Společnice

11

Chvíli nevím, jestli to myslí vážně, nebo si ze mě utahuje, "Carlos a Beatrice jsou jako mý druzí rodiče. Má matka zemřela, když mi bylo deset a otec měl tolik práce, že se o mě nemohl postarat, tak mě poslal k rodinným známím, kteří vlastní děti neměli a ti mě vychovali." Otočím se k němu čelem a smutně se pousměji.

"To mě mrzí," pokrčí rameny. Očividně se s tím smířil.
"Měl jsem šťastné dětství. Přestože to nebyli vlastní rodiče, já je tak bral."
"Tohle by nemělo zažít žádné dítě," zamrmlám a do očí se mi derou slzy. Přitisknu se k jeho hrudi a zabořím hlavu pod bradu aby je neviděl.
"To ne," povzdechne si a pohladí mě po vlasech.
"Dobrou noc."
"Dobrou," snažím se potlačit pláč až nakonec vyčerpáním usínám.

Probudí mě světlo. Neochotně otevřu oči a mé smysly zaznamenají zvuk, vycházející z míst někde před postelí. Posadím se a odhrnu vlasy, které mi padají do očí. Chvíli mžourám, než rozpoznám Joshe, jak si zapíná manžetové knoflíčky.
"Dobré ráno," zaskřehotám a tak se ke mě otočí.
"Dobré ráno."
"Kolik je hodin?" Hledám nějaký ciferník, ale neúspěšně.
"Bude osm," odpoví a snaží se zavázat kravatu. Chvíli ho pozoruji a dobře se bavím.
"Benefice začíná v pět, tak se kolem půl pro tebe stavím."
"Dobře."

"Sakra," zakleje, když se mu ani na potřetí nepovede uvázat přijatelný uzel.
"Pojď sem," kleknu si na kraj postele a naznačím mu aby přišel. Uchopím oba konce a upravím je.
"Takže i zručná," popíchne mě a já na něj vrhnu pohoršený výraz.
"A jak jsi za to rád, že," utáhnu uzel a popravím aby byl rovně.
"Díky," mrkne a když se otočí aby se vrátil k přípravám, plesknu ho přes zadek.

"Au!" Chytne se za zasažené místo a udiveně se na mě otočí.
Zatvářím se jakože já nic, lehnu si na břicho a sleduji ho, jak si připravuje věci.
"Nechám ti poslat snídani. Dáš si něco speciálního?" Jen pokrčím rameny.
"Překvap mě," otočí se ke mě.

"Ses nějak dobře vyspala co?" Nadzvedne obočí. Jen se usměji, ale neříkám nic.
Najednou mu zazvoní telefon a když hovor přijme, otočí se ke mě zády.
"Ahoj. Jo má volno. Dobře, pošlu jí číslo ať se domluví. Zatím ahoj," otočí se zpět se zamračeným výrazem.
"Co se stalo?" Začínám mít pocit, že dnešek zas tak krásný nebude.
"Beatrice by s tebou chtěla zajít na oběd. Zavolá ti abyste se domluvili v kolik a kde." Ztěžka polknu. Tak to bude katastrofa. Přejde ke mě a klekne si k posteli.

"Hele, to bude v pohodě. Jen její řeči nesmíš brát moc vážně." Zavrtím hlavou.
"To je v pohodě. Vím co dělat aby se o mě nezajímala, jen se bojím abych se neprořekla." Povzbudivě se usměje.
"Tak nemusíš lhát. Řekni, že jsem ráno odešel na schůzku a před tím že políbil na rozloučenou." Nadzvednu jedno obočí.
"A to nebudu lhát jo?"
"Ne, nebudeš," nakloní se a políbí mě. Lehce, ale žádná kamarádská pusa.

Když se vzpamatuji už má posbírané téměř všechny věci, které bude potřebovat a pohledem na mě se baví.
"Tak v půl páté. Pá puso," a teatrálně mi ji pošle.
"Nazdar," převrátím oči v sloup. Dělat si z toho legraci je jedna věc, ale muset to pak opakovat s vážným výrazem aby to bylo uvěřitelné je pak o to těžší.

💠

V klidu si dám sprchu. V koupelně najdu připravené dvě hromádky. Jedna menší, která obsahuje jen džíny a triko a větší, kde se nacházejí šaty, boty, psaníčko, silonky s doplňky.
Nechápu, jak může stíhat řešit své věci a ještě si hrát na chůvu a připravovat mi oblečení. Ale pro mě je to lepší. Nemusím se stresovat co si obléct.

Při vstupu zpět do pokoje zjistím, že pokojová služba už přivezla snídani. V klidu se najím a teprve pak učešu a jen decentně namaluji.
Zrovna si obouvám boty, když se ozve telefon. Jen ať to není.....no super.....
"Prosím?" Je mi jasné že s tímhle předčíslím to může být jen jedna osoba, ale co kdyby.
"Dobré ráno má drahá. Tady Beatrice," už jen podle toho oslovení by to nikdo jiný být nemohl, "chtěla jsem se zeptat, jestli byste dnes se mnou nechtěla poobědvat?" Zhluboka se nadechnu. Je jako jeho matka, připomenu si.
"Moc ráda. Řekněte v kolik a kde a já tam budu."
Nadiktuje mi adresu, kterou si poznačím a rozloučíme se.

💠

Užívám si ulice se zvláštním kouzlem a prohlížím si stavby. Našla jsem si adresu, kde se chce Beatrice sejít a jdu tím směrem. Chci jít pěšky. Když už jsem zde, nechci kolem všech těch nádherných míst jen prohrčet v autě.
Naštěstí jsem myslela i na to, a dala si pohodlné boty. Teď jen doufám, že to nebude žádná snobská restaurace, abych tam nevypadala jak bezdomovec.

Když dorazím před danou budovu, uleví se mi. Podnik vypadá sice jako jeden z těch lepších, ale lidé, kteří v něm jedí jsou oblečení tak, že bez problémů zapadnu.
Naopak jeden člověk vyčnívá. Sedí na zahrádce a jakmile mě spatří sejme sluneční brýle a usměje se. Oplatím jí ho a zamířím k ní.

"Má drahá, jsem ráda že jste přišla," obejme mě a ukáže na volnou židli abych s posadila.
"Mám celý den volno a za společnost budu ráda," posadím se a od číšníka příjmu jídelní lístek.
"Už jste někdy v Římě byla?" Zeptá se po chvíli.
"Ne, ale vždy mě Itálie fascinovala. Popravdě jsem nikdy nikde nebyla," pokrčím rameny.

"Vážně? A to vás Josh nechal celý den samotnou?" Poposednu si a zastrčím vlasy za ucho.
"No. Popravdě, on to neví. A rozhodně mu nehodlám přidělávat starosti. Postarám se o sebe. Mám telefon."
"Páni. Jste odvážná," pronese uznale. Vezmu jednu ze  sklenic s vínem, které nám číšník přinesl.

"Můžu mít prosbu?" Zeptá se a já se začínám bát co to bude.
"Určitě," řeknu co nejklidněji.
"Mohly bychom si tykat?" Ze srdce mi spadne balvan a s úsměvem přikývnu.
"Moc ráda."
Vezme svou sklenici a připijeme si.
"Beatrice."
"Lili."