Společnice

15

"A splnilo se to. Máš rodiče, kteří tě milují jako vlastního syna. Dali ti všechno. Díky nim teď jsi takový, jaký jsi." Usměje se a přikývne.

"Takže?" Pohledné na minci v mé ruce. Zhluboka se nadechnu a ani na chvíli neváhám. Usměji se s myšlenkou na mé přání a sleduji jak se mince střetne s hladinou, po které se rozběhnou malé kroužky a padá na dno ke všem těm ostatním tajným přáním.
"Co sis přála?" Zeptá se zvědavě.
"To ti neřeknu, pak by se to nesplnilo."
"Já jsem ti svoje řekl," zamračí se.
"Ale tvoje už je splněné," otočím se a odcházím.

💠

V letadle na zpáteční cestě mě přepadne smutek. Nechci odtamtud odjet. Líbilo se mi tam. Pohlédnu na obraz naproti sebe a pousměji se. Mít sebou kousek Itálie je dobrá kompenzace.
Pootočím hlavu o trochu víc k vedlejšímu sedadlu, na kterém se nachází Josh. Zadumaně hledí do papírů a občas si napíše poznámku.

"Děkuju," vyruším ho a tak zvedne pohled.
"Za co?" Nechápavě zavrtí hlavou.
"Žes mě tam vzal. Bylo to nádherné," zívnu a zavrtám se hlouběji do sedadla.
"Každá země má své kouzlo."
"Jo, teď už to vím."
"Tys nikdy nikde nebyla?" Trochu se pousměji.
"A tebe to překvapuje?" Zamračí se.
"Po dnešku ne, ale nenapadlo by mě to."

Znovu zívnu a tak odloží papíry a pokyne mi abych šla k němu. Rozloží své sedadlo na menší lůžko a posune se, abych měla místo.
"Vždyť můžu spát sama. Klidně pracuj, jestli potřebuješ," namítnu, ale jen zavrtí hlavou.
"Taky se musím vyspat, dodělat to můžu doma."
"Dobrou noc," zavrtím se a přitáhnu si jeho ruce blíž k sobě.
"Dobrou."

💠

"Pane, právě jsme přistáli," ozve se vedle mě hlas.
"Díky Paule," zachraptí a protáhne se, "Lil," zašeptá a pohladí mě to rameni.
"Já ho slyšela," zamumlám a neochotně se zvednu.
"Jen přejdeme do auta a můžeš klidně dál spát," nevím jestli budu schopná usnout.
Vyjdeme z letadla a chladný noční vzduch mi po zádech přežene mráz. Přehodí mi přes ramena svou bundu.

"Díky," vděčně si ji přitáhnu k tělu. Jen se usměje a jde první, aby mi mohl otevřít dveře auta. Než nasednu tak ji shodím. Uvnitř bude určitě teplo.
Za chvíli už míříme po silnici vedoucí do města.
"Abych nezapomněl, zítra přivezou ty tvoje hračky," chvíli trvá, než mi dojde co tím myslí.
"Dobře," sleduji noční krajinu a Josh něco datluje do telefonu.

"Můžu se zeptat?" Řeknu, aniž bych se odvrátila od okna.
"Jasně," v odrazu vidim, jak telefon zhasl.
"Co jsi tehdy dělal v Gomoře?" Teprve teď se na něj podívám.
"Ne vždy si můžu vybírat místa jednání. Občas se musím přizpůsobit," pokrčí rameny.
"Kdyžs byl půl roku bez společnice, proč teď? Proč já?"
Chvíli nad tím přemýšlí, jako by sám hledal odpověď.

"S poslední společnící se to dost posralo a já chtěl pauzu. Vyhovovalo mi mít vlastní klid, ale čím dál častěji mi začínala chybět společnost někoho, s kým bych mohl sdílet své dny. Jenže jsem nechtěl žádnou další vypatlanou děvku, která občas ani neposlouchala co říkám.
Tys pro mě byla zosobněním všeho, co těm předešlým chybělo. A když mi Banx řekl, že nejsi na prodej, líbila se mi představa nedostupnosti a že máš své zásady." Pozorně ho vyslechnu a nakonec se vrátím ke sledování okna.

"Můžu se taky na něco zeptat?"
"Na co?" Tváří se zadumaně a nedokážu rozpoznat, co by mohlo následovat.
"Bylo něco z toho, cos mi dnes o sobě řekla pravda?" Není naivní. Došlo mu, že nejsem zas tak sdílný člověk. Povzdechnu si a přikývnu.
"Ano, bylo. To co jsem ti řekla o své rodině je pravda. Jen jsem vynechala všechna ta odporná a bolestivá fakta." Sevře se mi hruď, když si vzpomenu na chvíle, které jsem se snažila roky vymazat z paměti.

"Děkuju," nechápavě se na něho podívám.
"Za co?"
"Žes mě k sobě pustila. I když jen na kousek."
"A já děkuju žes mi vyprávěl o svém dětství."
Usmějeme se na sebe a najednou mám potřebu aby mě objal. Přisunu se k němu a jako by přesně věděl co chci. Posadí si mě na klín a pevně stiskne.
Přestože jsem si myslela že už neusnu, během chvíle jsem v černo černé tmě.

