Společnice

20

Ozve se rána a rychlé kroky. Neotáčím hlavu. Vím kdo to je, ale mám strach.
"Lil!" Klekne si ke mě a chce mě zvednout.
"Ne," zastavím ho, "mohla bych mít něco s páteří," zavřu oči a konečně se můžu plnohodnotně nadechnout. Slyším vyzvánění a jen z dálky jak s někým mluví.
"Lil, poslouchej mě, nespi. Rozumíš? Zůstaň při vědomí," rozumím mu, ale chci spát. Chci uniknout té bolesti, která mi vystřeluje do hlavy a zad a nutí mé oči tvořit další a další slzy.
"No tak! Slyšíš mě?" Dotýká se mých rukou a obličeje, ale nedokážu udržet vědomí. Nejde to a tma mě nakonec vtahuje.

💠

"No tak! Prober se! Slyšíš? Sanitka je na cestě. Lil!" Ten otravný hlas. Pomalu otevřu oči a zmateně zamrkám.
"Kde to jsem? Co se stalo?" Rozhlédnu se po místnosti.
"Díky bohu," vydechne a utře mokré tváře. Nechápavě se na něho podívám a mým tělem začne znovu proudit bolest.
"Jsi doma. Spadla jsi a omdlela. Prosím, zůstaň při vědomí."
Nechápu to. Co se stalo? Nade mnou se houpá bílá šála. Z ní jsem spadla? Jak je to možné?
Ozvou se rychlé kroky až dovnitř vejdou dva muži v červeném oblečení s taškami.

"Tak co se stalo?" Zeptá se jeden a do očí mi posvítí nepříjemným světlem.
"Spadla ze šály a na několik sekund omdlela."
"Jak se jmenujete?" Zamrkám a snažím se si vzpomenout.
"Lili?" Zní to spíš jako otázka než odpověď.
"Víte kde jste?" Zeptá se mě a já chvíli přemýšlím, než odpovím, "víte co se stalo?" Další otázka.
"Asi jsem spadla. Myslím že se mi smekla noha," zamračím se a snažím se přijít na to, jak se to mohlo stát.
"Dobře. Vezmeme vás do nemocnice. Musí na CT."

"Bude v pořádku?" Zeptá se, když mě přesunují na nosítka.
"To vám teď neřeknu. Je velká pravděpodobnost že má otřez mozku a uvidíme jak moc to odnesla páteř." To jsou vyhlídky. Ozve se telefon a je mi jasné čí.
"Lil, přijedu za tebou hned jak to půjde," položí dlaň na mou ruku, ale já nic neřeknu, ani se nepohnul abych ji setřásla. Jen civím do stropu a už chci být pryč.

Naloží mě do blikajícího auta a koutkem oka zahlédnu několik obyvatel domu jak zvědavě přihlížejí. Jakmile se zabouchnou dveře, trochu se mi uleví, ale o to víc začnu opět vnímat bolest.
Co se stalo? Proč jsem spadla? Pamatuji si co se stalo před tím, že jsme se pohádali. Takže jsem musela myslet na to. Najednou se mi všechny vzpomínky vrací.

Z očí mi tečou slzy a snažím se potlačit pláč, protože každý pohyb je podnět, aby se mi tělem rozlila nepříjemná bolest.
"Máte bolesti? Můžeme vám dát nějaké léky."
"Prosím," zašeptám roztřeseným hlasem. Muž kývne na svého kolegu, který vytáhne ampulku a nabere ji do stříkačky.
Pohled muže se ke mě vrátí a pátravě se na mě zadívá.
"Pamatujete si, co se stalo?"
"Na to jste se mě už ptal," zamračím se.
"Ano, ale teď jsme tu sami. Pokud mi chcete něco říct...cokoliv," nechápu co tím chce naznačit.

"Tak počkat. Myslíte si, že mě bije? Ze mě shohil on?"
Jeho pohled neříká ani ano ani ne.
"Na těle máte několik podlitin a jizvy," pokrčí rameny. Povzdechnu si.
"Ne. Pohádali jsme se a já šla přemýšlet. Nedala jsem si pod sebe žíněnku. Nikdy jsem nespadla."
"Tak proč teď ano?" Cítím další slzy, kterým nebráním. Už ne. Bolest odezněla a tak mi nic nebrání v tom, se vyplakat.
"Já se zamyslela a noha mi vyklouzla. Hned jak mě našel tak volal vás. Nikdy by mi neublížil. A kdyby ano, odešla bych při první facce," muž si mě dlouze prohlédne, jako by se snažil na něco přijít.

