Společnice

19

Na tenhle pohled jsem z Gomory zvyklá i když musím přiznat, že mě zaskočil.
Na pracovním stole leží polonahá blondýna a Josh nad ní s nepřítomným pohledem upřeným někam do strany tvrdě přiráží. Podle jejího chování je to jedna z lepších prostitutek.
Zamířím ke křeslu, kde leží nabíječka.

Blondýna si mě všimne a nejistě mě sleduje.
"Nevšímejte si mě, jen si tu něco vezmu," pronesu jako by nic a chystám se k odchodu, ale jakmile se podívám znovu na ženu, která mě stále pozoruje, jako by čekala kdy začnu vyvádět, všimnu si jejího prádla.

Tohle bych poznala kdekoliv. Je to to, které jsem si zkoušela tehdy, když mi vlezl do kabinky. Nebyl to klasický kousek na běžné nošení. Oblékala jsem ho jen na důležité akce pod šaty. Zastavím se a přimhouřím oči.

"To je moje spodní prádlo?" Odpovědi se mi nedostane, ale podle vyděděného pohledu blondýny, která svým pohledem okamžitě zamířila k Joshovi, je mi odpověď jasná.
Teprve teď Josh zvedne pohled, ale jako by to byl někdo jiný.

Nekompromisní nečitelný výraz, kterým se na mě podívá mě měl usadit, ale ve mě to pořád bublá a vidím rudě.
"Tvoje?" Procesí skrze zuby. "Snad moje." Nadechnu se a pevně stisknu rty, abych na něho nevyjela. Ne tady. Tohle není vhodná doba ani místo.

Tohle není konec. Přemůžu se a vyjdu z místnosti, přičemž pořádně prásknu dveřmi. Nemám už chuť se vracet zpět a tak zamířím do ložnice, kde se převléknu do pyžama a zamířím do obývacího pokoje, kde jsme se chtěli spolu dívat na film.

Povzdechnu si a než zapnu televizi zajdu do kuchyně a vezmu láhev, kterou jsem dala vychladit. Naliji si a teprve pak pustím film. Alkohol začne působit u druhé sklenky a tak si dám i třetí.
"Tys na mě nepočkala? Myslel jsem, že se budeme dívat spolu." Jako vážně? Dělá si prdel? Zhluboka se nadechnu, vydechnu a naberu do úst zbylé množství vína a prázdnou sklenku postavím na stolek.

"Vážně se budeme bavit o filmu?" Řeknu aniž bych odvrátila pohled od monitoru.
"A o čem?"
"Tak třeba," dělám že přemýšlím, "kolik z toho co nosím na sobě měly děvky se kterými spíš a proč?" Nadzvednu obočí a otočím se k němu. Stále má ten sebejistý výraz, kterým mě zase vytáčí.

"Po tom ti nic není."
"Není? Kdyby nebylo, nebylo by to to, co nosím!" Snažím se se ovládat, ale moc mi to nejde.
"To s kým spím, kdy s v čem je jen moje věc," jako by mě vůbec neposlouchal a neviděl, jak mě vytáčí. Posadí se vedle mě, vezme si flašku a vypije zbytek, který v ní zůstal.

Vstanu a otočím se k odchodu.
"Myslela jsem si, že šukání servírek na veřejných akcí nemůžeš ničím trumfnout, ale tohle je už příliš. Dneska spím jinde. A je mi u prdele co je ve smlouvě." Aniž bych čekala na odpověď si do ložnice zajdu pro přikrývku a zamířím do svého království. Naskládám si žíněnky na sebe a zabalím se do deky.

Nechci teď nad tím přemýšlet. Ze zkušenosti vím, že dělat závěry má cenu nejdřív další den. Teprve až emoce vyprchají a rozum je dostatečně připravený k rozhodování.
Usínám téměř okamžitě. Alkohol mi v tom dost pomohl a jsem za to ráda.
Probudím se kolem sedmé, ale nechci vstávat a tak ležím a nakonec znovu usínám. Probudí mě zvuk příchozí zprávy: Jedeme na oběd. Odjezd za půl hodiny.

