechápu, proč se o tebe tak zajímá. Pamatuješ si ho?" Zamyslím se, ale je to zbytečné.
"Víš kolik chlapů denně chodilo do Gomory? Je nemožné si zapamatovat každý obličej z davu." Jako by tuhle odpověď čekal a jen přikývne.
"Myslíš si, že jen blafoval?" Zeptám se s nadějí, ale je to spíš zbožné přání.
"Nevím," řekne po pravdě. Povzdechnu si a jako by si až teď všiml, jak jsem z toho vystrašená.

"Hele, bude to v pohodě. Postarám se o to. A i kdyby, tys nebyla děvka. Nemáš se čeho bát." To ale není to, čeho se bojím.
"Co když toho ale ví víc?" Toho se bojím nejvíc. Zamračí se a mě do očí vstoupí slzy. Povzdechne si a obejme mě.
"I kdyby věděl. Nejsi v tom sama. Teď patříš ke mě a já se o tebe postarám." Je zbytečné něco říkat. To nepochopí. Ne, pokud mu neřeknu všechno a to nehodlám udělat nikdy, takže jen mlčím a snažím se vší silou zahnat slzy, což se mi nakonec povede.

Musím se sebrat, abychom se vrátili k ostatním. Nemůžeme jen tak odejít, tím bychom mu ukázali, že má navrch a to jsem rozhodně nechtěla.
Tvářím se stejně nezaujatě jako před tím a snažím se jeho pohledu vyhýbat, přestože neustále vnímám jeho přítomnost a podvědomě sleduji, kde se právě nachází.

Nakonec se vydáme na večeři do restaurace, kde kromě nás nikdo není. Jen zpěvačka s klavíristou, kteří dotváří atmosféru.
Nejsem schopná sníst téměř nic.
Někteří si po jídle objednání sklenku alkoholu a tak si dám také jednu.

"Co kdyby nám Lili něco zazpívala, určitě byla obdarovaná stejně krásným hlasem, jako vzhledem," v ten moment by se ve mě krve nedořezal.

"To není dobrý nápad," snažím se usmát, "už jsem něco vypila a nerada bych vám utrhla uši falešným zpěvem." Při pohledu na jeho obličej jak se baví ho mám chuť zabít.
"Nebojte, nejsme náročné publikum. Zpěvačka už stejně skončila. Hej! Mohl byste tady dámu doprovodit?!" Zahuláká jeden z přiopilých mužů na klavíristu, který sklízí věci.
K mé smůle přikývne a vše znovu rozloží.

Zoufale se otočím k Joshovi, který Rogera propaluje nevraživým pohledem a jakmile zachytí ten můj je mi jasné, že nemám na výběr. Jen bych celé to utrpení protahovala.
Povzdechnu si a zvednu se.
"Zahrajte jí How long will I love you!" Křikne Roger na muže a pobaveně mě sleduje, jak se vleču jako na popravu.
Počká dokud se nezastavím až před mikrofonem, na který se chvíli dívám.

Z myšlenek na útěk mě vyruší klavír a tak se nadechnu.
Ať už to mám za sebou.
Vím že tuhle vybral záměrně. Chce mě v tom vykoupat jak to jen jde. Pokud ví kdo jsem, ví že nejsme milenci, tak proč nedat jednu z nejvíc zamilovaných písniček.
Nevím jestli si myslí, že se tím prozradím, ani jestli byl na tom jediném vystoupení, kde jsem zpívala. Pokud ano, co tím sleduje?

Zavřu oči. Musí mi to uvěřit. Pokud by všem řekl jak to mezi námi je, musí po tomhle pochybovat. Nesmí mu uvěřit. Dokázali jsme přesvědčit Joshovi vlastní rodiče, tak proč by to nešlo s cizími lidmi.
Musím myslet na někoho, koho miluju. Naštěstí pro mě někdo takový existuje.

"Jak dlouho tě budu milovat?
Dokud nad tebou budou hvězdy
A ještě déle, pokud budu moci.
Jak dlouho tě budu potřebovat?
Dokud se budou roční období střídat.
Jak dlouho s tebou budu?
Tak dlouho, dokud bude moře
vázáno omývat písek.
Jak dlouho tě budu chtít?
Tak dlouho, dokud budeš chtít ty mě
A ještě déle.
Jak dlouho se ti budu odevzdávat?
Tak dlouho, dokud budu skrze tebe žít.
Jakkoliv dlouho řekneš.
Jak dlouho tě budu milovat?
Dokud nad tebou budou hvězdy."

Celou dobu sleduji Joshe, který se ani nepohl. Vypadá jako by zkameněl i s tím nečitelným pohledem.

Cítím jak mi po tváři stekla slza, kterou jsem neuhlídala. Chvíli tam stojím a pak se vrátím zpět na své místo. Posadím se a teprve teď se Josh pohne. Otočí ke mě hlavu a nepatrně svraští obočí.

Setře mi slzu a skloní se aby se lehce dotkl svými rty těch mých. Zvednu ruku a pohladím ho po zarostlé tváři. Na okamžik polibek prohloubí, ale jen na pár sekund. Pak se odtáhne a s úsměvem se mi podívá do tváře.
"Bylas úžasná zlato," řekne a cítím jak se červenám. Otočím se k ostatním a jediné co mě zajímá je Rogerova reakce.
Ten vypadá, jako by byl sekundu před výbuchem. A když vidí pohledy ostatních, jak se na nás dívají, rudne zlostí. To mi dovolí se trochu uvolnit. Pro teď jsme vyhráli.

Někteří se rozloučí a odejdou a tak se otočím k Joshovi. Pochopí a tak se omluvíme také. Odcházíme ruku v ruce s propletenými prsty až před vchod, kde mi otevře dveře.
Už už se chystám nastoupit, když mě k sobě přitiskne a zastrčí vlasy za ucho.

"Co to-" nenechá mě to doříct a políbí mě. Roztřesou se mi kolena pod tlakem, kterým na mě jeho ústa zaútočí. Cítím jak se jeho prsty proplétají ve vlasech a druhou rukou mě k sobě tiskne. Jakmile mi do úst vsune jazyk unikne mi tiché zasténání. Zvednu ruce a zajedu do delších hnědých vlasů.
Ještě chvíli si se mnou pohrává, než se odtáhne a opře své čelo o mé.