Společnice

7

"Na co?" Otočím se k němu.
"Jdeme nakupovat," podívám se na hodiny.
"Ono je ještě někde otevřené?" Spokojeně se usměje.
"Pro mě vždycky."
"Aha," tak nějak jsem doufala, že si budu moct dát horkou sprchu a jít spát.
"Tak pojď," snažím se tvářit nezaujatě a vyjdu za ním.
Jedeme sice jen asi patnáct minut, ale mám strach, protože se mi začínají zavírat oči. Nerada bych usnula a pak musela vysvětlovat proč.

"Tady koupíme nějaké šaty na formální akce. Tady na pracovní jednání a tady spodní prádlo," ukazuje, když procházíme kolem obchodu.
"Počkej, spodní prádlo?" Tak trochu ve mě hrkne. Ne že bych s ním měla nějaký problém, ale mám své důvod, proč se v něm nepředvádím.
"Ano," zastaví se udiveně, "nebo ty ho snad nenosíš?" Zašklebím se na něj.
"Ha ha ha."
"No vidíš. Tak pojď, ať to stihneme."

Mám pocit, že to snad dělá schválně. Samozřejmě že se zná s každou prodavačkou, ale ke všemu mu šíleně dlouho trvá, než si vybere.
Nehodlám nic prodlužovat a tak si zkouším co řekne. Některé mi přijdou až moc, ale dokud nemají odhalená záda nic neříkám.

"Tak a teď už jen to prádlo," díky bohu. Už vážně melu z posledního.
"Ale to ti ukazovat nebudu," ujistím ho, když si prohlížím co mi dal do ruky.
"To ale s oblečením nemá nic společného. Něco je nosit odvážné modely a něco jiného nechat si schválit prádlo." Snaží se to nějak obkecat, ale ať řekne cokoliv, přes tohle nejede vlak.
"Ne," řeknu a zavřu za sebou dveře kabinky.

Jo, tohle by šlo. Je to pohodlné a vypadá to božsky. Musím uznat, že vkus má. Musí ho vážně vytáčet, že to nikdy neuvidí. Zasměji se sama pro sebe a při tom nepostřehnu, že někdo vešel dovnitř.
Jakmile mi dojde že nejsem sama smích mě přejde. Zakryji se pažemi, přestože je to zbytečné a prudce se otočím.

"Neříkalas že máš," prudce se nadechne a svraští obočí k sobě, "tetování," dodá.
"Vypadni," zašeptám tak klidně, jak to jen jde. Nevím jestli je viděl, ale to je jedno. Jde o to, co udělal.
Obléknu se, všechno nechám v kabince a vyjdu ven.
"Tak jak vám to sedělo?" Zeptá se přesládle prodavačka.

Nepodívám se na ni ani neodpovím. Zamířím ven z obchodu a zastavím se až před vchodovými dveřmi do nákupního centra, které jsou zamčené.
Se založenýma rukama čekám, dokud nepřijde Josh s hlídačem, který nás pustí ven.
Neřekne ani slovo a já nic říkat nechci, protože bych byla hodně sprostá. Nasedneme do auta a míříme domů.

Teď už na nějaké zdvořilosti kašlu. Jsem naštvaná, ale hlavně unavená. Jakmile opřu hlavu o sklo okýnka a zavřu oči usínám.
Trhnu sebou a proberu se v momentě, kdy řidič parkuje v garáži. Ani nepočítám, než mi některý z nich otevře dveře, vyjdu nahoru a zamknu se v koupelně. Smyju makeup a dám si krátkou sprchu. Bude teprve jedenáct, ale všechny ty nedospané noci společně s únavou z dnešního dne jsou silné kafe.
Ani mě nezajímá, jestli je nebo není v pokoji. Zachumlám se do peřiny a během okamžiku upadám do blažené tmy.

Jakmile se ráno probudím zjistím, že jsem musela spát hodně tvrdě. U postele stojí dva velké kufry a dva vaky na oblečení.
"Dobré ráno," pozdraví žena, která vejde dovnitř aby vše postupně odnesla.
"Dobré ráno," oplatím jí.
"Snídani máte připravenou dole v jídelně," vřele se usměje a táhne obří kufr.
"Díky," stihnu říct než zmizí.

Zjistím, že v koupelně mám připravené vše, co budu potřebovat. Upravím se a obléknu. Vlasy narovnám žehličkou a chvíli si je prohlížím.
Přestože to není barva, kterou bych si vybrala, musím se naučit ji mít ráda, protože to, jak se vidím já významně ovlivní to, jak mě budou brát ostatní a já musím začat co nejlíp, jestli to chci zvládnout.
"Tak jo," přehodím pramen na záda a sebevědomě nadzvednu bradu.

Zamířím do jídelny, kde na jedné straně stolu sedí Josh, je téměř po jídle a při tom hledí do telefonu. Ani se neobtěžuji na něj podívat.
"Dobré ráno," pozdraví, když si mě všimne. Beze slova si naberu na talíř a posadím se na židli, která je nejdál od té jeho.
"Dobré," pronesu nezaujatě a věnuji se svému talíři.
Ticho ruší jen cinkání vidličky a hrnku, jak Josh upíjí kávu.

"Omlouvám se," zastavím se uprostřed pohybu vidličky k ústům a na okamžik mám chuť ji po něm hodit. Nakonec se ale ovládnu a pokračuji ve snaze ho ignorovat.
"Lil, vím že to byla blbost a slibuju, že už se to nebude opakovat. Nebudu se tě na nic vyptávat. Je to tvoje věc."

Zvednu pohled a propálím ho nevraživým pohledem.
"Jo, máš pravdu. Moje minulost je jen moje věc." Povzdechne si.
"Co mám udělat abys mi odpustila?" Znovu se pustím do jídla.
"Kdy odjíždíme?" Změním téma aby pochopil, že se o tom nechci bavit.
"Za půl hodiny."
"Dobře."

💠

Auto zastaví před menším letadlem a já překvapeně zamrkám.
"Kam že to jedeme?" Zeptám se když vystoupím.
"Do Říma," odpoví a jde k letadlu jako první. Tak tohle musím chvíli rozdýchat, "Tak pojď," zavolá přes rameno.
Nevěřícně vyjdu nahoru a na pozdrav letušky jen přikývnu. Posadí se do jednoho z pár kožených sedadel a pokyne mi abych si sedla naproti. Povzdechnu si a zabořím se do chladné kůže.
Rozloží si notebook a kopu papírů. Nakonec vezme jednu složku a přisune mi ji.
"Tohle je můj rozvrh na víkend. Máš tam zaznačeno, kde je vyžadována tvoje přítomnost. Zbytek času můžeš strávit podle sebe."
Zběžně projdu harmonogram a při zjištění, že zhruba na polovině akci nemusím být se mi nepatrně uleví.

"Co přesně se ode mě čeká?" Potřebuji vědět co můžu říct a na co dávat pozor.
"Tenhle obchod je téměř dokončený. Dnes večer bude večeře v domě prodejce. Je to jeden z nejbohatších mužů Itálie. Jeho žena je neuvěřitelně zvědavá, takže se z její strany připrav na otázky všeho druhu.

Zítra máš téměř celý den pro sebe a večer jdeme na benefiční aukci jednoho malíře. Jméno si nepamatuju. A v neděli dopoledne máme pár hodin a tak mě napadlo, že bychom mohli podniknout něco společně abychom se víc poznali." Přikývnu a dál hledím na papír.
"Já spíš myslela co mám a nemám říkat o nás," zvednu pohled.