"Jsem unavená."
"Já vím, ale potřebujeme abyste zůstala vzhůru. Pokud máte otřez mozku, čemuž všechno nasvědčuje, mohla byste upadnout to kómatu." To by mi momentálně vyhovovalo, pomyslím si, ale jen přikývnu a dál sleduji strop, dokud nezastavíme.

"Žena kolem třiceti. Pád z výšky přibližně tří metrů na hlavu a záda. Podezření na otřez mozku. Dostala pět miligramů morfia." Informuje v kostce záchranář doktory a sestry, kteří na nás čekají na příjmu.
"Dobrá. První CT a rentgen, pak se uvidí," rozhodně nejstarší z členů a okamžitě mě vezou dlouhou chodbou.
"Tomu se říká uvítací výbor," pokusím se uvolnit atmosféru.
"Máte dobrou náladu, to je dobré znamení," pousměje se jeden z lékařů.
"Jenom jestli to není tím morfiem," zatvářím se pobaveně. Jen se zasměje.

Je to divný pocit. Naštěstí vyšetření netrvá dlouho a rentgen je otázka pár sekund. Pořád se mi chce neuvěřitelně spát, ale personál mi to nedovolí, dokud mě nepřevezou na pokoj s tím, že hned přijde lékař.
Ten se objeví ani ne za dvě minuty s několika snímky.

"Tak slečno. Mám tu vaše snímky," položí je na stolek před postelí, " máme potvrzeno že máte otřez mozku a podle rentgenu vlasovou zlomeninu lebky. Řekněme takové štěstí v neštěstí," přikývnu a čekám na ty horší zprávy.

"To je vše?" Zeptám se, když zastrčí ruce do kapes a s povzbuzujícím úsměvem se na mě podívá.
"Ano, čekala jste ještě něco?" Zavrtím hlavou.
"Bála jsem se abych neměla něco s páteří."
"Ta je v pořádku. Utrpěla sice nárazový šok, ale žádné zlomeniny jsme nenašli. Možná proto, že jste dopadla na celou plochu zad, takže se síla nárazu rozložila."
"Dobře, můžu se teď vyspat? Jsem unavená."
"Jistě, máme vás na monitorech, takže kdyby se cokoliv dělo, budeme to vědět."
"Děkuju," usměje se a odejde.
S úlevou vydechnu a zavřu oči. Vážně jsem úplně vyřízená. Bohužel mě dlouho spát nenechají.

💠

"Má otřes mozku a naprasklou lebku. Necháme si ji tu pár dní na pozorování, ale bude v pořádku."
"Díky doktore."
"Zvládla to jako profík. Dokonce vtipkovala s personálem. Někoho takového už jsme tu chvíli neměli."
"Jo, to je celá Lil," povzdechne si.
"Bude hodně spát, tak se nedivte kdyby se nevzbudila."
"Dobře. Děkuju."
"Nemáte za co."

Ozve se klapnutí dveří a po chvíli kroky a zvuk, který nedokážu identifikovat. Ztěžka pootevřu oči a zamrkám.
Na stolek vedle postele pokládá telefon, sluchátka a knihu.
"Co tady děláš?" Zachraptím.
"Ahoj, říkal jsem že přijdu jen co to půjde." To je odpověď. "Jak se cítíš?"
"Unaveně. A jako bych spadla ze tří metrů." Zacukají mu koutky.

"Co se stalo?" Zachmuří se a posadí do křesla, "Jak to, že jsi spadla?"
"Udělala jsem chybu," pokrčím rameny.
"Chybu? Sama jsi mi řekla, že jsi ze šály nikdy nespadla. Tak co se tam stalo?" Nelíbí se mi jak naléhá. Odvrátím pohled a zhluboka se nadechnu abych zahnala slzy. Teď nesmím brečet.
"Moc jsem přemýšlela," to je jediná odpověď, kterou ze mě dostane. Nic víc mu neřeknu.
Jen zamrčí a mlčky sedí.