Ovládán ženou

Kapitola dvanáctá

Drazí čtenáři,

děkuji vám za obrovské množství podpory, jsem nadšená z toho, že se vám má tvorba líbí.

Pokouším se psát jednu kapitolu týdně, stěhuji se zpátky o Anglie, tak prosím mějte v následujících týdnech strpení - nebojte, nezapomenu na vás!

"Kruci, kde to jsem?" proběhlo hlavou Margaret poté, co se vzbudila a zmateně se rozhlížela po zatemnělém pokoji. Nikdy nespala s zataženými závěsy, vždy večer po zhasnutí všechny rolety roztáhla. 

Musela si promnout oči a začala šmátrat po nočním stolku, na kterém obvykle měla položené brýle. Překvapila ji ale tíha něčí paže, která si ji přitáhla k sobě.

Div šokem nevykřikla, rychle se však vzpamatovala, když uviděla tvář osoby, která klidně pospávala vedle ní. Byl to Andrew. Zůstal s ní. Ve spánku měl přes ni ledabyle přehozenou pravačku. Nechrápal. Ani nevěděla, jestli muži obvykle ve spánku chrápají, ale slýchávala to. Andrew byl tedy vyjímkou.

Měl na sobě stále košili, ale před spaním si ji rozepnul, takže nyní mohla zahlédnout jeho tmavé chloupky na hrudi. Nic víc neviděla, ležel na břiše, pár pramínků vlasů mu spadalo do obličeje. Když viděla jeho andělsky nevinný obličej, začala se samovolně usmívat. Nikdy takový výraz neviděla u muže, vždy vídala arogantní, rozesmátý, sebevědomý. Takto nevinný nikdy.

Neodolala a volnou rukou jemně odhrnula pár pramenů z jeho čela a počechrala mu vlasy. Byly velmi jemné, jako peříčka. Když se dotkla pokožky jeho hlavy, zhluboka se nadechl a něco tiše zamumlal, ale dál tvrdě spal.

To ji dodalo odvahy a otočila se na bok, aby měla lepší přístup k objektu svého zkoumání, k tomu zázračnému muži, který byl naprosto atypický. Byl jiný, než většina mužů, které poznala. Přišlo ji zvláštní, jak rychle si ho pustila do svého života. Před pár dny ho neznala a teď ji spí v posteli, kam doposud nikoho nepustila.

Pomalu, něžně ho pohladila po tváří a pak jedním prstem přejela po jeho líci až k bradě. Na chvíli si pomyslela, že tohle je nevhodné, ale stud rychle vyprchal a pohladila ho po celé tváři. Když odhrnula pramen vlasu, kousek od pravého oka na ni vykoukla malá jizvička. Blíže se na ni zaměřila, i když to moc nešlo, když si nenasadila ty brýle, ale snažila se...

"Je od kamene," ozvalo se tiše, "hrál jsem jako malý s bratry kamenou válku a jeden kámen mě zasáhl trochu tvrději". Andrewův hlas ukončil veškeré její zkoumání a ona se okamžitě začala utápět ve studu, že se dovolila ho ve spánku osahávat.

"Moc se oml..." začala se omlouvat, ale skočil ji do řeči.

"Neblbni, já tě taky večer obhlížel. Ty máš pro změnu jizvu vzadu na krku, ale nepřišel jsem na to, od čeho to máš."

Šokovaně na něj zůstala zírat. "Já ani nevím," vypravila ze sebe.

"Kolik je hodin?" zeptal se, když se začal protahovat.