Společnice

31

Celý večer strávím ve svém pokoji s flaškou. Nejsem na to pyšná, ale únava a vzpomínky jsou silné kafe. Nedokážu zahnat myšlenky na to, co jsme s Joshem dělali na Vánoce v Alpách. Stromek, koulování, pohádky a sex.
Otočím se k fotografii a nechám slzy stékat, dokud únavou neusnu.

💠

Dny míjejí a já si zvykám na dvě vystoupení během jednoho večera. Naše Burlesqua měla úspěch a tak ji Banx zařadil jako pravidelný bod programu.
Josh očividně vzal Banxe na vědomí a už jsem ho tu neviděla. Trochu mě to štve, že jsem ho nedokázal přinutit já a musela k tomu použít jeho, ale hlavně že je pryč.

Všechen volný čas věnuji tréninku a zdokonalování vystoupení. Každé ráno vstávám i usínám s pohledem na fotografii, která mi bude další rok připomínat důvod, proč jsem tady.

Dny se střídají stejně pravidelně, jako ručičky putující po ciferníku hodin. Naučila jsem se některé emoce a myšlenky potlačovat. Všechno dělám na autopilot a občas ani nevím, co jsem celý den dělala.
Prostě jen přežívám.

💠

Už hodinu jsem na šále a snažím se vymyslet něco nového. Dnešek je jeden z těch lepších dnů. Nikdo mi nekouká přes rameno, takže mám prostor jen sama pro sebe. Hudba sice tiše, ale přesto hraje celým sálem.
Postřehnu, že někdo vešel dovnitř, ale nevěnuji tomu pozornost. Také proto, že přes reflektory nevidím kdo to je. Předpokládám že Kyla, nebo možná Banx.
Dokončím číslo a na konci se zastavím jen pár centimetrů od země. Teprve teď pohlédnu do jeviště, kde se střetnu s očima, které mě s úžasem pozorují.
Jsem tak zaskočená že povolím stisk a tvrdě dopadnu na zem.

"Mamí!" Ozvou se běžící kroky. Přinutím se posadit.
"Hope?" Nevěřícně ji pozoruji, jak se škrábe nahoru.
"Jsi v pořádku?" Obejme mě až zakolísám.
"Co. Co tady. Víš kdo jsem? Bože, jsi tak veliká," pevně ji stisknu. Mám tolik otázek, ale ty teď nejsou důležité. Jediné co vnímám je ona v mém náručí. Slzy mi nekontrolovaně tečou z očí.

"Jasně že vím kdo jsi. Jsem stejně dobrá tanečnice. Strejda říkal, že to mám po tobě." Pyšně ke mě vzhlédne. Nemůžu tomu uvěřit. Vážně je tady? Nebo se mi to jen zdá? Jestli ano, nechci se už nikdy probudit.

"Jaký strejda?"
"Banx. Říkal, že jsi dobrá, ale jsi mnohem lepší."
"Co tady vlastně děláš?" Odhrnu jí neposedné vlásky z obličeje.
"Přijeli jsme pro tebe abys s námi jela domů." Smutně se na ni podívám.
"To ale nejde. Doma na tebe čekají rodiče. Já tam nepatřím. S nimi ti bude líp. Můžou ti dát život jaký si zasloužíš," utřu si úplně mokré oči.
Podívá se na mě pohledem, kterému zprvu nerozumím.
"Ale on říkal, že s námi pojedeš domů." Zamračím se.
"Kdo to říkal?" Otočí hlavu k hledišti a tak se podívám stejným směrem.

Neměla jsem tušení, že je tam někdo další. Mžourám do tmy a snažím se najít náznak pohybu, ale dokud se nepohne, vůbec nevím že tam je.
Dlouze vydechnu. Vypadá jinak. Žádný oblek, žádné dokonale učesané vlasy. Na sobě má rifle a tričko a s rukama v kapsách popojde na světlo.

"Máme nový domek. Josh říkal, že se ti tam bude líbit a strejdovi Banxovi nevadí, že nebudeš bydlet tady. A není to daleko."
Vstanu a Hope se postaví také. Chytne mě za ruku a vede dolů.
Neřekne ani slovo. Jen nás pozoruje, dokud se nezastavíme až před ním.

"Hope, co kdybys šla pozdravit strejdu s já si s maminkou zatím promluvím?" Mrkne na ni.
"Jasně," otáčí se k odchodu, ale zastavím ji.
"Počkej," sehnu se a znovu ji obejmu. Nebrání se, obejme mě kolem krku. "Mám tě moc ráda," zašeptám a políbím ji do vlasů.
"Já tebe taky," dá mi pusu na tvář a odběhne do pracovny.

Vstanu a dlaněmi si utřu obličej.
"Ahoj, Lil," usměje se, ale není v tom už to jeho provokativní sebevědomí.
"Ahoj." Odpovím a když nemám narážky na to, co tady dělá po chvíli se mu úsměv rozšíří.
"Rád tě zase vidím."
"Co-" nadechuji se k otázce, která mě zajímá nejvíc.

