Ovládán ženou

Kapitola dvaadvacátá

Tento díl chci věnovat Tessienka, která se řadí mezi nejlepší čtenáře, jaké můžete mít! Děkuji za to, jaká jsi!

„Otevři ty zasraný dveře!" zařvala rozzuřeně Margaret a zalomcovala klikou u dveří limuzíny. Začínal jí docházet rozměr těchto problémů. Bouchala do oken, lomcovala dveřmi, ale nic nepovolilo. Zkoušela všechny možné čudílky, ale ani jeden nefungoval.

Na druhé straně limuzíny seděl rozvalený Michael, zrovna si naléval sklenici nějakého alkoholu.

Margaret, poté co zjistila, že nemá šanci, přitlačila se do rohu limuzíny a ledově se na něj podívala. Odhodila prameny vlasů, které ji při zápasu s dveřmi přepadli do obličeje.

„Proč?! Proč?! Proč, doprdele, Michaele!?!" zařvala rozzuřeně. Do očí ji vstoupily slzy a začala přes ně pomalu přestávat vidět. Potichu natáhla a zakryla si obličej dlaněmi. Nevěděla, co má dělat.

„Miláčku, proč pláčeš? Čeká nás skvělá budoucnost!" řekl s ledovým klidem a napil se ze sklenky.

„Já vůbec nic nechápu!" rozčílila se Margaret.

„Je to hrozně jednoduché, zlato. Jsi má a budeme navždy spolu," prohlásil s klidem na duši a naklonil se směrem k ní.

„Ale já mám vlastní rodinu, přítele, bud..." pokoušela se lhát, ale on ji skočil do řeči.

„Nemáš nikoho, Margaret. Žádné přátele, žádnou rodinu. Všichni tě opustili. A jakýpak přítel? Nemyslíš snad Christophera Hundsberegera?" mluvil štiplavým hlasem.

Margaret se na něj překvapeně podívala - vůbec nechápala, jak toto může vědět. „Jak," vydala ze sebe.

„Margie," oslovil ji tou přezdívkou, „sleduju tě už nějaký čas," přiznal se a zvedl se a popošel k ní. Posadil se kousek od ní a Margaret neměla kam uhnout.

„Nejdříve jsem tě sledoval čistě ze zájmu o tvého milence - Christophera Hundsbergera... Ale když jsem o tobě dozvídal více a více informací... Třeba to, žes provozovala to s tou dominancí," poslední slova vyřkl hrdelním hlasem a dotkl se jejího zápěstí. Chtěl ji chytit za ruku, ale Margaret ji vyškubla.

„Ale musím uznat, že jsi ve skutečnosti jiná, taková plachá, ale právě to mě překvapivě na tobě rajcuje," řekl tiše a opět na ni sáhl. Tentokrát ji chytil za paže a otočil ji k sobě. Ale v posedu, v jakém seděla, se jí vypouklo bříško, ve kterém se rodil malý človíček. Právě to Michaela zastavilo.

Okamžitě ji pustil a opět k ní promluvil.

„Sledoval jsem tě, když jsi prchala do Itálie, viděl jsem, jaká jsi bojovnice, ale s čím jsem nepočítal, bylo to tvoje těhotenství..." pokračoval, ale nad jednou věcí se Margaret zarazila.

„Ty nejsi velvyslanec?!" zašeptala nevěřícně. Nechtěla ani uvěřit, jak hloupá byla.

Nad její otázkou se jen zasmál a ukázal ji pěknou řádku zubů.

„Zlatíčko, občas tu tvoji naivitu přímo miluju."

Margaret schovala svoji tvář do dlaní a málem propukla v pláč, ale na druhou stranu chtěla znát odpovědi.

„Tys věděl, co se mi dělo v Itálii?" vysoukala ze sebe.

„No... Nejspíš ano," prohlásil.

„A tos tomu jen přihlížel?! A jak jsi se dostal do pozice velvyslance?!"

„Velvyslanec je blbec a dlužil mi nějaké prachy, takže tohle byla jen menší protislužba, že jsem si na něj mohl zahrát... Bylo milé, jak krásně jsi to sežrala i s navijákem. Ale přece jsem ti pomohl, ne? Jsi tady - celá a zdravá!"