Ovládán ženou

Kapitola sedmnáctá

„Pane Hundsberger, jste otcem! Je to holčička, pořádná bojovnice!" prohlásil lékař a i když vypadal velmi vyčerpaně, usmál se na neklidného Christophera. Ten nadšeně vyskočil, měl skutečnou radost. I když toto dítě má s Olívií, dítě nemůže za svoji matku.

„Ale není to nějak brzo, pane doktore?" zarazil se.

„Je, proto vaše dcera byla umístěna do inkubátoru a několik týdnů potrvá, než ji budeme pustit domů..." informoval lékař.

„A co Olívie?"

„Ztratila opravdu mnoho krve a nějaký ten týden si tu pobude – musíme ji udělat několik testů, s největší pravděpodobností bude nutná operace dělohy..."

„Pane bože," vydechl Christopher.

„Nebojte, bude v pořádku. Je to silná žena," pokoušel se ho podpořit.

„Můžu vidět dceru?"

„Jistě, ale ne nyní. Musí se ještě zvážit a změřit, pak bude dána do inkubátoru a dovedeme vás za ní. Ale pokud chcete, můžete se podívat za vaší paní," navrhnul mu lékař a už se rozešel cestou k pokojím.

I když mezi ním a Olívií bylo hodně neshod a zvláště v posledních letech si nemohli přijít na jméno, splodili spolu dítě a kvůli jejich hádce byla nucena předčasně porodit. Cítil vinu a chtěl se jí za vše omluvit. Na srdci cítil opět to teplo, které cítil na začátku jejich vztahu, proto se rozešel rychle za lékařem, skutečně ji chtěl vidět a poděkovat ji za dceru.

„Pane Hundsberger, už jste si se ženou rozmysleli jméno pro dceru?" tázal se cestou lékař.

„Bude to Amanda," prohlásil Christopher. Tak se jmenovala jeho matka, prostě tak svoji dceru chtěl pojmenovat.

„Dobře, řeknu sestře, aby vám donesla rodný list k vyplnění. A tady je pokoj vaší paní," uvedl ho lékař, vešel do pokoje a jal se kontrolovat přístroje.

Když uviděl Olívii, jak tam téměř bezvládně leží, na hadičkách, v bílé nemocniční košili, bylo mi jí líto. V tom okamžiku si přišel neskutečně vděčný této ženě. Přešel k ní, posadil se a vzal ji jemně za ruku. Její prsty byly jako z ledu, ale jak se jich dotknul, otevřela oči.

„Co tu chceš?" zasyčela.

„Miláčku," oslovil ji tak jak dlouho již ne...

I ona sama poznala změnu. Podívala se na něj, ale ještě neměla sílu mu říct něco jedovatého.

„Máme dceru," oznámil ji pyšně.

„Hmm," zamumlala.

„Moc ti děkuju, miláčku," řekl zbožně a políbil ji ruku.

Olívie se v duchu ušklíbla. Věděla, že ho má v hrsti a ten pocit si navýsost užívala. K čemu jí je nějaká dcera. Jediné, co teď cítila, byla bolest po operaci. K tomu děcku nic necítila.

V tom okamžiku vešel Andrew. Oba dva se na něj podívali a museli se podivit nad jeho vzhledem – vypadal hrozně hubeně – ztracená kila mu byla vepsána do tváře. Ale v ruce držel kytici růží a pokoušel se usmát.

„Olívie, gratuluji!" prohlásil a na Christophera se ani nepodíval.

Lékař se potichu vytratil a nechal rodině soukromí.

Andrew si hodil kabát na volné křeslo v rohu a s kyticí přešel k Olívii, která si doslova užívala ten okamžik, že všichni kolem ní skákali. Nechala si políbit líci, poblahopřát, dokonce i s radostí kvitovala růže, ale daleko větší radost měla z náušnic, které ji Andrew daroval se slovy, že každá matka dítěte z této rodiny musí dostat nějaký dar.

Na Christophera se celou dobu ani nepodíval.

