Ovládán ženou

BONUSOVÁ KAPITOLA

Touto BONUSOVOU KAPITOLOU bych vám ráda poděkovala za to obrovské množství podpory! Ovládán ženou přesáhlo 10K přečtení a 1K hvězdiček, tento příběh dosáhl nečeho, o čem jsem ani nesnila.

Tato kapitola je mé poděkování pro vás - poslední setkání Margaret s rodinou...

John Wilson seděl ve své kanceláři a nemohl uvěřit svým očím, co se odehrávalo v tom videu. Před pár minutami mu volal jeho obchodní partner s tím, že by se měl na něco podívat.

Margaret, jeho pýcha, se tam válela jak největší cuchta se synem jednoho jeho známého. Nemohl se na to dlouho dívat. Okamžitě to vypnul a otočil se křeslem k oknu.

„Pane Wilsone, mohu vám donést kávu?" ozvala se služka u dveří.

„Ne!" zavrčel a otočil se směrem k ní. „Pošli mi sem Stephanii!" rozkázal.

„Jistě, pane," řekla a tiše odešla.

Nemohl uvěřit tomu, že by toho byla Margaret schopná, prostě nemohl.

Sáhl po telefonu a vytočil jedno číslo.

„Johne, asi tuším, proč voláš...," ozval se mužský hlas na druhé straně.

„Jak to hodláš řešit, Hundsbergere?!" řekl bez vytáček John.

„Christopher se mi tady dušuje, že všechno tak chtěla Margaret a že ji požádal o ruku, ale ona jej odmítla. Dokonce sama zveřejnila toto video, prý ji na ničem nezáleží."

Johnovi málem vypadlo sluchátko z ruky. Byl v absolutním šoku, tohle přeci nebyla jeho Margaret!

„Jsi si jistý? Má dcera ale..."začal, ale skočil mu do řeči otec Christophera.

„Počkej chvíli, předám ti Chrise," řekl a sluchátko na chvíli oněmělo.

„Pane Wilsone, požádal jsem jí o ruku, ale ona mě odmítla před tolika mými přáteli! A potom ještě zveřejnila toto video! Ani jsem nevěděl, že to natáčí," dušoval se Christopher a pokračoval ve svém ospravedlňování, ale John už toho měl dost. Nikdy se necítil takto ponížen.

Když pokládal sluchátko, vešla jeho žena.

„Stephanie, nařiď služce, ať sbalí ty nejnutnější věci Margaret a vyletí z tohoto domu!" zařval rozzuřeně a vyrazil z místnosti.

Stephanie tam jen stála a absolutně nic nechápala, ale pak se podívala na obrazovku běžícího počítače a bylo tam zastavené nějaké video. Klepla na tlačítko „play" a strnula v pohybu. To, co se tam odehrálo, ji vehnalo slzy do očí. První slza ji stékala po tváři a další ji následovala.

„Margaret!" zašeptala bolestně a zakryla si dlaní ústa. První bolestný vzlyk ji přemohl a začala usedavě plakat. „To nemůže být pravda, to nemůže být pravda," opakovala.

John mezitím seběhl do haly, kde se v Margaretino neštěstí střetl s ní přímo ve dveřích. Měla za sebou velmi těžký den... Viděla to video a naprosto ji to zničilo – probrečela celý den a chtěla se teď schovat v náručí maminky, ale když viděla obličej svého otce, věděla, že už všechno ví.

„Tatí," zašeptala ubrečeně a chtěla ho obejmout, ale on ji tvrdě odstrčil tak, že dopadla na podlahu a její batoh odletěl daleko od ní.

„Tati," oslovila ho nechápavě, ale jak se zvedla a postavila se mu čelem, uštědřil ji silnou facku.

„Už mě v životě neoslovuj „tati"! Zapomeň na to, že jsem tvůj otec! Hřál jsem si celou dobu hada na prsou! Jak jsi mi mohla způsobit takovou hanbu?!" křičel na ni.

„Tati, ale já," začala plačtivě, ale opět ji udeřil. Skončila na zemi, tvář jí brněla a slzy valily z očí, ale otec neměl slitování.

„Už nemám dceru! Jsi největší chyba mého života! Teď vypadneš z tohoto domu a už se sem nikdy nevrátíš! Nebudeš kontaktovat mě, ani moji manželku nebo mé dcery! Už pro nás neexistuješ!"

Každé jeho slovo bylo jako nůž hluboko vražený do jejího srdce. Cítila neskutečnou bolest, nemohla tomu uvěřit.

Pak zahlédla, jak se na schodech ukázala její matka a sestry. Všechny tři byly ticho, koukaly na ni, ale ani jedna z nich se jí nezastala.
„Maminko," oslovila ji, ale ona odvrátila od ní zrak.

„Luiso, její věci!" zahřměl otec a hned k ní přiběhla služebná, tváře měla od slz, ale také nepodnikla nic proti svému zaměstnavateli. Od ní by to ani nečekala. Postavila k ní kufr a běžela pryč.

Margaret nečekala na další bolestivá slova – vzala si své věci a zvedla se. Naposledy se na ně podívala.

„Jsem nevinná!" zašeptala bolestně a pak otevřela dveře, které pro ní tolik let symbolizovaly domov. Ještě se na ně podívala, doufala, že si to rozmyslí, ale otec se k ní otočil zády, její sestry plakaly u matky a ta na ni koukala s pohledem plného pohrdání.

Tento pohled si bude pamatovat navěky.

Zavřela za sebou dveře – dveře od domova, rodiny – a započalo tím největší dobrodružství jejího života.  

Jaké ve vás vyvolala tato kapitola pocity?

Víte, že vám stále děkuji a děkovat nepřestanu... Tudíž - děkuji za přečtení, hvězdičky, komentáře, ale i za to, že mi občas napíšete! Každá zpráva od vás mě jedině potěší!

Vaše Victoria