"Vím všechno," skočí mi do řeči, "Banx mi řekl jak tě sem prodali těhotnou. Nechal tě donosit a porodit mimo tohle všechno a zařídil jí nový domov. I to, jak jsi každou výplatu posílala aby se měla líp."
Hledám v jeho tváři nějaký náznak co si o tom myslí.
"Vzal jsem si ji k sobě. Společně jsme vybrali dům a Hope to tam miluje. Chceme aby ses k nám přistěhovala."

"Proč to děláš?" Zavrtím hlavou. Jen se usměje a nakloní hlavu ke straně.
"Uteklas ode mě kvůli tomu, že ses bála, jak bych reagoval, kdybych zjistil že máš dceru?" Odpoví mi otázkou.
Polknu a přešlápnu na druhou nohu. Nedokážu se na něho podívat.
"Lil?" Dožaduje se odpovědi a tak jen přikývnu.

"Ježiši, co si o mě myslíš?"
"Nic špatného," pokrčím rameny.
"Tak proč?"
"Nechtěla jsem ti ničit život. Vím jak bylo těžké utajit, kdo ve skutečnosti jsem. Nechtěla jsem riskovat, že nějaký psychopat jako Roger začne hrabat v mé minulosti. Nechtěla jsem do toho tahat ani tebe, ani Hope. Nechtěla jsem abys to věděl a ani aby ses to dozvěděl od někoho jiného."

"Jasně, neříkám že mě to nezaskočilo, když mi to Banx řekl, ale vysvětlovalo to tvé chování. A taky jsem tím rozluštil to tetování. Vážně si myslíš, že je něco, co by mě přinutilo tě opustit? Nedokázalas mě přinutit ani tím svým věčným odháněním. Málem jsem kvůli tobě zabil chlapa!" Rozhlédnu se kolem, jestli nás někdo neslyší. To nikdo vědět nemusí.
"Můžeme si promluvit někde v soukromí?" Vidí že mi to není příjemné.

Přikývnu a zamířím ke svému pokoji. Vejdu dovnitř a počkám, dokud nezavře dveře. Celou cestu jsem přemýšlela, co mu říct. Naštvala mě otázka, jestli se nechci přistěhovat ke své dceři. Jako vážně?! Dala bych za to cokoliv! A on se zeptá, jako by to bylo něco, nad čím bych měla přemýšlet.

Otočím se k němu. Stojí u zavřených dveří a pozoruje mě.
"Pořád tě miluju, jestli tě zajímá tohle."
"Mělo by mě to zajímat?" Nadzvedne koutek a pomalu se rozejde ke mě.
"Myslím že tě to zajímá. Proč bychom jinak byli ve tvém pokoji," zastaví se těsně přede mnou až nasucho polknu.

Zavrtím hlavou. "Protože nás tady nikdo neuslyší. Nikdo nemusí vědět, že jsi někoho málem zabil."
"Nebo proto, že chceš to samé jako já." Dodá.
"Řekni mi," snažím se ignorovat jak mi palcem přejíždí po tváři, "jak dobře si myslíš, že mě znáš?" Na tváři se mu objeví úsměv.
"Dost dobře na to, abych věděl, že si budu muset počkat. Chápu že chceš být s Hope. Utíkej za ní. Já ti zatím sbalím věci," pokyne mi ke dveřím.
Udělám dva kroky, ale pak se zastavím a vrátím k němu.
Chytnu ho za triko a stáhnu si ho k sobě.

Bez zaváhání mě k sobě přitiskne aby si užil každou vteřinu, kterou mu nyní věnuji. Nezdržuju se žádnou předehrou a rovnou se dychtivě přisaji k jeho rtům. Spokojeně zabručí a cítím jak se napnul.
Chyběl mi. Jeho doteky i vůně. On celý. Jeho přítomnost. Myslela jsem si, že nic nechci víc, ale teď je jedna věc, po které toužím daleko víc.

Chci být se svou dcerou. Tolik mi chyběla. Nevím jak být matkou a už vůbec ne dobrou matkou, ale ona už je dost stará aby mi v tom pomohla. A nebudeme na to samy. Mám vedle sebe toho nejúžasnějšího muže na světě a vím, že ať udělám cokoliv, vždy bude stát při mě, protože jestli se mi nepodařilo odehnat ho do teď, nezbavím se ho nikdy.

Odtáhnu se a zadýchaně se na něj usměji.
"Miluju tě," zašeptám a ještě jednou krátce políbím.
"Tak utíkej," plácne mě po zadku a tak se rozběhnu do Banxovi pracovny, kde na mě čeká důvod, kvůli kterému jsem tehdy nevzdala život a stala se tím, kým jsem dnes.

💠
KONEC
💠

Tak, a jsme na konci ... díky všem, kdo se dočetli až sem:)
Když jsem před měsícem tento příběh začala psát, ještě jsem netušila, jak významný letošní rok bude.

Dozvěděla jsem se, že budu podruhé máma! 

Takže tohle je pravděpodobně jedna z posledních věci, které vydávám (možná se mi podaří dopsat něco z toho, co mám rozepsané, v což doufám, protože jinak už nikdy, nebo hodně dlouho, nespatří světlo světa).