„Andrew," oslovil ho po chvíli.

„Olívie, kde je má drahá neteř?" Christopherovo oslovení naprosto ignoroval.

„Andrew, je v inkubátoru, ale teď mě poslouchej!" ozval se razantněji Christopher.

„Nebudu tě dále rušit, Olívie, domnívám se, že jsi velmi unavená. Pokud mi to dovolíš, přijdu se podívat zítra na neteř... jaké jste jí vůbec dali jméno?"

„Amanda... Potřebuji s tebou mluvit, Andrew," ozval se znovu Christopher.

„Ty jsi ji pojmenoval Amanda? Proboha...," začala supět Olívia, ale Christopher zakročil.

„Tak se jmenovala moje matka, pamatuješ?! Jestli proti tomu něco máš, tvůj problém!" řekl arogantně, ale když zahlédl její ublížený výraz, hned se zarazil a začal se omlouvat.

„Amanda je krásné jméno, čest památce tvé matky, Christophere," promluvil poprvé za celou dobu Andrew, otočil se a vzal si kabát.

„Andrew, mohu s tebou mluvit?" prosil Christopher.

„Nemám čas," zabručel.

„Prosím... volal mi ten tajný detektiv... Našel ji."

Tyto slova Andrewa zastavily a podíval se na svého synovce s nadějí v očích.

„Kde je?" zašeptal, vědom si přítomnosti Olívie.

„Našel ji někde v Itálii, dále pátrá, ale potřebuji s tebou o tom mluvit," řekl Chris a podíval se na ležící Olívii. Nyní měla zavřené očí, vypadala jako spící.

„Pojď se mnou," řekl Andrew a odešel z místnosti následován Chrisem.

Olívie však nespala. Slyšela vše a musela se usmát. Zkusila otevřít skřínku vedle jejího lůžka a upřímně doufala, že je tam její mobil. Našla ho tam a to jí donutilo se zasmát. Lehla si zpátky a vyťukala číslo jejího dobrého známého.

„Pedro? Hádej, kdo to volá," vrněla do telefonu.

„Moje mamasita?" ozval se zhrublý hlas.

„Přesně ta... Můžeš to rozjet, zlato," poručila.

„Jak jen si přeješ! A kdy dostanu odměnu?" V jeho hlasu zazněl sexuální podtón.

„Jak jen to bude možné," řekla a zavěsila...

„Tak, Margaret, tvoje dny jsou sečteny," pomyslela si Olívia a cítila se jako by vyhrála největší bitvu svého života. Od začátku věděla, kde ta malá běhna je – ona má moc dobré informátory. A teď to s ní konečně skončí.

***

„To nemůže být pravda," šeptala Margaret, když viděla výsledek svého těhotenského testu. Seděla ve svém pronajatém bytě a nemohla této skutečnosti uvěřit. Stěží došla do restaurace, ve které pracovala po večerech a jen když ucítila vůni pečeného tuňáka, chtělo se jí zvracet... Poslali jí domů s tím, že se má vyležet. Ale ona věděla, že z toho se jen tak nevyleží. Zvláště teď ne, když ten test byl pozitivní a konečně nebyla slepá k těm všem projevům těhotenství, které prozatím ignorovala.

„Co teď budu dělat?" mluvila dál nahlas.

Opatrně se dotkla svého bříška, které nevypadalo, že je v něm ukryt malý zázrak.

Moc dobře věděla, kdy jej splodila a s kým... A ani na okamžik nezapochybovala o tom, že si to dítko nechá. Nechtěla jít na potrat... a jak správně počítala, ani by to již nešlo.

Teď spíš bude muset vyřešit, jak zabezpečit oba dva.

Musí zpět do USA, ale jak sehnat rychle potřebné peníze?

*buch – buch – buch*

"Margaret Wilson, tady je policie, okamžitě otevřete!"

Upřímně doufám, že se vám nová kapitola moc líbila a zanecháte tomuto příběhu alespoň hvězdičku... Za každý komentář i hvězdičku jsem nadšená!

Vaše Victoria