Společnice

21

"Přinesl jsem ti mobil abys mohla aspoň poslouchat a rozečtenou knížku," řekne po delší době. Nemám mu co říct. To co se stalo nic nemění na tom, že jsem na něho naštvaná. Na něho i na sebe.
"Díky," zavřu oči a chci znovu spát.
"Omlouvám se," vážně? To je to jediné na co se zmůže? "Vím že jsem to zase posral."

"Vážně? To je novinka," nemusela bych být tak hnusná, ale pořád jsem to ze sebe nedostala.
"Jo, asi jsem to měl dát do smlouvy, abys o tom věděla hned od začátku, že všechno poseru."
"Tos měl." Povzdechne si a zvedne se k odchodu. Po pár krocích se zastaví a otočí.

"Pokud chceš mít čas pro sebe, chápu to. Až tě propustí přijedu pro tebe. Kdyby sis chtěla promluvit, nebo abych přijel stačí napsat." Nic neřeknu, jen se na něho podívám a když pochopí, že se odpovědi nedočká přikývne a odejde.

Rozhodně nemám v plánu mu psát ani volat. Potřebuju odstup. Větší než pár metrů. Několik dní.
Tak. Teď se snad konečně vyspím. Zavřu oči a konečně se dočkám.

💠

Bohužel těch pár dní uběhne až příliš rychle. Zdá se mi to i proto, že je téměř celé prospím.
Sestra mi po vizitě, kde mi oznámí že mě dnes propustí, přinese oblečení, abych se mohla obléknout. Když přiveze kolečkové křeslo zaprotestuji, že to můžu dojít po svých, ale je neoblomná.

Vyjedeme na chodbu, kde na druhé straně uvidím řítícího se Joshe s telefonem u ucha. Něco poví a zavěsí.
"Promiň, jdu pozdě." Omluví se a vezme sestře kontrolu nad vozíkem.
"Spíš brzy. Nečekala jsem tě."
"Říkal jsem, že pro tebe přijedu."
"Myslela jsem, že jen pošleš auto."
"Jsem hodně věcí, ale takový parchant nejsem."

Zpolknu uštěpačnou poznámku a tak až k autu jedeme mlčky. Otevře dveře a chce mi pomoct, ale já nejsem mrzák. Posadím se na sedadlo a chvíli ho sleduji, jak míří zpět i s vozíkem aby ho vrátil.
Teprve teď si uvědomím, že mě posadil dopředu na sedadlo spolujezdce. Žádný řidič. Posadí se za volant a nastartuje.

"Dělals škrty v personálu?" Zeptám se když vyjedeme z areálu nemocnice.
"Ne, jen jsem pro tebe chtěl jet sám."
"Proč?"
"Nevím co si myslíš, ale nepotřebuju mít věčně po ruce řidiče. Umím řídit sám."
"Očividně," podotknu, "to je mé jediné štěstí. A nic si nemyslím. Jak jsi několikrát opakoval, ty si můžeš dělat co chceš," chtěla jsem tím říct něco jiného, než jak to vyznělo a už vůbec jsem nechtěla připomínat situaci, kvůli které jsme se pohádali a jejímiž následky jsem skončila v nemocnici.
Povzdechnu si a otočím se k oknu. Občas je vážně lepší mlčet.

Ozve se telefon a tak hovor přijme.
"Jak jsi to jako myslel? Jak jako nepřijdeš?" Ozve se mužský hlas.
"Prostě nemůžu. Jindy TJ."
"Děláš si prdel?"
"Ne. Myslím to smrtelně vážně. Ozvu se. Měj se," a ukončí hovor dřív, než ten druhý stihne cokoliv říct, i když bylo slyšet jak se nadehcuje.
"Je všechno v pořádku?" Zeptám se když se tváří zamyšleně.
"Jo."

"Kdo to byl?" Očividně mi to sám neřekne.
"TJ. Chodili jsme spolu na školu."
"A kam nepřijdeš?"
"Párty pro pár VIP. Každoroční Vánoce pro paparazzi."
"A proč tam nepřijdeš?" Připadám si jak u výslechu.
"Protože bez tebe tam nepojedu a ty musíš odpočívat."
"Kdy to je?"
"V sobotu."
"Tuto sobotu?" Přikývne.
"Vždyť to je téměř za týden. Pojedeme."
Nesouhlasně se na mě na okamžik podívá.
"Pojedeme." Zopakuji aby pochopil, že to myslím vážně.
"Jsi si jistá? Nemusíme tam jezdit."
"Musíme. Je to moje práce." Řeknu jako by to byla samozřejmost.
"Dobrá."

💠

Každý den je mi o něco lépe. Do svého pokoje chodím jen zřídka. Vím že po pádu by se člověk měl co nejdřív vrátit 'do sedla', ale bojím se. Jen si pustím hudbu, lehnu si pod šál a do každé ruky chytnu jeden pruh, kterým pomalu mávám a sleduji jak se vlní.

"Jsi v pohodě?" Přikývnu a povzdechnu si.
"Měls někdy blok?" Zeptám se ho.
"Jo, když jsem byl malý, spadl jsem z kola. Už nikdy jsem se nepřinutil na něho sednout," překvapeně k němu otočím hlavu.
"Vážně? Proč?" Posadím se.
"Bál jsem se, že znovu spadnu. Tehdy jsem měl zlomenou ruku i nohu a byl škaredě potlučený." Pokrčí rameny.

Chvíli přemýšlím, pak vstanu a naskládám žíněnky ve dvou vrstvách. Vzhlédnu a zhluboka se nadechnu.
Chytnu šál a omotám ho kolem rukou. Vyšvihnu se nahoru. Ne vysoko, ale musím ten strach překonat. Nedokážu si představit, že bych se k tomu už nikdy nevrátila.
Po pár minutách se opatrně spustím zpět na zem. Oddechnu si a podívám se na Joshe.
Má zvláštní výraz.

"Jsem na tebe hrdý," řekne a s rukama v kapsách odejde. Já na sebe také. Představa že bych se teď opět měla dostat nahoru už není tak děsuplná.
To zvládnu. Musím. Je to můj život.

💠

V sobotu se probudím odhodlána dnešek zvládnout stejně jako první večer. V koupelně mám připravené oblečení. Světle růžové šaty s tylovými nadýchanými rukávy a délkou sukně pod kolena, bílé lodičky a kabelka. Mám čas a tak si dám sprchu a umyji si vlasy. Nalíčím se a vlasy mírně navlním.
Stoupnu si před zrcadlo. Připadám si jako bych měla jít na maturák.

Dnešek neberu jen jako práci. Je to zkouška, jestli to má dál cenu, nebo bude lepší odejít.
Otevřou se dveře a Josh se zastaví uprostřed pohybu.
"Sluší ti to," zamíří k šatně, aby se převlékl. Vyjde v černém obleku s kravatou ve stejné barvě jako mé šaty. Uváži mu ji a o pár minut později už sedíme v autě.

💠

Je tu víc lidí než jsem čekala a tak znervózním. Pomůže mi vysednout, ale mou ruku nepustí. Proplete naše prsty a vede mě po koberci, kolem kterého stojí fotografové a záře blesku mě oslepuje. Očividně mu taková pozornost nedělá problém, ale já se cítím nesvá. Nasadím úsměv a nechám se vést.
Nakonec se dostaneme až dovnitř, ale ani tam nemáme klid.