Povzdechnu si a chvíli uvažuji, že se tu zamknu a budu stávkovat, ale tím ničemu nepomůžu.
Nakonec vyjdu a stihnu si jen dát sprchu a rychle se namalovat. Výběr oblečení za mě jako vždy obstaral Josh, ale obléknu si ho s velkou nechutí.
Rozhodnu se ho na osobní úrovni ignorovat a brát na vědomí jen na veřejnosti.
Jako první pokus o komunikaci z jeho strany je kompliment, jakmile vyjdu z koupelny. Neodpovím, ani se na něho nepodívám. Celou cestu jedeme mlčky a sleduji ulice míhající se za okny.
Při vystupování ho nechám mi pomoct a stejně tak se do něj následně zavěsím, bez jakékoliv známky, že je to něco víc než obchod.

Oběd proběhne v klidu. Pochopila jsem, že se jedná o nějaké jeho dlouholeté známé, kteří dnes přiletěli a mají pár hodin čas, než jim poletí navazující spoj. Tvářím se šťastně a spokojeně, dokonce ho nechám, aby mě uchopil za ruku, ale jakmile nasedám do auta, úsměv mizí a on jako přítel také.
Jako by si myslel, že když jsem se k němu celou dobu chovala hezky, je všechno při starém, protože se opět pokouší se mnou mluvit.

Po příjezdu vystupuji sama a nechávám ho ať si myslí co chce. Převléknu se a zamířím zpět do svého pokoje. Potřebuji se na to všechno podívat s nadhledem.
Pustím hudbu a zamračeně se podívám na stoh žíněnek v rohu. Nechce se mi s nimi tahat. Šál byl jistota, nebojím se že spadnu.

U stropu se zastavím a zhluboka nadechnu, než se namotám a začnu točit, jak mám naučené a zvládla bych to i poslepu.
Proč mě musí neustále tak vytáčet? Bože! A ta jeho sebejistota. Mě někdo nachytat tak jak já jeho, tak budu chodit do konce života kanálama.

Tak moment. Proč se nad ním neustále tak rozčiluji? Je to jen šéf. Nic víc. O nic přeci nejde. Platí mi stejně jako těm děvkám.
Proč mě to tak rozčiluje? Vážně mi to oblečení tak vadí? Je to vůbec to, co mi vadí? Nebyla to ta prostitutka?
Vážně za to, jak jsem rozklepaná když mě líbal, mohl fakt, že mě už roky nikdo nepolíbil? Nebo to bylo tím, že to byl on?
Je možné, že se mi to líbilo protože se mi líbí on?
Je to co cítím závist? Závidím jim že s ním můžou spát?
Cítím se ublíženě, závidím, vztekám se.
Já se zamilovala!

Jen co mi tahle myšlenka proběhne hlavou se mi noha smekne, vyvlékne se z oka a přestože se pažemi snažím zachytit, pád je nevyhnutelný.
Připadám si jako parašutista, kterého nečekaně vystrčili z letadla bez padáku. Nekontrolovatelně se otáčím a jen čekám jak dopadnu.

Je to ochromující bolest, která se mi rozšíří z hlavy do zad. Ležím na zádech a mám černo před očima. Pootevřenými ústy marně lapám po dechu a hledím do tmy, která se jen pomalu rozplývá. Nedokážu se soustředit. Adrenalin spolu se strachem a bolestí mi brání uvažovat. Nakonec si vzpomenu na hodinky.
Namáhavě zvednu ruku abych se dostala k druhé a mohla zmáčknout to zpropadené tlačítko a při tom se co nejméně hýbat. Nakonec se mi to podaří a trochu se mi uleví, ale teď se do popředí dostává bolest, která vystřídá strach a cítím, jak mi z koutků očí tečou slzy bolesti spolu s nedostatkem kyslíku.
Stále se pokouším nadechnout, ale přestože se to pomalu lepší, není to dost.