Ovládán ženou

Kapitola první

  „Láska se rodí z maličkostí, z nichž žije a pro ně umírá."

- George Gordon Byron  

"Ne, Esmé, to nejde, prostě nejde. Otevření je už za týden, nemůžete nás v tom nechat!"

Margaret Wilson seděla ve své kanceláři a pokoušela se nevybuchnout. Zrovna jí volala Esmé Raymond, majitelka cateringové společnosti, která již tři roky zajišťovala občerstvení na akce galerie, ve které pracovala už několik let. Nyní, přesně šest dní před otevřením nové expozice, ji volá se zprávou, že nemůže zařídit catering.

"Paní Wilson, velmi se vám omlouvám, ale vyhořela nám kuchyň a řešíme personální problémy, je mi to moc líto, ale budete si muset zařídit catering u jiné firmy. Samozřejmě vám zálohu vrátíme..."

"Záloha mi je k ničemu, já potřebuji mít spokojené hosty, je pozván i starosta... No nic, nedá se nic dělat," rezignovala Margaret. "Neznáte nějakou jinou firmu, která by to zvládla zařídit do šesti dnů?"

"Jistě, pošlu vám na mail kontakty, šlo by to?" z hlasu Esmé byla slyšet nervozita, přece jen galerie byla velkou rybou v jejím malém rybníčku a teď se jí s největší pravděpodobností bude muset pomalu vzdát.

"Děkuji vám, Esmé, doufám, že brzy vše dáte do pořádku a příště se budu moci opět obrátit na vás," řekla s klidem Margaret a pohrávala si s dopisním nožíkem, který dostala od majitele Malé galerie.

"Já děkuji za shovívavost, držím palce s výstavou..." Esmé oddechlo, že to kunsthistorička vzala jak nejlépe to v danou chvíli šlo. Ještě jí nikdy neslyšela křičet, ale slýchávala o tom, že je trochu prudší povahy.

"Děkuji, nashle," a s tím Margaret telefon položila. Opřela se o křeslo a rozhlédla se po své malé kanceláři. Má tohle zapotřebí? Proč se raději nesebere a nejede na Rhodos, tam se jí moc líbilo. Nebo do Florencie, nejúžasnějšího města, jakého znala. Paříž je zbytečně přeceňované město, když v mládí projížděla Evropu, poznala to na vlastní kůži.

Odložila nožík, protože jinak by s ním mrskla o stěnu. Štval ji celý svět, poslední dobou se jí nedaří. Tržby galerie se snižují, zaměstnanci si stěžují na malé platy, ale to si stěžovali vždycky. Největší starost jí ale dělal vlastník této galerie, Richard Barney.

S Richardem se znali již pět let. Najmul si ji hned poté, co se vrátila z Evropy. Ani neví, jak ji našel, prostě jednou ji zazvonil telefon, v něm se ozval Richard a nabídl ji práci v Malé galerii. Byla nadšená, i dnes je nadšená, ale to počáteční nadšení bylo pryč.

Rozhlédla se po své kanceláři - ráda jí říkala "komůrka", protože si zde pokaždé přišla jako v malé zámecké komůrce. Nechtěla velkou kancelář, přišla by si v ní ještě menší, než je. Zrak jí ulpěl na uměleckém zrcadle, které viselo nedaleko dveří. Dostala ho od Richarda k 25. narozeninám. Vlastně většinu věcí dostala od Richarda.

Neměla přátele, ani na škole se s nikým nepřátelila. Ano, znala několik lidí jmény, pracovali spolu na různých pracích, ale nikdy se nikomu nesvěřovala. Nikdy nepoznala člověka, kterému by mohla věřit natolik, aby mu otevřela své srdce.

Margaret vstala ze svého pohodlného křesla, které stálo hned u mohutného psacího stolu mahagonové barvy a přistoupila blíže k zrcadlu. Viděla se v něm osmkrát, bylo tak stylizované - několik zrcadel v jednom.

Když se na sebe podívala, přišla si ještě starší, než je. Přesně bylo Margaret 28 let, jako malá byla blondýnka, ale pak se to nějak zvrtlo. Když se dostane ke svým starým fotkám, vidí rozkošnou holčičku s vlasy barvy slunečných paprsků. Dnes její vlasy nesou kaštanový odstín, ale nikdy ji nenapadlo si nechat obarvit vlasy na blond. Sundala si brýle a znovu se na sebe podívala - proč je vůbec nosí? Nepotřebuje brýle... Asi proto, že si v nich přišla chráněná před okolím.