Proberu se teprve, když mě pokládá do studené postele. Chci spát, ale potřebuji si nejdřív dát sprchu. Jsem tak unavená, že ani pořádně neotevřu oči.
Zběžně se osuším a hodím na sebe spodní prádlo. Potmě se vrátím do ložnice a vyčerpaně padnu do postele, kde okamžitě usínám.

Bouchnutí mě vytrhne ze spánku, prudce se posadím a vyděšeně rozhlédnu kolem. Byl to Joshův laptom, který měl položený na klíně, ale usnul u něj a teď mu sjel na podlahu.
"Do prdele," zakleje a zvedne ho, "promiň." S úlevou si znovu lehám.
Slyším jak uklízí věci na stole a pak přejde k posteli, na kterou se posadí. Chvíli se ani nepohne a tak nemám tušení co dělá. Pootevřu oči, jeho zamračený výraz se kterým mě sleduje mě znervózní.

"Co se děje?" Zavrtí hlavou a povzdech ne.
"Nic, jen se dívám."
"Na co?" V momentě, kdy se na sebe podívám bych svou otázku vzala zpět. Sakra. Nevzala jsem si pyžamo.
Přetáhnu přes sebe přikrývku a otočím se na druhou stranu.

"Prosím tě," vleze pod peřinu a přitáhne si mě k sobě, "chápu že je to pro tebe bolestivé. Až budeš chtít, jsem tady." Nevím jak bych chtěla aby reagoval. Jestli chci aby mě znechuceně vyhodil, nebo tak jak se chová.
Proč mám pocit, že je to jiné, než když jsme tu spali naposledy. Aspoň v tom, že se známe o něco víc. Chvíli to trvá, ale nakonec se uvolním.

Probudí mě dotek na zádech, který jemně přejíždí po zjizvené kůži na bedrech. Kdo ví, jestli by mi věřil, kdybych mu řekla, jak jsem k nim přišla. Už je to hodně dávno a všechny slzy, které jsem kvůli nim mohla vyplakat dávno uschly.
Pootevřu oči a když vidí že jsem vzhůru stáhne ruku.
"Dobré ráno," usměje se.
"Dobré, jak dlouho jsi vzhůru?" Pokrčí rameny a podívá se na hodiny.
"Asi hodinu." Zabořím hlavu do polštáře.
"Spíš vůbec někdy?" Zasměje se a posadí.
"Poslední dobou víc než obvykle."

💠

Po snídani přivezou objednané věci. Když je nainstalují, vše mi vysvětlí.
"Všechno se dá ovládat přes chytré hodinky."
"Aha. A když žádné nemám?" Tak tímhle mě vyvedl z míry.
"Ehm," odkašle si Josh a podá mi bílou krabičku. Otevřu ji a najdu v ní hodinky.
"Všechno už máš nastavené," usměje se.

"Takže," začne mi technik vše ukazovat mezi tím, co já nevěřícně hledím na Joshe, "tady si vyberete co chcete nastavit. Například kruh, tímhle ho dostanete nahoru a tímhle zase dolů. Můžete si i ovládat hudbu a tady je nouzové tlačítko," ukáže na červené kolečko na boku ciferníku.
"A co přesně to dělá?" Zeptám se.

"Když se něco stane, zmáčkneš ho a mě se spustí alarm," řekne Josh. Překvapeně zamrkám.
Vezme hodinky a stiskne ho. Během pár sekund mu telefon spustí nepříjemný zvuk.
"No dobře, a co když se třeba nebudu moct pohnout," je to jedna z nejhorších variant, ale stát se to může.
"Hodinky sledují životní funkce, takže při zaznamenání změny se stane to stejné," teď si budu připadat jako pokusná myš, napadne mě.
"Moc děkuju," usměji se na muže, který to bere jako souhlas odejít a nechá nás samotné.

"Jak jsi věděl, že budou potřeba hodinky?" Otočím se k němu.
"Když něco kupuji, vždy si o tom přečtu abych věděl co to obnáší," vytáhne je z krabičky a připne na mou ruku.
"Teď tě nechám si hrát," mrkne, "musím do práce."
"Děkuju," zírám na hodinky a pořád tomu nemůžu uvěřit.
"To byla maličkost," pokrčí rameny, "buď opatrná."

Chvíli na všechno hledím, ale nakonec se rozhodnu všechno vyzkoušet. Zajdu se převléct a přemýšlím, co za hudbu bych si pustila. Těším se čím dál víc a nakonec tam strávím několik hodin, dokud mě nezačnou bolet nohy a ruce.
Dám si pauzu a něco sním, ale pak se zase vrátím. Chci vyzkoušet všechny možnosti a přijít na každou vychytávku.
Odcházím příjemně unavená a spokojená.
To, že si mám kde vyčistit hlavu a odprostit se ode všech problémů mi neskutečně pomohlo.